VII. Něco je špatně

23. října 2010 v 17:06 | Clarett |  Chodba
Příchod Cailín a Tinn nejprve vyvolal velký rozruch, a tak teď obě čelily neustálému přívalu otázek snad od každého, koho potkaly. Jak to vypadá na západě? Neznají se náhodou s Benem? Nepocházejí jejich příbuzní z Lesů? Kolik dní zabere cesta od moře k chodbě? Na většinu z těch dotazů neznaly odpověď, ale přesto se s jejich příchodem vrátila naděje. Postupně se ale povyk uklidnil a obě dívky pociťovaly, že jsou do společnosti uprchlíků přijaty vřele a laskavě. Den střídal den, stále stejně tiše jako předtím. Děti si hrály na nádvoří a večer poslouchaly příběhy u ohně, ženy a muži pomáhali se vším, co bylo potřeba, starci podřimovali nebo vedli vážné hovory s vojáky.
Cailín už se necítila příliš unavená. Každé ráno chodila s Tinn ven a obcházely pevnost, odpočívaly u stromů a představovaly si budoucnost. Často dlouhé hodiny seděly před vstupem do chodby a vyptávaly se strážců na novinky. Odpověď však zůstávala neměnná. Nic se neděje, nemáme žádné zprávy.
"Nemohly bychom se tam alespoň podívat?" zeptala se polohlasně Cailín. Klečela s Tinn na studené podlaze a netrpělivě zírala do tmy před sebou. Naproti nim se o stěnu opíral starý voják a žvýkal chléb. Jmenoval se Jared.
"Kam myslíte? Do chodby?"
"Nebo kousek do lesa."
Nevěřícně zavrtěl hlavou a povzdechl si. Cailín se na něj ani nepodívala.
"Už s tím zase začínáš, holka. My máme rozkazy, vy máte rozkazy… Nedá se nic dělat, do
chodby nikdo kromě hlavní hlídky nesmí. A krom toho nevěřím, že byste se chtěly vrátit do tý tmy. Vy máte vodpočívat."
Vytáhl z kapsy nůž a jablko a rozdělil ho na tři díly. Jeden podal Cailín, druhý Tinn. Byl to dobrosrdečný, tvrdohlavý muž, který svědomitě plnil svou práci, ale nad ničím příliš nepřemýšlel. Podle všeho si představoval, že v pevnosti zůstane do konce života. Dovedl se rozčílit, když se ho někdo pokoušel přesvědčit, aby odešel do města. Teď se zašklebil a přejel si vrásčitou rukou po strništi.
"Můžete bejt rády, že jsem vás vzal až sem dolů. To se totiž normálně nesmí a na vás mám dávat pozor."
Cailín se neubránila úsměvu a otočila se za sebe. Přístup k chodbě totiž nebyl příliš snadný. Od tunelu k velké síni vedlo strmé, kamenné schodiště, které končilo dřevěnými dvířky. Prý to mělo obranný účel, který měl zdržet nepřítele, pokud by se chtěl dostat do pevnosti.
Při pohledu na Jareda, vetchého starce s umíněným výrazem a dýkou u opasku, jí připadalo, že ho tu nechali hlídat jen kvůli jeho tvrdohlavosti. V poledne a večer tu s ním zůstávali další dva nebo tři vojáci, ale stejně to byla směšná představa.
"Máte to asi těžký," povzdechl si a zadíval se do tmy. Prostor, kde seděli, ozařovaly dvě louče, ale dál už se rozprostíralo jen to známé černo. "Ale ten kluk - jsem si skoro jistej, že brzo přijde. Dám na to pozor." Povzbudivě na ně mrkl. Tolikrát už takhle trávili odpoledne. Vysedávali před chodbou, jedli jablka a čekali, co se stane.
"Co tedy budeme dělat?" ozvala se znenadání Tinn a bezradně pohlédla na dívku.
"No, v prvý řadě," vypálil Jared, ještě než stačila Cailín otevřít ústa, a pokusil se zvednout na nohy. Cailín vyskočila a podepřela ho. "Děkuju, děvče - ne, to je dobrý - hm, v prvý řadě bysme mohli vypadnout ven. Vy si běžte na čerstvej vzduch, z tý tmy nám jinak začne hrabat - a já se něčeho napiju a zdřímnu si.
"Můžeme zítra zase přijít?" zeptala se Cailín.    
"Řek bych, že byste to měly na chvíli pustit z hlavy. Stejně tomu klukovi nepomůžete, když tu budete sedět, jak hromádka neštěstí. Klábosit můžem venku, dokud nezačne sněžit a vás pak stejně vodvezou do města, takže…" nechal větu nedokončenou a dlouze pokýval hlavou. Pak škubnul rameny a rázně vykročil ke schodišti.
*
"Myslím, že má Jared pravdu," vzdychla Cailín, když stála s Tinn na šedivém nádvoří. Do obličeje jí foukal vítr a studil jí v plicích, jak se zhluboka nadechla. "Arotha zachránit nemůžeme. Alespoň ne teď."
Pak se na Tinn usmála, "Pojď se projít. Vezmeme nějaké jídlo, porozhlédneme se po lese a vrátíme se k večeři."

