Kapitola III.

11. prosince 2010 v 21:14 | Clarett |  Dech uzdravení
Opravdu mě těší, že se vám příběh líbí. Snad ani tato kapitola nezklame. Původně jsem do ní plánovala zahrnout i rozhovor Lathwe s Torrinem, ale nakonec jsem usoudila, že by to bylo příliš dlouhé a blog by mi to nemusel zveřejnit. :)
(c) Clarett listopad 2010

Večeřeli v příjemné náladě a zdálo se, že pokoj se dotkl i Torrina, jehož oči se zas na okamžik rozzářily. Za vysokými okny vládla neprostupná tma, jen skleněné tabulky zdobily křehké květy nočního mrazu. Lathwe přemýšlela, zdali by se ještě ten den našla chvíle pro rozhovor s bratrem, ale Torrin nakonec zmizel tak rychle, že už jej nechtěla vyrušovat. Pomohla Gráinn sklidit ze stolu a na její přání ji nechala o samotě. Nakonec se jí to ani nepříčilo; sama padala únavou. Vzala připravenou misku s večeří pro Iathara, popřála dobrou noc a odebrala se do patra.

Pokoj pro hosty ležel na opačné straně, než Torrinova pracovna, a Lathwe se maličko sevřelo srdce, když za ní mizelo útulné světlo z haly. Podlaha praskala, stejně jako okenní tabulky, do nichž se opíral vítr. V mysli jí opět vyvstaly nesčetné otázky, které by s chutí Iatharovi položila a náhle si uvědomila pravdivost Gráinniných slov. Opravdu bylo dobré přijít na jiné myšlenky, které se zatím zdály méně tíživé. Přesto doposud Lathwe netušila, jak obtížné ji ještě čeká rozhodování.

Vzala za kliku, zavřela okno a zapálila svíci na stole. Opatrně postavila misku s vařeným zelím a krajícem chleba vedle postele, pak unaveně dosedla na podušku. Tiše si prohlížela Iatharovu tvář a zdála se jí uvolněná a klidná. Dýchal pomaleji a zhluboka, i srdce se zklidnilo, přesto si byla horečkou stále jistá. Znovu navlhčila látku z jeho čela a omyla mu víčka a dlaně. Víc udělat nemohla, ale odejít se jí nechtělo. Zůstat sama skrytá ve tmě, snad i ve strachu - samota, té se teď děsila nejvíc. Odvrátila tvář a zadívala se do svíce.


Nechala myšlenky volně plout. Cítila zvláštní zklamání, pocit slabosti. Měla by s ním promluvit. Vždyť je to její bratr. Ale jak? Co mu má říct? Co když mu nedokáže pomoct? Není moudrá a není silná. Schovala tvář do dlaní a její srdce zachvátil zmatek.

"Ty nespíš?" Otočila se. Iathar se na ni unaveně díval, přesto v jeho tváři postřehla náznak úsměvu.

"Přinesla jsem vám večeři," podala mu misku. Vstal a posadil se vedle ní. "Jezte."

Chvíli bylo ticho, dokud se Lathwe neosmělila.

"Od chvíle, co jsem vás našla tam na pláni, mě tíží jedna věc. Kam a jak dlouho už putujete, že vás cesta zavedla až sem? Vždyť je zima; ve městě by vás jistě chvíli bydlet nechali. Jestli nejste moc unavený - "

"Čekal jsem, kdy se zeptáš," přerušil ji mírně. Vycítil její rozpaky a sám do nich nechtěl upadnout. "Ale ještě musím něco říct. Vlastně ti chci poděkovat. Kdybys tamtudy nešla, teď už bych nebyl naživu."

Lathwe se pousmála a zavrtěla hlavou na znamení, že se nic nestalo. Na Iathara se nepodívala. On už nic neřekl a vypadalo to, že přemýšlí, zdali, a co má vůbec vyprávět. Nakonec k němu tázavě vzhlédla a jejich pohledy se setkaly; to začal poněkud nejistě mluvit.

"Pocházím z jižních zemí, daleko odtud. Vyrazil jsem na cestu na jaře tohoto roku, až jsem teď, po osmi měsících došel téměř do cíle. Mířím stále na sever, ale před několika týdny jsem musel kvůli horám sejít ze silnic. Město - z toho jsi, počítám, přišla ty - jsem minul. Čekal jsem vesnice, ale v téhle pustině není nic než pláně sněhu. Chtěl jsem nakoupit jídlo, přenocovat, namísto toho jsem musel jít dnem i nocí bez zastávky, abych nezmrznul."

