VIII. Svítá

11. listopadu 2010 v 11:52 | Clarett |  Světlo
(c) Clarett 2010


Když Cailín zaslechla kroky, obrátila se na bok a vyčkávala, dokud se neotevřou dveře.
"Je něco nového?" vyhrkla dychtivě, jakmile se objevila Tinn. V ruce držela plátěný vak a tvářila se ustaraně. Zavrtěla hlavou.
"Ještě nic neví." Posadila se na okraj Cailíiny postele a začala pečlivě rozmotávat uzel. Po události s tvorem v lesích, byly obě dívky přestěhovány do jednoho pokoje ve věži. Velitel sice neřekl nic konkrétního, ale bylo jasné, že se děje něco zlého. Mnoho lidí bylo narychlo odvedeno do města a zničehonic se objevili noví vojáci hlídající všechny vchody do pevnosti. Nádvoří bylo najednou prázdné a tiché; málokdo se odvážil vůbec vyjít ven. Byli v nebezpečí.
"Co dělá noha?" zeptala se Tinn po chvíli a vytáhla z vaku půl bochníku chleba, sýr, jablka a lahev vody.
Cailín sklopila oči k obvázanému kotníku. "Nejsem si jistá. Ale myslím, že postavit se dovedu."
"Už nesmím chodit k Jaredovi. Říkají, že to pro nás není bezpečné."
"To je hrozné. Musíš si na něj počkat v poledne a na všechno se ho vyptat. Od nikoho jiného se asi odpovědí nedočkáme." Cailín si ukousla pořádný kus sýra a zapila ho vodou.
"Co myslíš, že se vlastně děje? Co bylo to zvíře?"
"Já nevím. Vůbec nevím, co si mám myslet. Všechny to tolik vyděsilo… "
"Taky mám strach," namítla Tinn.
"Tady jsme v bezpečí."
"To jsi říkala i předtím."
Tíha těch slov na ně dopadla v plné síle. Mlčky jedly a přemýšlely o tom, co bude dál.
"Úplně bych zapomněla!" vykřikla náhle Tinn. "Dole v síni jsem potkala jednu ženu. Tvrdila, že s tebou musí mluvit, ale řekla jsem jí, že to není možné. Napsala ti vzkaz." Dívka vsunula ruku do vaku a za okamžik vytáhla pečlivě složený lístek. Cailín ho od ní nedůvěřivě přijala, tiše jej přečetla, roztržitě vzkaz otočila a pak přečetla ještě jednou.
"Co je tam?" zašeptala Tinn.
"Nedává to smysl." Dívčinu tvář pohltila vlna zoufalství. "Nic nedává smysl." Pak se odmlčela. "Ví o Arothovi."
Tinn vytřeštila oči. "Ví, kde je?!"
Cailín jí podala dopis.
VÍM, KDO JE TEN CHLAPEC. PŘESTOŽE DO PEVNOSTI NEDORAZILY ŽÁDNÉ ZPRÁVY, POMOC BYSTE MĚLY HLEDAT VE MĚSTĚ. ZAŘÍDÍM VÁŠ RYCHLÝ ODCHOD, POKUD SI TO PŘEJETE. AŤ NIKDY NEZTRATÍTE SVĚTLO, EIYEN
"Kdo je Eiyen?" Tinn uložila dopis zpátky do brašny.
"Neschovávej ho ještě," namítla Cailín nepřítomně. "Dej mi ten lístek." Pak si uvědomila, že Tinn od jejich příchodu, nepověděla o ženě, kterou tehdy potkala.
"Nevím, kdo je Eiyen. Ale ona asi ví, kdo jsme my. Mluvila jsem s ní ještě ten večer, co jsme přišly; byla rozrušená a vypadalo to, že se chce… ujistit, že jsme opravdu ty, které čekala. Víc mi nestačila říct - strážný mě odvedl k veliteli a od té doby jsem jí neviděla."