Když opouštěly hlavní bránu pevnosti, vysvitlo slunce. Cailín nesla vak se sušeným ovocem a trochou pečiva. Rozhodla, že půjdou na jih podél hor, aby se neztratily - navíc, les tam nebyl příliš hustý, plný mohutných listnáčů a kamenů porostlých mechem.
"Jsem ráda, že jsme pryč z pevnosti," vydechla ulehčeně Tinn. "Mezi kameny je možná bezpečí, ale není mi tam příjemně."
Cailín se trochu zarazila, protože právě přemýšlela, jak moc je zvědavá na město. Chtěla o tom říct Tinn, ale teď už to nešlo.
"Možná máš pravdu," připustila nakonec. "Je tam příliš mnoho lidí."
"A hluk."
"Ale je to veselý hluk."
Usmály se.
"Jared je dobrý, že?" nadhodila Tinn a zašklebila se. "Pravý, udatný strážce pevnosti."
"Možná ho podceňuješ!"
Tinn zaklonila hlavu a zvonivě se rozesmála. Cailín vzápětí vyprskla taky a byla ráda, že je Jared neslyší. "Ale mám ho ráda," řekla nakonec. "Je vlastně jediný, koho tady známe."
Brouzdaly se zkřehlým listím. Snášelo se ze stromů a zůstávalo ležet na zemi. Tinn ho brala do rukou a rozhazovala kolem. Cailín si pomyslela, že by jí město zlomilo a povzdechla si. Když jí tak pozrovala, jak běhá mezi kameny a směje se, byla vděčná, že jí starosti opustily.
Zastavily se krátce před polednem v místě, kde lesem proudil potok.
Když vyšly kousek do kopce, proti proudu, narazily na listím zapadané jezírko. Tyčil se nad ním vysoký balvan, z něhož spadal proud ledové vody a rozrážel hladinu. Posadily se a Cailín vytáhla z vaku zásoby. Obloha se v pár okamžicích zatáhla a lesem profukoval ostrý vítr.
"Odsud už se budeme vracet," oznámila. "Vypadá to přinejmenším na pořádný liják." Tinn přikývla a nabrala si hrst usušených švestek. Pomalu je žvýkala a upíjela vodu z jezírka.
"Chtěla bych se podívat do hor." Toužebně vzhlédla k potemnělému nebi. V dálce zahřmělo.
"Nemyslím, že je dobré přibližovat se teď k západu. Je to ještě příliš nebezpečné."
"Když jsi mluvila s velitelem… víš, řekl ti, co s námi bude potom?"
"Kdy potom?"
"Slyšela jsem lidi, jak mluví o odchodu. Kam půjdou?"
Cailín doufala, že tuhle otázku nebude muset zodpovídat tak brzy, ale Tinn přemýšlela více, než dívka předpokládala.
"Když jsou lidé připravení, odcházejí do Argonu. Chtějí nás dostat do nejdál od nebezpečí… a co nejdříve to půjde."
Tinn neodpověděla, ale znovu se zadívala k horám. Na rameno jí dopadla dešťová kapka.
"Můžeme tu ještě chvíli zůstat?"
Cailín se usmála a přikývla. Ještě než déšť zesílil, našly si suché místo pod kořeny vyvráceného stromu. Skrčily se v hlíně a jehličí a pozorovaly kapky, které propustila klenba mohutných větví. Obě podřimovaly v uklidňující náruči lesa.
