Kapitola IV.

25. prosince 2010 v 10:35 | Clarett |  Dech uzdravení
Kapitola zaměřená především na Torrina. Až bude příběh dokončený, spojím ji s předchozí částí, ale zatím je nechám takto rozdělené. Příjemné čtení a pokojné svátky! :)

"Torrine…"

Vzhlédl. Pomyslela si, že snad v noci nezamhouřil oka. Krb dávno vyhasl a pokojem se prohnal průvan. Lathwe připadalo, že všechno je tu šedé a bezútěšné, a teď když světlo odkrylo celou místnost, zdála se být zvláštním způsobem prázdná. Jako bez duše. Na okně stála váza se suchými větvičkami, které opadaly. U postele, na skříních a židlích stály poloprázdné hrnky od čaje.

Lathwe zavřela dveře a znovu jej oslovila, tentokrát hlasem utěšitelky. Přesto se jí nepatrně třásl. Zajistila pootevřené okno, jímž dovnitř proudila zima a posadila se naproti bratru.

"Proč jsi přišla?" zeptal se.

Nejistě odvrátila pohled.

"Něco není v pořádku, Torrine," řekla tiše. "Chci o tom s tebou mluvit."

Ticho. Dlouhé ticho.

"Nemůžeš porozumět, sestřičko. Mluví se mi špatně. Hledám slova a žádná nenacházím. Jako za kamennou zdí. Nelze jí proniknout. Netrap se mnou, běž a bav se, prosím."

Zavrtěla hlavou.

"Torrine, nepřišla jsem, abych se bavila. Komu to povíš? Ta tíha spadne z tebe, ze mě i z Gráinn - "

"Chceš jí to říct?"

"Pokud jí to někdo řekne, budeš to ty. Ale moc se pro tebe trápí.
Neříkám, že se musíš svěřit mě, ale přesto tě prosím, pověz to někomu. Už teď tvoje srdce trpí velkou bolestí… vidím to, Torrine. A bude to horší."

Lathwe se snažila neuhnout pohledem. I Torrin se na ni díval. Vyčítavě, tázavě. Jako kdyby řekla či věděla něco, co neměla. Nakonec se ale podvolil.

"Dobře," řekl do ticha. "Dobře. Už to nedokážu nést sám. Je to jako… každý den mě to sráží níž…"

Potřásl hlavou. "Ale tady mluvit nechci. Vlastně si to ještě potřebuji promyslet… Pojďme se projít ven. Dlouho jsem necítil vítr."

*

Torrin se zhluboka nadechl mrazivého vzduchu a vykročil směrem k jezeru. Sníh během noci nepříjemně namrzl, a tak se Lathwe s každým krokem propadala pod skořápku zledovatělé pokrývky. Tiše zavřela dveře a kolem krku si omotávala šálu. Krajina působila tím zvláštním, tajemným dojmem, který nabyde před příchodem bouře. Když byla malá, sedávala za takových dní v knihovně a prohlížela si nákresy města a kresby v knihách.

"Sestro," řekl Torrin a otočil se k ní. "Zůstala jsi někdy ztracená a neznala cestu domů?"

Chvílí přemýšlela nad tím, co řekl.
"To tě trápí?"

"Jsem ztracený, Lathwe. Je mnoho cest, ale nevím, jakou se dát." Zadíval se na obzor. "Tápu ve tmě. Začalo to slovy, která jsem slyšel, ale už si je nevybavuji. Přinesly myšlenky, a ty se pořád vracely. Zprvu mi to všechno připadalo nemožné, ale teď začínám pochybovat, mate mě to. Je to všechno… já nevím."

Vzala ho za ruku.

"Co je to za myšlenky, Torrine?"

Potřásl hlavou a zahleděl se na obzor. Dlouho nic neříkal. Nebe tmavlo a vítr zdvihal čerstvý poprašek sněhu ze země.

"Nevím, kdo jsem. Proč, tu jsem. Nevím, co mám dělat. Nevím, čemu mám věřit," řekl. "Lathwe, já myslím, že jsem tu jenom já. Sám."

Sevřelo se jí srdce, ale zároveň pocítila téměř mateřskou něhu, která jí vykouzlila úsměv na tváři.

"Ale bratře, vždyť je tu On! Cesta, naděje!"