V jeho hlase náhle ucítila zlobu. Měla pocit, jakoby jeho slova směřovala k někomu konkrétnímu. Obviňoval, vyčítal. Zarazilo jí to, a když mu pohlédla do tváře, uviděla, že znatelně ztvrdla.

"Zastavil jsem se na okamžik v lese," pokračoval, "ale sil se mi nedostalo tolik, kolik jsem potřeboval. Na to, abych přešel pláně, nestačím. A času je málo. Příliš málo."

"Času na co?" neudržela se Lathwe.

"Musím někoho najít," odbyl ji stroze, ale vzápětí si uvědomil, jak nepěkně to znělo a usmál se na ni. "Netrap se tím."

Dívala se na něj a v jejím nitru bojovala hořkost s lítostí, nejistota s nadějí, kterou mu toužila dát, cítila se maličko ublíženě a zároveň chtěla vědět víc. Jakékoli otázky by se však setkaly s odporem, tím si byla jistá. Musí tomu dát chvíli času.

Zvedla se z lože.

"Už půjdu spát. Vezměte si večeři, než bude úplně studená. Dobrou noc."
Poděkoval, popřál jí klidné spaní a díval se, jak dívka vyšla z pokoje. Trochu si vyčítal, jak mluvil, ale ihned ty myšlenky zaplašil. Vždyť o něm nic neví, neví, co prožívá, nezná zlo ani smrt. Nemá právo jej soudit, myslel si a nehleděl na to, že on sám se do role soudce staví.

Zase si lehl. Dlouho se tu nezdrží, to rozhodně ne, to nesmí. Musí pokračovat, jinak jeho cesta skončí nezdarem. To nesmí dopustit. Zahořel v něm plamen vzteku. Zaťal dlaně v pěst a náhle zloba přešla v zoufalou bezmoc, z které se mu svíral žaludek. Byl by se snad i rozplakal, ale únava jej přemohla. Bez toho, že by se dotkl jídla, upadl do neklidného spánku.

Obzor potemněl, rudá zář nad holou vrchovinou se vytrácela. Mezi ostrými kameny se proplétaly cáry šedé mlhy. Kouř. Vzdálené výkřiky. Přidal do kroku a srdce mu bilo jako splašené. Na okamžik přehlušilo všechno ostatní. Necítil nohy, jakoby mu nepatřily; neovládal je. Klopýtal přes navršenou suť a kamení. Dusot stovek vytrvalých nohou. Blízko. Už viděl plameny šlehající vysoko k nebi, jak zachvacují domy. Jeden po druhém. Brána byla prolomena. Z města se valil dým. Bylo sucho. Jasně vnímal vyprahlá ústa, oči ho pálily. Další výkřik. Tentokrát jasný, plný hrůzy a potlačovaného pláče. Skrz rozbořené hradby proběhla dívka. Pořezané ruce si horečně třela o bílé šaty. Běžela k němu, ale jakoby nic neviděla. Pak se otočila. Z brány vyšli dva muži. V tasených zbraních se odrážely plameny. Zakopla, upadla. Blížili se příliš rychle. Neměla už dost sil. Choulila se na studené, prašné zemi a chvěla se hrůzou. V zoufalství hlasitě plakala. Přiblížili se rychle. Vykřikl. Rozběhl se - bylo pozdě. Čepel pronikla šatem. Pláč umlkl.

Iathar se probudil ve velkém strachu. Hlava se mu točila, cítil horkost. Chvíli jen ležel a před očima se mu promítal sen. Natáhl třesoucí se ruku pro sklenici vody, aby svlažil vyprahlé hrdlo, ale ta přepadla přes okraj stolu. Plamínek svíce zaprskal a zhasl.

Stále viděl její tvář. V zaschlé špíně se rýsovaly světlé cestičky slz. Tu se rozplakal i on, pláčem, kterým litoval sám sebe, pláčem zoufalství, které ho pohltilo. Prázdnoty, která znovu sklouzla ve vztek. Nevěděl, ani nechtěl přemýšlet nad tím, co dělá. Mít víc síly, ano, jen trochu víc síly v těle, odešel by hned teď.

*

Lathwe se probudila pozdě. Unaveně zamžourala do tmavého pokoje. Usnula v křesle a nespalo se jí pěkně. Po dlouhé cestě cítila snad každý sval. Tiše zaúpěla a přetočila se do pohodlnější pozice. Už bylo ráno, ale venku panovalo stále stejn0 šero. Vypadalo to na krátký, temný den a sněhovou bouři. Vůbec se jí nechtělo vstát, natožpak něco kloudného dělat, ale navzdory tomu, že se o to pokoušela, usnout už se jí nepodařilo.