Když Cailín otevřela oči, už se šeřilo. Zatřásla s Tinn.
"Je pozdě. Už se musíme vrátit, pospěš si."
Dostala strach, jestli je v pevnosti nezačali hledat. Nechtěla jim působit starost vlastní neopatrností. Rychle vstaly a stejnou cestou se vydaly zpátky. Déšť ustal a večerní vzduch prostupovala vůně mokrého listí. Hory vrhaly na les zlověstný stín a Cailín sevřel neznámý strach. V místech, kde čekala pevnost, se rozrůstalo jen husté křoví. Přidala do kroku a srdce se jí rozbušilo. Ohlédla se po Tinn. Ta se brodila kapradím a nedůvěřivě si prohlížela cestu. Obě se zastavily.
"Kde to jsme?" vyslovila Tinn otázku, z níž běhal mráz po zádech. Rozhostilo se zlověstné ticho.
"To přece není možné, abychom šly špatným směrem," namítla Cailín. "Jdeme pořád podél -"
"Pst!" sykla Tinn. Cailín se vyděšeně rozhlédla kolem.
"Co slyšíš?" zašeptala třesoucím se hlasem.
Tinn mlčky zakroutila hlavou a ostražitě naslouchala. Oči upírala k západní straně lesa. K úpatí hor. Neodvažovaly se pohnout, a přesto je něco nutilo k útěku.
Ale kam? Bylo jasné, že se něco stalo.
Les byl jiný.
Nestál na jejich straně.
Cailín nevěděla, jak dlouho tak nehybně stály, téměř bez dechu a ochromené hrůzou, ale v celém těle cítila chlad.
A pak to uviděla. Ve stínu několika stromů, asi padesát kroků před nimi, se krčil jakýsi tvor. Nedovedla ho pojmenovat a nepodobal se ničemu, co dosud spatřila. Ležel napůl zahrabaný v listí, a jeho tělo pokrývala lesklá, černá kůže. Upíral na ně ocelově šedé oči. Vyčkával. Co jí však děsilo nejvíc, byla jeho velikost. Kdyby stála vedle něj, sahal by jí po pas.
"Tinn…" hlesla. Celá se třásla. Musely pryč. Hned. Nedokázala se však pohnout z místa. Nedokázala se odtrhnout od těch očí. Vpíjely se do ní a zmocnil se jí odporný pocit, že jí z těla vyprchává život. Náhle si byla jistá, že tohle není jen zvíře a polil ji studený pot. Přerývaně vydechovala obláčky páry a čas jakoby se zastavil.
Tinn neodpovídala.
Vtom zavál mírný vítr a z koruny dubu, jehož větve se kroutily nad hlavami dívek, spadla dešťová kapka. Cailín úlekem vyskočilo srdce až do krku a vyděšeně vykřikla, jak se jí krůpěj rozprskla na šíji.
Tvor vyrazil. Tinn zaječela. Cailín se zamotala hlava, ale pocítila, jak se jí vrací síla. Už se nemusela dívat do těch očí.
"UTEČ!"
Tinn se vrhla dopředu a Cailín se hnala za ní. Slyšela za sebou těžké údery čtyř nohou, jak rozdíraly trnitý podrost. Zezačátku byly dlouhé a pravidelné, ale pak se začaly zkracovat, jakoby se zvíře chystalo ke skoku. Nemýlila se.
Tinn se otočila a pronikavě zaječela. "CAILÍN!"

