Kapitola I.

2. prosince 2010 v 19:36 | Clarett |  Dech uzdravení
Doopravila jsem první část. Doufám, že vám zpříjemní večer - a zvlášť srovnání s původní verzí, které jsem se nakonec nedržela vůbec, je zajímavé. :)
(c) Clarett listopad 2010

Les se choulil pod bílou pokrývkou, jako by očekával další úder sněhové vánice. V noci si vytrpěl dost. Vítr skučel mezi stromy, až větve žalostně praskaly a sníh v jeho poryvech bodal jako salvy mrazivých šípů. Panovala hluboká tma, protože hvězdy byly skryté. Každý suchý lístek přešlého podzimu už toužebně očekával rozbřesk přinášející pokoj a dobrý život. Dočkal se. S prvním paprskem, který vklouzl mezi prokřehlé větvičky jedlí, les pookřál. Nejistě shodil navátý sníh tížící jeho paže, a čím víc slunce do něj pronikalo, tím radostnější se zdál, až se docela probudil, s vděčností za nový den. Tma a stín byly pryč a stromy zpívaly svou zimní píseň o světle třpytícím se ve vločkách.

Nebyly však jediné, kdo tu náhlou proměnu postřehl. Ve své radosti si nevšimly tvora, který tu včerejší noci hledal útočiště a teď pokračoval ve své cestě. Tím tvorem byl člověk. Žena. Měla mladou tvář, medové vlasy a promočené boty. Vedla za sebou unaveného koně a s tichým potěšením naslouchala lesní písni, která vesele tančila v ranních paprscích. Cítila, jak stromy opouští úzkost; i jí bylo náhle lehko a cesta ubíhala rychle.

Dívka se jmenovala Lathwe. Měla za sebou dlouhou cestu a ještě pár mil jí zbývalo. Z města odcházela předešlého dne za úsvitu; to se z nebe začal snášet první sníh, a jak slunko zmizelo za obzorem, ze severu se přihnala vichřice. Když se ten večer začal zvedat vítr, Lathwe chyběla sotva míle k lesu, ale přesto se stihla schovat pod zasněženou střechou na poslední chvíli. Pak dlouho, pomalu putovala, krok za krokem, s hlavou skloněnou, dokud nenarazila na vyvrácený strom, pod jehož kořeny nalezla suché útočiště. Usnout nemohla, snad by to ani nedokázala, ale ta chvilka odpočinku jí teď dodala trochu síly, kterou potřebovala. Na konec lesa to nebylo daleko, to věděla - stromy byly od sebe daleko a světla přibývalo, čekala jí však bezmála stejně dlouhá cesta, jako doteď; přes Pláně. Tak říkala dlouhému údolí, které bylo plné mírných kopců, které připomínaly mořské vlnky porostlé travou. Přibližně v jeho středu stálo prastaré sídlo vystavěné z chladného kamene. Bylo to jediné místo, které považovala za domov, přestože se do něj vracela jen v zimě a neviděla jej, jak je rok dlouhý. Byl to dům jejího bratra a nikdy neviděla útulnější místo. Staral se o něj se svou ženou a oba o něj pečovali s velkou láskou a nadšením. Na jaře celý kvetl, svěží a plný světla, z podzimu jej naplňovala vůně jablek a praskání dřeva v krbu. Usmála se a přidala do kroku.

Proplétala se mezi stromy a slunko jí svítilo na cestu. Pak před sebou spatřila zvlněnou krajinu třpytící se ve světle a mrazivý větřík jí zdobil vlasy vločkami. Nechtělo se jí z lesa, protože tam se cítila v bezpečí a přestože byla zima, připadal jí plný života a dosud nepoznaných tajemství, zapomenutých pěšin a zamrzlých jezírek. Pohledem se rozloučila se sněhem zavátými kmeny, holými větvičkami, které se chvěly ve vánku, a pak už se neotočila.

"Zvládl bys mě chvíli vézt?" pohladila koně po šíji. Jmenoval se Alaure - Zářící plamen, avšak s něhou mu říkala Plamínek. Dobře věděla, že je unavený, ale nebylo kde zastavit a jí už docházely síly. Nebyla si jistá, jestli by se za hodinu vůbec vyškrábala do sedla. "Je to už jenom kousek. Musíme to vydržet a já bych ve sněhu zmrzla, víš."