"To jméno je mi povědomé, ale její tvář neznám. Myslím…" Tinn pohlédla dívce zpříma do očí, "že jsem o ní slyšela. Jen nevím, co." Cailín bezmocně potřásla hlavou.
"Tajemství je tu až příliš. Nemluv už o tom. V pravý čas se to dozvíme, neboj se."
Pak na dlouhou dobu usnula a Tinn o ní pečovala. Nějaká žena jí přišla omýt a převázat nohu. Za dveřmi potom tiše mluvila s velitelem. Tinn se od Cailíina lůžka nehnula a bděla u ní až do odpoledne.
Když se Cailín probrala, posadila se, snědla přichystané ovoce a řekla:
"Tinn, musíme odejít do města, jestli to má tvému bratru přinést nějakou naději. To, že ještě nedorazil, je zlá zpráva."
Dívka odvrátila tvář a chvilku mlčela.
"Mám strach z města. Neděs mě ještě víc."
Cailín věděla, že to byla silná slova a na okamžik jich zalitovala. Věděla, jak moc Tinn svého bratra miluje, ale vždyť i ona jej milovala. Bylo těžké to vyslovit, ale bála se, že by Tinn k odchodu nepřiměla. Pohladila ji po tváři.
"Aroth potřebuje naši pomoc. Cítím, že ve městě se dozvíme to, co potřebujeme. Musím tam jít."
Tinn přikývla.
"Půjdu."
"Nedovolím, aby se ti něco stalo."
"Já vím."
Pak se Cailín usmála. "Chtěla bych sejít dolů a podívat se, co se děje. Počítám, že ses ode mě nehnula, když jsem spala; najdeme Jareda a promluvíme si s ním."
Tinn jí úsměv radostně oplatila, ale pak jí přes tvář přelétl stín pochybností. "Jsi si jistá, že dokážeš chodit?"
"Půjde to pomaleji, ale budeš mě podpírat."
Tak společně vyšly z pokoje a daly se na cestu studenými chodbami. Kamenná dlažba byla pokrytá suchým listím, protože do oken se často draly větve okolních stromů. Byl to příjemný pohled a věž prosycovala příjemná vůně podzimního lesa. Dívky právě míjely jedno z oken, když zvenčí zaslechly dusot kopyt a sílící hlasy.
"Počkej," řekl Cailín a zastavila se. Tinn přiskočila k oknu a vyklonila se ven. "Kdo to je?"
"Nějací muži. Přivazují koně a jde k nim velitel. Podívej!"
Uvolnila Cailín místo, protože otvor byl úzký. Dívka vyhlédla na nádvoří. Byly to dvě postavy - oba měli krátké světlé vlasy a Cailín si pomyslela, že to jsou bratři. Jeden z mužů právě sundával z koně dvě velké brašny, které s námahou odložil na zem. Břemene pak zbavil i druhé zvíře a srdečně si potřásl rukou s velitelem. Oba dva s ním pak chvíli mluvili, dokud z pevnosti nepřispěchala skupinka strážných, kteří se ujali plných vaků a nesli je dovnitř. Spolu s nimi na nádvoří vyběhla i jakási žena v dlouhých červených šatech. S jedním z mužů se pozdravila a podala mu ruku, druhého radostně objala a políbila. Cailín se usmála při pomyšlení, že se shledala se svým mužem.
"Kdo myslíš, že jsou ti lidé?" zeptala se
Tinn a Cailín se k ní obrátila.
"To nevím, ale počítám, že přišli z města. Pojď, chci je vidět zblízka."