Dívka se hnala dopředu; byla příliš vyděšená na to, aby se podívala za sebe. Na zádech ucítila ledový dech a vyděšeně zaúpěla. Pak jí nad hlavou prosvištělo mohutné tělo. Stačila si všimnout, že v letu roztáhlo netopýří křídla, párkrát jimi máchlo a dopadlo zpátky na zem. Jedním skokem stál tvor čelem k oběma dívkám.

Cailín chtěla prudce zahnout, ale zvíře vycenilo dlouhou řadu nepřirozeně tenkých, špičatých zubů a z hrdla se mu vydralo hlasité zavřeštění. Pruh země, do něhož se Cailín chystala vběhnout, vzplál. Naproti ní vyšlehly vysoké plameny.
Na poslední chvíli stačila zastavit a zakryla si tvář paží. Třásla se po celém těle a kolena se jí podlamovala. Oheň praskal a syčel a šířil se směrem k dívkám. Zoufale couvaly, avšak neodvažovaly se znovu prchat. Bylo příliš riskantní obrátit se tvorovi zády. Mohl je jedním skokem srazit k zemi nebo sežehnout plamenem. A dokázal létat. Stály proti němu v hrůze a oheň je pálil do tváří.
Vtom se ozvalo zasvištění a vedle Cailín dopadl šíp. Uskočila stranou a srdce jí divoce bušilo. Tinn vykřikla a couvla. Noha se jí přitom zamotala do ostružiní a než se stačila chytit Cailíiny ruky, upadla na zem. Tvor zavrčel a naježil se. Vypadal zmateně. Další šíp dopadl těsně před něj. Couvl a ohlušujícím řevem vychrlil další oheň. To už se ale lesem ozval dusot kopyt. Cailín popadla Tinn za ruku a vytáhla jí na nohy.
"Honem, tudy!" křikla v nestřežené chvíli a vyrazila směrem, odkud byla vypálená nová salva šípů. Několik z nich očividně zasáhlo svůj cíl, protože netvor divoce zaúpěl. Dívky se proplétaly mezi stromy, které tu rostly nezvykle blízko u sebe, když tu jí noha sklouzla do nějaké prohlubně, ukryté mezi spadaným listím. Upadla na zem a sykla bolestí.
"Cailín! Jsi v pořádku?!"
"Kotník!" zasténala Cailín a držela se za nohu.
"Cailín!" ozval se hlas. Dívka v něm okamžitě poznala velitele. Otočila se tak, aby na něj viděla. Právě se vynořil zpoza stromů a kůň, na němž seděl, neklidně potřásal hlavou. "Tady jsou!" křikl za sebe. Následovali ho dva další vojáci. "Reagan a ostatní to pronásledují," oznámil jeden z nich pevným hlasem.
Tinn vrhla na oba muže vyděšený pohled.
"To nic," řekl tiše velitel a vzal Cailín do náruče. "už vám nic nehrozí. Dostaneme vás do pevnosti."
Za okamžik už tři koně cválali temným lesem. Slunce zapadlo.
 


Komentáře

1 Eldarwen | 23. října 2010 v 20:49 | Reagovat

Len som to prebehla očami, teraz som už značne vyčerpaná:D Ale vyzerá to fakt zaujímavo!!!:)

2 Lily of the valley | Web | 24. října 2010 v 17:57 | Reagovat

Tak to je úplně úžasný!:D Chybí mi Aroth...:)
Nemám co vytknout, příjemná kapitola, všechno, co v ní bylo, znělo mile - až na ten konec, samozřejmě.:) Nejlepší část: (ségra se dívá na televizi a tam je zrovna hrozně akční scéna a jdou za sebou třikrát takový ty rázy na housle... Nevím, jak to popsat, něco jako z Hitchocka:D)
Bylo jasné, že se něco stalo.
Les byl jiný.
Nestál na jejich straně.