Potřásl hlavou a Lathwe z kapsy vytáhla pamlsek. "Ten byl poslední." Oprášila si rukavice a na okamžik se zahleděla na bílou pláň před sebou. "Tak pojeďme," vyšvihla se na hnědáka a jemně ho pobídla.

Hádala, že je poledne. Slunce se schovalo za mraky, které se začaly opět slévat v jednu nekonečnou šedou plochu. Vzduchem poletovaly vločky, ale další bouře se zdála nepravděpodobná. Lathwe už všechno bolelo. Nohy, kterým se nedostávalo pohybu, měla jako kusy ledu, tváře jí pálily. Myslela, že hodinku pojedou a pak zase půjde po svých, ale až teď si uvědomila, jak hloupý to byl nápad. Svaly, které namáhala celý předchozí den, se teď ozývaly dvojnásob a často se přistihla, jak se jí klíží oči a hlava padá na hruď.

Pokaždé, když se ohlédla, zdálo se jí, že se od lesa nevzdálili ani na deset kroků. Šli těžkopádně, kůň často kolísal, až se bála, že přepadne na bok. Minuty se pomalu vlekly, jedna za druhou, během té doby urazili pět šest kroků, pak další, další, další. Všude kolem se třpytila bílá, až se z toho točila hlava. Lathwe zavřela oči. Jasně před sebou viděla kamenné sídlo. Smrákalo se. Na obzoru se červenal jasný pruh zapadajícího slunce. Stíny se prodlužovaly, až padla tma. Někdo zažehl louče u vstupních dveří. Psí víno a břečťan se zatřepotaly v nočním vánku. Zmocnil se jí pocit, že se propadá do neznáma… vtom sebou trhla. Prudce se
napřímila a rychle zamrkala. Nesmí usnout.

"Taky bys spal, viď," povzdechla si a předklonila se, aby koně pohladila po krku. Chvilku si hrála s jeho černou hřívou. "Budu ti něco povídat. Poslouchej a neusneme ani jeden."
Na chvilku se odmlčela a pak, s pohledem upřeným daleko před sebe, začala tichým hlasem zpívat. Byla to stará slova a plnila srdce pokojem. Plamínek přidal do kroku a vypadalo to, že se mu jde lehčeji, a Lathwe zpívala dál.

"Plameny zářící a vůně dřeva
Doteky tišící, slova laskavá.
Stín zůstal v temnotě a světlo rána
Volá, že naděje byla ti dána.

Třpytí se ve větvích a zpívá listí
Že láska…"

Vtom se zarazila. Jak náhle zmlkla, zastavil se i kůň, a tak se rozhostilo úplné ticho. Lathwe upřeně zírala před sebe. Nad nimi se zdvihal mírný kopec a na jeho vrcholku - byl to snad jen kámen nebo nějaké zvíře, které umrzlo? Přísahala by však, že se to před chvilkou pohnulo. Nadechla se a se zaťatými zuby přinutila ztuhlé nohy k pohybu. Přehoupla se přes koňský hřbet a seskočila na zem.

"No pojď," pobídla Plamínka neklidně a začala se škrábat nahoru. Náhle se tmavý bod pohnul. Teď si tím byla úplně jistá. Dokonce se zvětšil, ale pak zase klesl k zemi. Bušilo jí srdce a nevěděla, jestli námahou nebo vzrušením. Bořila se do sněhu a kůň za ní, dokud nebyla vrcholku kopce natolik blízko, aby rozeznala, že před ní v závěji leží člověk. To do kroku ještě přidala a oddechovala tak hlasitě, až jí z toho bolely uši.

"Haló!" zvolala nepříliš hlasitě a zůstala stát, jakoby čekala, že se muž zvedne. Nestalo se tak. Ohlédla se na koně a pak zase zpátky. Náhle se jí zmocnila pochybnost. Jak si vůbec může být jistá původem toho člověka? Jak může vědět, kdo to je? Nebylo by bezpečnější dát se jinou cestou dřív, než si jí všimne? Ale jak tak nerozhodně stála a nic se nedělo, zvítězila starost o jeho život.

"Ať už to je kdokoli," pomyslela si. "snad potřebuje pomoc."