Na chodbě potkala bratra a popřáli si dobré jitro, ale Torrin bez jediného dalšího slova odspěchal chodbou do východního křídla. Rychle zaplašila studenou prázdnotu, která se jí v tu chvíli dotkla a vešla do jídelny. Gráinn seděla nad prázdným talířem v čele stolu a nepřítomně hleděla před sebe. Když Lathwe opatrně zaklepala na otevřené dveře, trošku sebou trhla a zamrkala. Pozdravily se.

"Jak se mu daří? Iatharovi. Mluvila jsi s ním?" zeptala se Gráinn, jakmile se dívka usadila ke stolu.

"V noci jsem u něj byla," řekla. "Něco mi tají. Nechci tě děsit, Gráinn, nemyslím, že je to špatný člověk. Jen se mu něco zlého stalo a on," na okamžik se odmlčela a vybavovala si Iatharova slova, "on se s tím nedokáže vyrovnat."

Gráinn se v zamyšlení zvedla a začala sbírat nádobí. Ve dveřích se ale zastavila. "Upřímně, budu klidnější, až odejde. Slib mi, že na něj dáš pozor."

Lathwe se usmála. "Nedovolím, aby ti dělal starosti." Pak poděkovala za jídlo a odnesla ošatku s pečivem Iatharovi. Spal a neprobudil se, ani když vstoupila, a tak mu snídani nechala na stole a poněkud zaraženě vytřela rozlitou vodu z podlahy. Měla před sebou volné dopoledne, a protože teď netoužila po samotě, vydala se, ač v obavách, k bratrově pracovně.

Cestou se trochu rozveselila písničkou, která se jako jarní slunce nesla celým domem, a tak když otevírala dveře, cítila se docela lehce.
 


Komentáře

1 Caddy | Web | 12. prosince 2010 v 10:35 | Reagovat

Jako vždycky - nádherné!!! Těším se na další kapitolu. Už nevím, jak ti to dostatečně pochválit, protože mám moc málo rozšířený slovník :-( Prostě krása!!!

2 Vendy | Web | 12. prosince 2010 v 11:40 | Reagovat

To jedno f mě mrzí, asi jsem měla v představě očí dvě f. Psala jsem těch blogů víc, tak jsem měla trochu chaos. Zkusím připsat opravu do textu pod klipem, jestli to půjde, ve videu už to spravit nemůžu, leda bych udělala celé znovu.
Příště si na to dám větší pozor.

3 Selenne L. Athi | Web | 12. prosince 2010 v 12:36 | Reagovat

opět krásně, příjemně napsané :) a k tomu lehce kritiky - možná bych nedávala tak jasně najevo, že Lathwe ví, co se děje s Itharem... jak by to mohla vědět? to mi přišlo asi jedině nelogické... a možná ještě trochu vypíchnout charakteristiku, protože ty postavy jsou jen okrajově nastíněné.. ale to není nic závažného, je to přece jen 3. kapitola :D

4 Ynka | Web | 13. prosince 2010 v 23:00 | Reagovat

opět kouzelné... :o) a taky... napínavé jako kšandy! :D Už se moc těším na další část, fakt super! :o)

5 Lily of the valley | Web | 14. prosince 2010 v 11:44 | Reagovat

Četlo se to úžasně plynule. Já nevím, co říct, tak jen - závidím ti tvoji rychlost psaní (a vůbec skutečnost, že PÍŠEŠ:D)
:)

6 Evča | Web | 14. prosince 2010 v 17:37 | Reagovat

krásné, vážně... :-) nemůžu se dočkat pokračování ;-)

7 Halfirien | Web | 14. prosince 2010 v 23:40 | Reagovat

Krásný design, jestli je tohle dělané v Zoneru tak smekám ;)

8 Lúthien | Web | 15. prosince 2010 v 10:10 | Reagovat

Už se nemůžu dočkat pokračování!!

9 Selenne L. Athi | Web | 15. prosince 2010 v 21:06 | Reagovat

děkuji moc :) a ty vůbec nemáš zač, ráda okomentuju, když se mi něco moc líbí ;)

10 Alexys | E-mail | Web | 15. prosince 2010 v 21:48 | Reagovat

Opět nádhera! Nevím, co k tomu dodat. Asi jen, že se moc těším na pokračování... :))

11 Ljo C. | Web | 28. prosince 2010 v 10:17 | Reagovat

Je to prostě nádherné, jako vždy :) Clar, jsi strašně šikovná.
Úplně nejvíc se mi vážně líbil ten sen. Tolik bolesti, kolik musel Iathar prožít... Ale je to napsáno s takovou graciézností, že si nemůžu pomoct a musí se mi to líbit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.