"Ne, nemluv o něm," zarazil ji.

"Jak to myslíš?"

"Řekl jsem, že mu nevěřím, že ho nechci… zažili jsme si kvůli tomu dost bolesti. Musím zjistit, co mám dělat!"

"Torrine… ale to bez Něj nejde. Přijmi Ho zpátky,"

"- ale to už nejde, rozumíš? On mě nepřijme."

"Ale ano, ano, neboj se! Všechno to bude zase dobré, Torrine. Zakolísal jsi, ale zas se můžeš vrátit - domů. Nemusíš mít strach, ukáže ti cestu a všechno, co potřebuješ." Usmála se a radostně ho sevřela v náručí.

Na okamžik pocítil bezpečí a klid, ale pak zas ty pochyby… ty pochyby… Jak si může být jistý? Co když ne? A co když… co když by to byla chyba? Ne, nechce na to myslet. Nechce… běž pryč! Chce ticho. Tolik hlasů… a který je ten pravý? Má Lathwe pravdu? Něco ho táhne pryč…

Přitiskl sestru k sobě a cítil teplý dotek její radosti. Jakoby se však střetl s ledovou stěnou. Spolkl slzy a pohladil jí po vlasech.

"Otevři se mu," zašeptala Lathwe, "Neměj strach. On tě přijme."

Mlčel. Pak se odvrátil a oba se zahleděli na jezero před sebou. Jemný sníh se na něm tajemně třpytil a rákos šuměl ve větru. I přes šero a nevlídné počasí to bylo kouzelné. Tak tiché, opuštěné. Nad lesy, které údolí obestíraly, se válela ranní mlha. Lathwe připadalo, že Závětří do celého výjevu bezchybně zapadá. Se zatajeným dechem sledovala nádheru, která se jí před očima stále proměňovala svým vlastním, tichým životem.

Pomyslela si, jak těžko se jí s tím vším bude loučit. Byly to vzácné chvíle, které mohla strávit mimo město. Cítila však, že se má ještě stát něco velkého. Že město ještě dlouho neuvidí.

"Měla bych se vrátit," řekla s myšlenkou na Iathara.

"Půjdu s tebou."

Chtěl se obrátit k odchodu, ale Lathwe jej zadržela. "Torrine, vážím si toho, cos mi řekl. Měla jsem hrozný strach, že tím všechno ještě zhorším, když nebudu znát radu." Na chvilku se odmlčela. "Taky málo důvěřuji."

Torrin se zasmál. "Se mnou si nedělej starosti." Ale když si myslel, že se Lathwe nedívá, jeho tvář zas rychle zvážněla.

*

Blížil se čas oběda, když se vrátili do domu. Gráinn se otáčela v kuchyni, jak nejlépe dovedla, a tak byla Lathwe ihned zaměstnána hojným počtem menších prací, které bylo třeba vykonat.

Na půli cesty s otýpkou dřeva, se Gráinn náhle zarazila.

"Lathwe, poslechni, tohle bys asi měla vidět." Odložila chrastí na zem a z kapsy u zástěry vytáhla několik pečlivě složených papírů. "Musím ti to povědět hned… bojím se, že pak už nebude čas."

"Co se stalo?"

"Ještě před polednem jsem šla do Iatharova pokoje. Chtěla jsem otevřít okna a přinesla jsem mu nějaké oblečení po Torrinovi, a pak jsem na stole uviděla tohle," ukázala na papíry. "Musel v noci vstát a dát je tam; předtím tam nebyly. S průvanem se rozlétly, a když jsem je sbírala a rozevřené skládala, viděla jsem, co na nich je. Jsou to všechno mapy. Prošel celou zemi, Lathwe, od jihu až k severu, a teď je už blízko cíle," zajíkla se a oči se jí rozšířily zděšením. Lathwe však stále nechápala. "Copak to nevidíš?! Míří k Cogadhské věži."
 


Komentáře

1 Lily of the valley | Web | 26. prosince 2010 v 20:40 | Reagovat

Clarett, bylo to hlavně krátké.:D Nevím, co si o tom mám myslet, protože na jednu stranu se mi hrozně líbí JAK píšeš, ale na druhou je jasné, že je to tak trochu prvoplánové. Nevím, jak to úplně vysvětlit, ale nikdy jsem nebyla nadšená ze čtení povídek, kde jedna z hlavních hrdinů ví vše. Lathwe (mimochodem, ještě jsem ti nepochválila její jméno!) všechno okamžitě vycítí, a je to méně uvěřitelné.