Takový hluk a zmatek ve velkém sálu Cailín ještě nezažila. Všichni pobíhali sem a tam, smáli se a odnášeli věci z místnosti. "To jsou oni!" "Už přijeli!" "Tohle není potřeba; vezmi to pryč." "Přineste sem nějaké víno!" Tinn si zakrývala uši a smála se spolu s ostatními, Cailín klopýtala za ní a pokoušela se najít nějaké místo, kde by si mohla sednout. Vtom se z hlavní chodby přiřítil nějaký chlapec a překvapivě silným, vysokým hlasem zaječel :
"TICHO! Už jdou!" pak to ještě dvakrát zopakoval, dokud sál úplně neumlkl. Lidé strnuli a rychle uvolnili cestu tak, aby se dalo volně projít ke stolu a krbu a většina z nich si sedla podél stěn. Cailín zjistila, že jich tu není zdaleka tolik, kolik čekala a síň se vyprázdnila, když všichni seděli a přátelsky si mezi sebou šeptali. Příchod těch dvou mužů nevyvolal ani tak rozrušení, jako velkou radost a lidé z pevnosti dávali jasně najevo svou vděčnost a otevřenou náruč, s jakou je ihned přijali. Dívky si rychle našly místo blízko krbu, a když usedaly, do sálu vešel velitel, za ním vysoký, upravený muž spolu s bratrem, který polohlasně mluvil se svou ženou. Jako poslední přišli strážní s vaky, které s funěním odložili na zem, což vyvolalo velký ohlas. Pár lidí zavýsklo a zbytek se dožadoval jejich otevření a křičeli na muže, jestli přivezli oblečení a více jablek.
"To jsou zásoby!" zašeptala Tinn.
Zatímco se bratři smáli a horlivě přikyvovali na všechny dotazy, které zaslechli, velitel se tvářil vážně a pozvedl ruku, aby obyvatele pevnosti ztišil. Pak pokynul vyššímu z mužů a ten začal mluvit.
"Děkujeme za vřelé přijetí!"
"Jaká byla cesta?" ozval se kdosi.
"Jeli jsme docela dlouho, protože s tím vším, co vám s sebou táhneme, to prostě koně nezvládnou. A k tomu je pěkná kosa a ve městě to bylo lidem podezřelé, když jsme odjížděli. Počítejte s tím, že v zimě to bude ještě horší - no, vždyť to znáte - takže šetřete, prosím."
Nějaká žena se veselým hlasem ptala, co přivezli.
"Máme spoustu jablek a dostali jsme med, oříšky, - Ragne, co že bylo tamto?"
"Hrozinky," odpověděl Ragnus pobaveně a ozval se ohlušující potlesk.
" - hrozinky, sýr, chleba, sůl, máslo, nějaké maso - čerstvé, sušené a uzené, ryby, mléko. Ještě tam něco je
- sukně a rukavice a pár nožů a seker, ale víc už jsme neuvezli. Za měsíc přijedeme zase a vezmeme s sebou víc těch… praktických věcí - slyšel jsem něco o té vesnici - "
V sále to zašumělo a slova se ujal velitel.
"Ještě se k tomu vyjádřím, ale když už o tom promluvil Faleth - mnoho z vás ještě není připraveno na odchod do města a někteří tam nechtějí vůbec. Proto jsem rozhodl, že postavíme nedaleko odtud malou vesnici, kde takoví lidé budou moci žít a osamostatnit se. Někteří natrvalo, někteří jen přechodně. Ale zatím to není z mnoha důvodů možné - především útok přízraku na obyvatele v minulých dnech - , tak se prosím neptejte. V pravý čas se o tom dozvíte."
Kývl na Faletha. "Pověz jim, kdy bude možná další výprava do měst."
Muž se náhle zachmuřil. Cailín se rozbušilo srdce.
"Bude se to muset udělat rychle, než přijde zima. Ty cesty budou dlouhé. Víc, než deset lidí jít nemůže. Až přijedeme příště, možná budeme schopni někoho odvést… Já a Ragnes tu teď pár dní zůstaneme, takže prosím, ať se mi nahlásí celé rodiny a lidé, kteří od sebe nechtějí být oddělení…"
"Tinn, slyšíš to?" zašeptala rozrušeně dívka. "To znamená… to znamená, že bychom mohli odjet už teď!"
 


