Vzkaz

15. listopadu 2010 v 9:26 | Clarett |  Malé příběhy
Jsou to dva dny, co jsem uléhala do postele v devět hodin a dobré tři hodiny jsem ležela a přemýšlela. Mám to ráda. Jenom přemýšlet. To byla jedna z věcí, které zapříčinily vznik téhle povídky. Na její atmosféře se taky velmi silně podepsaly Howardovy soundtracky. Ostatně - jestli chcete, můžete si k tomu tuhle hudbu pustit. Upozorňuji, že to má šest minut a museli byste číst neskutečně pomalu, abyste stíhali i tu kulisu, takže pokud nebudete moc hnát a vychutnáte si to, dojdete zhruba do půlky soundtracku. :)
Dodávám, že povídka je, jak trefně poznamenala Cinderella, pouze na dojem. Každý si k tomu může domyslet vlastní příběh. Přesto doufám, že se vám bude líbit.

Začátek si můžete nastavit až od 23. vteřiny (0:23) - bude to lepší. ;)
Deviant Art


Svítalo. Obzor se barvil do ruda a vzduchem poletovaly sněhové vločky. Cítila je na tváři a ulpívaly jí ve vlasech. Nevěřila, že přijde rozbřesk. Nevěřila, že ještě někdy spatří slunce. Do očí se jí nahrnuly slzy. Vdechovala ledový vzduch a do bosých chodidel ji bodaly krystalky ledu.

Ležel tam na zemi. Viděla slabé obláčky páry, které mu stoupaly z úst. Dala se do běhu a pořezala si nohu o kámen. Odhodila rukavice a padla na kolena vedle něj. Hlasitě oddechovala a s hrůzou si uvědomila, že je to jediný zvuk, který slyší. Přitiskla si dlaně na uši. Třásla se po celém těle.

Jednu ruku měl položenou podél těla, druhá mu spočívala na hrudi. Obě byly promodralé zimou. Ještě neotevřel oči, jen mělce, pomalu dýchal.

Dotkla se jeho paže. Nevěděla, co má dělat. Neobratně ho chytila za ruku.

"Ještě ne, prosím… ještě ne," šeptala trhaně. Strach jí ochromil. Nic neslyšela.

"Dej mu ještě chvilku. Prosím. Prosím."
Těžce polkla. "Probuď ho. Dej mu chvilku!"

Chtěla s ním mluvit. Jen okamžik. Druhou ruku mu položila na tvář. Bolel ji loket a záda, ale nedokázala se pohnout.

"Probuď ho."

Slunce se vyhouplo nad obzor. Zahalila ho mlha. Bylo obrovské a růžové a jeho studené odlesky jí dopadaly na tvář. Nic necítila. Prostupoval jí ledový chlad a zmocňoval se děsivý pocit, že pochází z jejího nitra. Snažila se věřit, ale měla strach.

"Kde jsi?!"

Pozorovala
jeho nehybnou tvář a plakala. Hlavou jí zběsile probíhaly myšlenky, prosby. Bylo to jako v labyrintu, z něhož nemohla najít cestu ven. Dívala se na stébla trávy pokryté jinovatkou a kapkami rosy.

Pomalu otevřel oči. Přes závoj slz se usmála. Připadal jí krásný. I ona jemu.

"Probudil tě," zašeptala.

"Vyšel jsem ven."

"To nic."

"Neměl jsem to dělat."

Vzlykla a pohladila ho po tváři.

"To nic."

"Jsou pryč?"

"Vyšlo slunce."

Ulehčeně vydechl a zavřel oči.

"Už… musím jít," řekl těžce.

Přitiskla si jeho ruku na hruď a sklonila hlavu.
Řekla:

"Já vím. Dal ti čas."

"Všem nám dal čas. Zachránil nás."

Pohlédla na slunce, které vystupovalo ze stříbrného oparu. Kolem hor kroužili ptáci. Přikývla a naprázdno polkla. Stažené hrdlo jí bolelo. Chtěla toho říct tolik, ale všechno by vyznělo hloupě. Tak mlčela, dívala se do slunce a tiskla k sobě jeho ruku. Najednou se jí zmocnil strach. Vyděšeně se mu podívala do očí.