S tou myšlenkou došla až k němu. Ležel na boku a oči měl zavřené, přesto viděla, jak krásnou má tvář. Nemohlo mu být víc než třicet let, a jeho tvář byla ostře řezaná. Napadlo ji, že by měla patřit spíš dávným králům než někomu, kdo se zdál tak bezmocným. Přiklekla na zem vedle něj. Pomalu dýchal, znaveně a mělce.

"Pane?" oslovila jej a v hlase se jí odrážel velký soucit. Zkusila to znovu; marně. To už k ní přiklusal i Alaure a jemně jí strčil do ramene. Zvedla ruku, aby mu ji položila na hlavu; její oči se však neodtrhly od ležícího.

"Nevypadá to s ním dobře," vzdychla bezradně. "Ale vydrž, uvidíme, co se dá dělat." S těmi slovy si sundala rukavice a dotkla se mužova čela. Navzdory jeho věku bylo zvrásněné, jako po létech velkého utrpení a bolesti. Pomyslela si, kdo by mohl být v časech klidu a míru, které už dlouhou dobu panovaly, tak sužován. A ano, kdo je ten člověk. Odkud přišel? Kam jeho kroky směřovaly?

Zatímco takto přemýšlela, odhrnula mu z tváře havraní vlasy a pokoušela se zjistit, zdali nemá nějaké zranění, které mu nedovolilo jít dál. Oděvem však žádná krev neprosakovala, a ani její doteky mu očividně bolest nepůsobily. Snad padl únavou.

Šaty měl však vlhké a studené, a tak Lathwe rychle svlékla plášť a rozprostřela látku vedle muže. Tomu pak s největší opatrností sundala vestu a volnou košili, kterou měl přes zbytek oblečení, a zabalila ho do svého oděvu. Přidala ještě vlněný přehoz, který s sebou vezla, a když si byla Lathwe jistá, že je muž v takovém teple, jaké mu mohla zajistit, vstala a zrak jí padl na stopy, které za sebou zanechal. Brzy se jí ztratily ve sněhu, ale přesto uhodla, že musel přijít ze stejného lesa, kterým prošla sama. Jeho kroky však mířily na západ, zatímco její vedly z jihu.
Trochu svraštila čelo a znovu se k muži obrátila.

"Slyšíte mě?" sklonila se nad ním. "Nemohu vás tu nechat ležet, ale když nevstanete, jiná možnost není. A pomoc je ještě daleko. Probuďte se!"

Pak mu položila dlaně na tvář, aby ho zahřála, zavřela oči a tiše, jako ranní vánek, pokračovala v písni. Její hlas měl mnoho podob a sto uší by jej neslyšelo stejně. Zvonil a plynul něžně, jako jarní říčka, skrýval v sobě radost slunce i vážnost měsíčního světla. Člověk mu mohl naslouchat v němém úžasu a marně hledat slova, která by jej dokázala popsat. Když Lathwe zpívala, v lidech se probouzel život, a tak se stalo i teď.

Muž se pojednou nadechl, volně a dlouze a otevřel oči. Spatřil nad sebou mladou dívku. Medové vlasy poseté krystalky ledu jí spadaly na ramena a tvář měla červenou mrazem. V očích, které na něj v úžasu hleděly, bylo něco hluboce pokojného, takže v první chvíli nebyl schopný jediného slova. Lathwe však neváhala.

"Jste vzhůru!" vydechla. "Jak je vám?"

"Čerstvě," odvětil. "Téměř necítím únavu. Zpívej ještě!"

Lathwe se zasmála.

"Až to bude potřeba, zase mě uslyšíte. Ale povězte mi, pane, vaše jméno a jste-li zraněn."

"Jsem Iathar. Musel jsem padnout vyčerpáním. Jdu od východu už pět dní a za celou dobu jsem nenarazil na jedinou vesnici, kde bych mohl požádat o chleba. A pokud jsem nějaké zranění utrpěl, jsem vyléčen," usmál se vlídně, ale v jeho hlase zaznívala hrdost. "A kdo jsi ty a odkud jsi přišla?"

"Říkají mi Lathwe," řekla. "A jdu z jižního města do domu svého bratra. Není to daleko a mám s sebou koně. Pojďte se mnou, budete naším hostem, dokud nenaberete síly a budete moci odejít."

Muž se nejprve zdráhal, ale po chvíli nabídku přeci jen s vděkem přijal. Lathwe mu pomohla vstát, avšak když nasedl na koně, opět ho přemohl spánek a po pár okamžicích ztratil vědomí.
 