Komentáře

1 Lily of the valley | Web | 11. listopadu 2010 v 15:03 | Reagovat

Tak trochu si myslím, že se Tinn do města moc chtít nebude (a obávám se, že tam ani nakonec nepůjde). Už mě rozčiluje, že nevíme nic o Arothovi!:D

Všechno se mi moc líbí, jen Cailín mi přijde taková... až přechytralá. Já vím, že konejší mladší dívku, ale má na všechno odpověď a zdá se... příliš dokonalá.:) (V týhle kapitole, samozřejmě.)

No. Nevím, co víc napsat. Jsem spokojená:D

2 Ljo C. | Web | 11. listopadu 2010 v 21:19 | Reagovat

Takže... no.. ach jo, Clar, když já už prostě nemám slov. Nádhera, jako obvykle. Už se moc těším, až poputují do města :)
CHCI Arotha! :D trochu sobecké, já vím, ale jak už jsem řekla - potřebuji ústřední dvojici! ;P
No. Přijde mi zvláštní to Cailínino "... a najednou, z ničeho nic, je mi úplně jasné, co máme dělat!". Prostě člověk by před takovýmhle prohlášením očekával nějaké přemýšlení o tom dopise nebo něco, ne že to z ničeho nic vyhrkne. A Tinn, přestože je mladší, mi přijde možná až trochu moc naivní na to, jak jsi nastínila z počátku. Ano, potřebovala vedení, ale to neznamená, že nemá vlastní názor.. :D Ah jsem se zase rozjela. Promiň. Vím, že je to tvůj příběh a já ti do něj nemám co kecat. Nevšímej si mě prosím :D
... k tvému komentáři. Ah, jsem moc ráda za to všechno :* A už stop s tím vším lichocením a děkováním :D Aspoň na den toho mám dost :D Věř mi, já bych chtěla! Jen si sednou do koutka někam do tepla s čistou čtvrtkou a mou oblíbenou propiskou 0.5 (tlustý nesnáším :D) a psát. Jenže - škola, přátelé, přítel, rodiče, musím připravit schůzku, musím se naučit, musím koupit dárky, musím si umýt hlavu, musím tohle, měla bych tamto a nesmím zapomenout na... Ah. Nechápej mě špatně, já většinu ze svých povinností dělám ráda (až na školu) a strašně se vždycky těším na kamarády i toho mýho pakoně (:D). Ale co bych dala za moment ticha a klidu, kdy bych na práci neměla absolutně nic, byl by třeba výpadek proudu nebo by se rozbil počítač.. To by bylo takové blaho :D
...a ou teda, to máš pravdu, to je paradox tak obrovskej, že by zaplnil domeček zajíce Březňáka na třikrát (:D já si tak ráda vymýšlím přirovnání). Je to zvláštní. Jak se říká, pod svícnem největší tma :)
Žij blaze a palec hore snaze (obnovuji svoje staré verše ;D).

3 Ljo C. | Web | 11. listopadu 2010 v 21:20 | Reagovat

Ty vole!!! To je sloh :D Promiň!

4 Clarett | 12. listopadu 2010 v 8:29 | Reagovat

Vzkaz pro obě: Arotha si ještě užijete, jen počkejte! :-)

[1]: Asi máš pravdu. S Cailín. Trochu se mi její povaha vymkla - měla by být ještě trochu dětská. Ale na druhou stranu teď cítí povinnost převzít místo Arotha. Tinn vlastně bere jako mladší sestru, o kterou se má starat a možná si od ní drží trochu odstup právě kvůli tomu, co k jejímu bratru cítí. Ach jo, musím si v tom udělat trochu pořádek. :-D
Ale jsem ráda, že se kapitola líbila. :)
[2]: Já chci taky Arotha! Ale nemůžu s tím nic udělat (No dobře, můžu, ale celé by to ztratilo smysl, kdyby se najednou Aroth objevil v Pevnosti, řekl Cailín, že mu chyběla a už jí nikdy neopustí :-D).
To, s jakou rychlostí se Cailín rozhodla, možná působí divně, ale když ona potřebuje jít k jádru věci. HNED. A kdo říká, že celou dobu spala, že? ;) Mohla si v klidu popřemýšlet, rozhodnout se a prostě to Tinn říct. Nechtělo se mi to celé zdržovat jejími pochybnostmi. :-)
Tvé přirovnání - těší mě, že nejsem sama, kdo tady zná Alenku v Říši divů knižně. :-)

Tak, děkuji za krásné komentáře. Je skvělé vidět, že přemýšlíte o ději a postavách! :)

5 Maya | 13. listopadu 2010 v 20:07 | Reagovat

Páni! Páni, páni, páni! Kdo je ta žena? A co Aroth? Kdy už tu konečně bude? Já ho fakt chci! :-)
Ale tahle kapitolka byla úžasná. Takové napětí před bojem nebo jak bych to řekla.
Těším se na to, co zjistí ve městě a hlavně na další kapitolku. Takže nás moc nenapínej, jasné? :-)

6 Selenne L. Athi | Web | 14. listopadu 2010 v 19:13 | Reagovat

oh, krásné, sladké, příjemné, milé.. co říct?? :D i když je fakt, je to Caithlinino: ".. cítím, že blablabla.." je trochu kostrbaté... ale to nevadí, těším se na další kapitolu, Lucinko :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.