"Chci tě o něco požádat."

Sledoval jí, ale jeho dech byl čím dál pomalejší. Znovu se rozplakala.

"Řekni mu…" zakryla si ústa rukou a trhanými pohyby mu laskala tváře a čelo. " Řekni mu, že ho miluji, prosím."

"Ví to," zašeptal.

Po líčku se jí skutálelo pár slz, ale už nic neříkala. Ani on ne. Zavřel oči a ona ho objala.
Zvedl se vítr a vločky zakroužily ve vzduchu. Měla jimi potřísněné vlasy a tály jí na rukou. Stála na kopci a shlížela na svět. Všude panovalo ticho. Zašeptala ta slova a cítila, že měl pravdu.
 


Komentáře

1 Ljo C. | Web | 15. listopadu 2010 v 9:55 | Reagovat

... tak a teď mi prosím poraď, co ti na tohle mám napsat. Já totiž fakt nevím. Je to prostě.. nádherné, skoro až nepopsatelné. Pustila jsem si k tomu ten soundtrack, který dokreslil atmosféru. Při konci se mi do očí začaly hrnout slzy. Tak dojemná a krásná, přitom bez zbytečných popisných pasáží, se kterými se často plýtvá, a bez zbytečných přesládlých dialogů. Můžu jen znovu zopakovat - nádhera :)

2 Lily of the valley | Web | 15. listopadu 2010 v 17:31 | Reagovat

ale nedokázala jsem se pohnout.

Jinak je všechno v pořádku a samozřejmě jedna z tvých dalších "breathtaking" povídek.:)

3 rohirrimqa | Web | 15. listopadu 2010 v 19:07 | Reagovat

Páni, tá hudba do toho urobila vynikajúcu atmosféru... O.o Ako to robíš, že pri tom sedím pricapená na monitor kým to nedočítam? :D :D
Zišlo by sa mi trocha inšpirácie lebo do Mikuláša musím napísať sloh... :-)
Palec hore a máš moje uznanie ;-)

4 Eldarwen | 15. listopadu 2010 v 19:41 | Reagovat

Krásne... Ja som k tomu síce počúvala niečo iné, ale fakt ma to dojalo!!! :)
Si úžasná spisovateľka! :)

5 C.ind.ere.lla | Web | 15. listopadu 2010 v 19:57 | Reagovat

S tou hudbou to byla krása. Celkově je tahle povídka spíš jen na dojem, ne na děj, ale líbí se mi to. Že jde vlastně jen o jednoduché převedení pocitů do psané formy. Oceňuju to a myslím si, že to dopadlo dobře.

6 Alex | Web | 15. listopadu 2010 v 21:39 | Reagovat

Pustila jsem si k tomu tu hudbu a tím byl onen dojem aspoň desetinásobný. Příběh jsem si jakž takž domyslela a teď mě tak nepadlo - takovéhle příběhy, co vzniknout jen tak z přemýšlení, docela podněcují fantazii čtenáře, takže si nás vlastně vychováváš:) Každopádně krása.

7 Sokana | Web | 16. listopadu 2010 v 21:26 | Reagovat

Ja plačem... naozaj. To, to... to bolo krásne. Tak jednoduché a pritom tak dojímavé, plné pocitov. Bože... A tá hudba, počula som ju už asi 1000krát, ale nikdy to nebolo také ako teraz. Krása...
A musím povedať že som čítala pomaly, vychutnávala si každé slovo a každý pocit, a hudba mi do toho úžasne sedela, stupňovala sa kde mala a jemná bola kde mala. A skončila som s čítaním akurát keď začínal záver.
Ešte raz - krásne (:

8 Ynka | Web | 16. listopadu 2010 v 22:04 | Reagovat

je to... nádherné! Opravdu, moc se ti to povedlo, úžasná povídka! :o) A dobře vybraná hudba atmosféru dokonale podtrhla... ještě jednou - ÚŽASNÉ! ;o) Taky jsem se snažila vytvořit hudební kulisu, když jsem psala recenzi na Avatar a taky mi to časově nevycházelo (krutě nevycházelo) :D no jo, holt to je hudba k filmům a ne k našim článkům :D

9 Clarett | 17. listopadu 2010 v 8:13 | Reagovat

Páni. Až takový ohlas jsem vážně nečekala. :) Je mi hloupé děkovat vám hromadně, když mi každý komentář udělal ohromnou radost, tak jsem to rozepsala. :)

Ljo C.: Sladkých dialogů typu "Miluju tě", "Já tebe taky", "Nenechávej mě tu samotnou!" a podobných, jsem se snažila vyvarovat. :-) DĚKUJI!
Lily: Opraveno. :) Těší mě že ti to vzalo dech. :-D
Rohirrimqa: Inspiraci ti pošlu! Díky za milý komentář!
Eldarwen: Mám radost, že ta povídka opravdu vyvoláva pocity - dokonce i s jinou hudbou! :) Děkuji!
C.ind.ere.lla: To je milé, díky! :)
Alex: Hudba je naprosto úžasná a bez ní to není úplně ono. Dává tomu příběhu část života a síly a je téměř neuvěřitelné, jak něco takového mohl pan Howard stvořit. I tobě patří velký dík :)
Sokana: Moje milá! Dojímáš mě! :-) Tak moc mě těší, že na tebe tahle povídka udělala takový dojem. Jak vidím, četla jsi opravdu pomalu a důkladně! Vydržet to šest minut - máš můj obdiv. :-D DĚKUJI!!!
Ynka: Tebe jsem tu už dlouho neviděla! Vítej! :) Děkuji za komentář; moc mě povzbudil. A víš, že je to dobrý nápad? Mohla by sis skládat hudbu ke článkům! :D To tu ještě vážně nebylo! :)

10 rohirrimqa | Web | 17. listopadu 2010 v 20:22 | Reagovat

[9]: Vďaka za inšpiráciu, tá sa fakt dneska okolo deviatej dostavila... ráno nad šálkou čaju a počas pobehovania po byte :D

11 Lúthien | Web | 18. listopadu 2010 v 9:19 | Reagovat

Clarett, to je opravdu nádhera a ještě k tomu s tou hudbou...Miluju styl tvého psaní, skoro mi to vehnalo slzy do očí.

12 Martina | 18. listopadu 2010 v 16:00 | Reagovat

Páni, Clarett... Píšeš fakt úžasně! Vždycky si s chutí tvoje povídky přečtu, protože vím, že to bude stát za to.. Jen tak dál. :)

13 Caddy | Web | 18. listopadu 2010 v 19:38 | Reagovat

Všechno, co napíšeš, je prostě úžasné a nádherné, ale tohle mi vážně vyrazilo dech! Ta atmosféra a jemné náznaky! Já nevím, co ti na to napsat, jak dostatečně ti to pochválit. Protože je to neskutečně krásný!!! :-)

14 Caddy | Web | 18. listopadu 2010 v 19:39 | Reagovat

Mimochodem, máš překrásný design!!! :-) Opravdu pěkný!!! :-)

15 Tomisus | Web | 21. listopadu 2010 v 10:49 | Reagovat

Já prostě nemám slov. Takovéto krátké povídky složeny s nejrůznějších myšlenek jsou přímo úžasné a obzvlášť pokud jsou podobná díla napsaná tebou. Ljo C. má úplnou pravdu. Vyvarovala jsi se takových těch podobných sladkých pasáží. Krásné a dojemné.. :-)

16 Ynka | Web | 23. listopadu 2010 v 21:18 | Reagovat

[9]: tak to mě ještě nenapadlo :D a jaktože jsi mě tady dlouho neviděla? Chodím sem docela často (asi každý týden) i když ne vždy píšu komentáře a většinou jsou ke starším článkům :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.