Komentáře

1 Lúthien | Web | 2. prosince 2010 v 20:33 | Reagovat

Jsem strašně unavená, ale zítra si to přečtu, slibuju! Už se těším!

2 Lady Letty | Web | 2. prosince 2010 v 20:34 | Reagovat

Děkuju! ^^ Víš, že nám ještě zbyly dvě marcipánové růžičky? Takže bych ti mohla přinést, pokud to dřív někdo nesní. xD No tak jsi mi ho pochválila teď, děkuju. x))
Tem příběh se mi líbí. Jsi šikovná! ^^

3 Ljo C. | Web | 2. prosince 2010 v 20:54 | Reagovat

Je to moc pěkné a rozhodně mi to večer zpříjemnilo, jak jen to bylo možné :) Děkuji, Clar. Teď pár připomínek...
Pak před sebou spatřila zvlněnou krajinu třpytící se ve světle a mrazivý větřík jí zdobil vlasy vločkami. - Ta věta mi přijde divná. Jsou to prostě dvě věty spojené spojkou a bez velkého ladu a skladu. Nehodí se k sobě...
Přijde mi trochu zvláštní, jak Lathwe mluví. Klečí v mrazu, je zoufalá a bojí se, jestli Iathar není zraněn, ale zeptá se ho "Ale povězte mi, pane, vaše jméno a jste-li zraněn." Nevím, kdo nebo co Lathwe zatím je, ale taková mluva je hodná pro šlechtičnu, princeznu, královnu... Možná že i pro Lathwe. Tohle mi jenom přijde zvláštní, ne jako chyba :)
A je to dost rozvláčné a je tam spooousta epizod, ale tak prostě píšeš a jsi to ty a do toho já ti zasahovat nebudu :*
Ještě jednou - nádhera. Moc se mi to líbilo.

4 C.ind.ere.lla | Web | 2. prosince 2010 v 20:58 | Reagovat

Aspoň nějaký zpříjemnění večera, i když mě to odvádí od učení. :D Zatím se to vyvýjí celkem zajímavě, ale je pravda, že toho moc nevíme, takže těžko soudit. Počkám si na pokračování.

5 Caddy | Web | 2. prosince 2010 v 21:11 | Reagovat

Nadherné!!! Ty tvoje popisy miluju!!! Úžasné!!! :-)

6 Lúthien | Web | 3. prosince 2010 v 21:26 | Reagovat

Tak, přečteno! Je to nádherné, líbí se mi tvoje popisy přírody (v tomhle se náš styl psaní docela podobá). Jsem hrozně zvědavá, jak to bude dál!

7 rohirrimqa | Web | 4. prosince 2010 v 17:34 | Reagovat

Vau! Bola by som to prečítala na jeden dych, keby som si nemusela medzitým ísť upratať izbu :D. Bolo to super! Veľmi sa mi páči tvoj štýl písania, opisy a všetko... :)
Teším sa na pokračovanie ;)

8 Lady Letty | Web | 5. prosince 2010 v 18:27 | Reagovat

Přesně tak. Červenám se jen při představě, že si ty moje bláboly, co jsem na to téma stvořila, čte.  ^^

9 Alexys | E-mail | Web | 7. prosince 2010 v 15:42 | Reagovat

Trochu pozdě, ale přečetla jsem si to. :) Krásné, úplně jsem zapomněla, jak živé jsou tvoje popisy krajiny. Jsem ráda, že si hned můžu přečíst další díl, nevydržela bych čekat...

Mimochodem můžu vědět, proč mi neodepisuješ na mail? :)

10 Ynka | Web | 7. prosince 2010 v 17:20 | Reagovat

je to moc krásné, tak pěkně popsané, že si to čtenář může bez větší námahy do detailu představit :o) a moc se mi líbí jména Lathwe a Alaure (jak jsi psala v mailu, jeho vznik je zajímavý :o) )
Jdu na druhou kapitolu! ;o)

11 Selenne L. Athi | Web | 12. prosince 2010 v 12:21 | Reagovat

och, tak jsem to začala číst :D krásné, příjemně, lehce popsané :) takovou tu představovaní (já jí tedy řikám přiblblá, protože mě vůbec nebaví psát :D) jsi zvládla skvěle :) jdu na další kapitoly ;)
p.s. díky moc za komentář k Věčnému :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.