Ale přesto se mi líbí, o čem píšeš. Hledání Jeho:) Teď si uvědomuju, že jsem ti zapomněla dopsat do dopisu, že mi džungle (její popis) připomíná knihu pro děti - Popoupo. Je to něco na způsob džungle, ale je to POdivuhodná POUť POuští...:)

Ale vážně, VÁŽNĚ se mi to líbí.:)

2 Lúthien | Web | 28. prosince 2010 v 9:41 | Reagovat

Já teda s Lily nesouhlasím - podle mě je normální, že člověk na druhém pozná, že ho něco trápí. Nepřijde mi to prvoplánové. Jsem moc zvědavá, jak to bude pokračovat :)

3 Ljo C. | Web | 28. prosince 2010 v 10:50 | Reagovat

Je to krásné. Vážně. Miluji tvůj styl psaní a ty to víš.
Jen... prostě se mi Lathwe trochu příčí... ví všechno, všechno zná. Prostě sdílím názor Lily. Neříkám, že to není jinak skvělé. To je. Jen takle je to jako pohádka pro děti jen s trochu těžšími jmény a zeměpisnými pojmy...

4 Tomisus | Web | 31. prosince 2010 v 11:02 | Reagovat

Vše nejlepší do roku 2011! A hlavně ať tě naše posvátná múza neopustí! :-)

5 Selenne L. Athi | Web | 2. ledna 2011 v 20:08 | Reagovat

hmm.. co k tomu říct? možná jsem jediná, co sem napíše trochu ne-pozitivní kritiky.. doufám, že bude aspoň trochu konstruktivní.. tak prvně jsem příliš nepochopila, co tím rozhovorem jsi chtěla vyjádřit.. jazyk opět používám skvěle, slova, spojení a to všechno.. ale na tomhle bodě se mi ten příběh nějak zadrhl a až pak se pomalu rozmotal, když mě přemohla zvědavost, co je ta věž.. ale prosím tě promiň, tajle kapitola mě trochu zklamala :( můj pocit, no, myslím, že s příští to zas zmizí :)

6 Ynka | Web | 6. ledna 2011 v 20:04 | Reagovat

taky mi to tentokrát připadalo nějak krátké :D Ale to vůbec nevadí, na délce literárního díla nezáleží - to ti řekne každý jazykář :o) Akorát bych tě trošku poopravila - možná by bylo vhodnější místo slova "zas" používat "zase", lépe to zapadne do textu a navíc je to spisovnější. A taky si dávej pozor na rozlišování ji/jí, mám na mysli např. větu ´Spolkl slzy a pohladil jí po vlasech.´, má tam být "pohladil ji"; já vím, že to tady na blozích píšete skoro všichni běžně, ale z gramatického hlediska je to hrubá chyba a na nějakých soutěžích nebo olympiádách by ti mohla sebrat body.
Jasnozřivost Lathwe mi nevadí; přesně jak psala Lúthien, člověk pozná, když s druhým něco není v pořádku, zvlášť když ten druhý je nám blízký. A taky, všechny ty informace někdo vědět musí, ne? ;o) Jak bychom se jako čtenáři jinak dozvěděli pravdu?
To by bylo ke kritice :o) - kterou považuji za velmi důležitou, protože právě kritikou se člověk učí a lepší se :o)
Jinak, mně se ta povídka prostě líbí, co jinak dodat :D

7 Ynka | Web | 6. ledna 2011 v 20:24 | Reagovat

:D nemáš zač ;o))

8 Alexys | E-mail | Web | 14. ledna 2011 v 16:45 | Reagovat

Přišlo mi to docela kratičké, ale já asi délku nemůžu moc kritizovat. :) Snad se nebudeš zlobit, ale také souhlasím s Lily. Ne z toho důvodu, že by člověk nemohl vycítit, že s druhým je něco v nepořádku. Jen v příbězích mi to vždycky přijde moc nápadné. Jednoduché. Ale jinak jsem zatím na celém příběhu nenašla chybičku. Těším se na další kapitolu. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.