Á, to se skvěle strefilo.:D

3 Ljo C. | Web | 24. října 2010 v 20:06 | Reagovat

Odlehčovací povídky miluju. Znáš to, přijdeš domů z té klendry, shodíš ze sebe oblečení, vlezeš pod horkou sprchu, nahodíš pohodlné tepláky a teploučké ponožky, sedneš k počítači a říkáš "tak a teď už jen nedělat nic složitého". Pak si přečteš pěknou povídku a všechno špatný odletí :)... Mám pocit, že mluvím z cesty :D
... každopádně kapitola PERFECTO UNO! Nemůžu si pomoct, ten Aroth mi fakt chybí. Mám to prostě zakódovaný - v povídce se prostě MUSÍ odehrát nějakej románek :D Ale jinak... ach. Jared je mi sympatický jako málokterá postava v povídkách. Přesně jsem si tvým popisem představila toho nabručeného milého chlápka... :) A ten konec - brr, z toho mi běhal mráz po zádech. Hnusná příšera, co umí chrlit oheň a létat? :D To prostě nemohl vymyslet nikdo než ty. Nádhera, Clar :*
...mimochodem tvůj komentář mě vážně rozesmál :D Nevím proč, ale je to tak. Prostě mi ještě nikdo nikdy neřekl, že mám dobrý vkus a mě to bůhví proč rozveselilo. Taky jsem na tebe pyšná, že jsi mé oko poznala :D A jsem moc ráda za ten zbytek komentáře. Jsi moc hodná :)

4 Maya99 | 26. října 2010 v 19:57 | Reagovat

Ty mi chceš přivodit infarkt! Víš, jak jsem se o ně bála? No fuj! Tohle mi už nedělej!
ALe bylo to naprosto úžasný. Líbí se mi, jak dokážeš popsat atmosféru. Jak se jim něco nezdálo na lese, toho tvora s ocelově šedýma očima...doslova jsem ho viděla před sebou.
Naprosto úžasný, vážně. Jsem ráda, že ses zmínila o Arothovi, je to milý, doufám, že se už setkají...co nejdřív.
A potom jsem ti ještě chtěla říct: napiš, na co budeš mít chuť. Já si to vždycky ráda přečtu, to víš... ať už je to Chodba, Tma nebo cokoliv jiného.
Maya
P.S. Jared je nádherný jméno a ten muž...jednoduše se k němu prostě hodí...je to sympaťák :-)

5 Ljo C. | Web | 26. října 2010 v 22:57 | Reagovat

Nemáš vůbec za to, Clar. Moc ráda píšu hezké komentáře, když si to článek zaslouží. A tak kompletně ráda dělám lidem radost :)
Nevadí, bez Arotha se chvíli obejdu :) Jen abys psala dál ;P
Měj se o prázdninách famfárově :*

6 Chiara | Web | 27. října 2010 v 9:17 | Reagovat

Ahojky spřátelila bys blog??

PS.: Je to fakt úžasné!

7 Ewil | Web | 29. října 2010 v 20:23 | Reagovat

Prostě Jared. Jako postava je naprosto úžasnej. Povedl se ti.
Líbil se mi popis atmosféry i to správné napětí, co by v povídce být mělo. Ta příšera byla zajímavá a možná bych ji osobně udělala děsivější a celkově tu scénu možná rozvedla podrobněji, ale tohle je věc spisovatele :)
Líbilo se mi to :) ta povídka má šťávu.

8 Caddy | Web | 2. listopadu 2010 v 17:49 | Reagovat

Ty jo, jsem napnutá, jak to bude pokračovat!!!!!!!! Úžasně popisuješ tu atmosféru a vůbec všechno!!!

9 Růženka | Web | 8. listopadu 2010 v 12:31 | Reagovat

Ajaj, mám zpoždění :) Budu si to muset vytisknout a vzít s sebou do Varů na kongres, jinak to asi nepřečtu do konce roku :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.