VI. Odpovědi

13. října 2010 v 21:45 | Clarett |  Chodba

"Je těžké začít," řekl velitel a opět vyhlédl z okna. Cailín seděla nehtuně a projíždělo jí zvláštní napětí. Sledovala muže pozornýma očima a čekala. "Vždycky to takové je. Tenhle příběh vyprávím pokaždé stejně a zároveň jinak. Pokaždé však poslouchá někdo jiný. Matky, děti, muži. Někdy zmatení, jako vy, ale jsou i takoví, kteří o chodbě vědí." Pak se odmlčel a Cailín přemáhala touhu vychrlit příval otázek. Trochu nervózně si poposedla a při tom zavrzání sebou velitel nepatrně trhl.
"Předpokládám, že o válce toho víte dost," pokračoval a znovu upřel pohled ven. "Tinn říkala, že jste přišly z hor - zneklidňuje mě to. Netušili jsme, že Maëw postoupil až sem." Odvrátil se od okna a pohledem vyzval Cailín, aby promluvila.
"Vesnice byla celá léta odříznutá od všeho ostatního… muži pak odešli bojovat, ale my jsme zůstali. Vojáci do údolí pronikli teprve včera." Zmlkla a ostražitě si velitele změřila. Nechtělo se jí mluvit o čemkoli podrobnějším. Věděla však, že už není cesty zpátky. V jeho očích však nebylo zlo ani přetvářka. Přesto mlčela.
"Řekněte," Velitel očividně nepostřehl její nejistotu a naklonil se přes stůl, "viděl nepřítel, kam jste uprchly? Ví to?"
Cailín sklopila hlavu a zadívala se do země. Pak se zhluboka nadechla, na okamžik zavřela oči a pokusila se na muže pevně pohlédnout.
"Nejsem si jistá, jestli o tom chci mluvit teď, tady… a s vámi. Myslela jsem, že nejdříve budete mluvit vy. Doteď nevím, komu má věřit." Nebyla to tak docela pravda, protože si byla dívka jistá, že od lidí v pevnosti jí přímé nebezpečí nehrozí, ale potřebovala velitele něčím zastrašit. Mrzelo jí to. Cítila, že mnoho vytrpěl.
Muž se opět napřímil.
"I já musím prověřit ty, kteří projdou chodbou. Zvěd se rozpoznává těžko a může mít mnoho tváří."
"Chcete říct, že jsem - ?!" zajíkla se Cailín. Najednou to na ní dolehlo. Všechna ta hrůza, všechno, co prožili. "Jak jen můžete… nevíte, co se tam děje," zašeptala a hlas jí přeskoval.
Mlčel a hleděl na ní.
"Věřím vám, ale připravte se, že než vás a Tinn pošleme do Argonu, bude to chvíli trvat. Tak to chodí. Dokud nemáme úplnou jistotu, že je všechno bezpečné. Až dopovím, co potřebujete slyšet, rád bych znal ještě několik podrobností ohledně vaší cesty."
"Kdo jste?"
Překvapila ho otázkou ve chvíli, kdy chtěl začít mluvit. Zarazil se a jeho tvář poněkud ztvrdla.
"Morgan."
Bylo to zvláštní jméno. A on ho zvláštně vyslovil. Zmocnil se jí dojem, jakoby se snažil zapomenout na to, kým byl, když ještě to jméno používal. Bylo zřejmé, že už Morganem není. Nechce být. Teď je velitel. Napadlo ji, z jakého důvodu se zříká svého minulého života; snad byl příliš strašný nebo naopak příliš krásný na to, aby přivolával staré, šťastné vzpomínky.
"Jak jste zjistila, vy a Tinn nejste jediné, kdo prošel chodbou," začal znovu vyprávět. "Ze západu tudy prchá mnoho lidí, nebo se o to alespoň snaží. Ne všem se to povede," (při těch slovech si Cailín vzpomněla na vojáky a zamrazilo jí) "Přesto ti, kteří se sem dostanou - sem, na druhou stranu tunelu - potřebují pomoc. Mnozí jsou zranění, vyčerpaní. Nedostali by se odsud až do Argonu nebo do jakéhokoli jiného města, vesnice, pevnosti… Unikli by sice hrůze západu, ale smrt by našli tady. Proto král vyslal nás. Poslal nás, abychom tu zbudovali pevnost a postarali se o uprchlíky ze západu. Jsme všichni vojáci, strážci hradu, stavitelé a lidé, kterým král věří. Odešli jsme z města sem do lesů, abychom vás všechny v bezpečí dostali do Argonu. Od začátku války jsme zachránili mnoho rodin a dopravili je do bezpečí, co nejdál od Maëwa. Teď víte, kdo jsme my a co tu děláme. Nemám ve zvyku vyprávět dlouho, zeptejte se na všechno, čemu nerozumíte."
Cailín divoce bušilo srdce a jeho poslední slova, jakoby neslyšela. "Je tohle… všechno pravda?" hlesla.
"Máte na výběr. Buď uvěříte, nebo ne. Nemám už mnoho jiných důkazů."
Zhluboka se nadechla.
"Ptejte se," vyzval jí po chvíli ticha Morgan znovu.
"Já nevím… Je toho tolik. Vrátíme se někdy domů?" Tušila odpověď, ale nedovedla si představit, že by tuhle otázku nepoložila.
"Záleží na mnoha věcech. Budu k vám ale upřímný - nadějí není mnoho. Teď už neexistuje cesta zpět a existovat nebude, dokud král neporazí Maëwa a jeho magii. A to může být otázkou měsíců i let."
"Co nás tedy čeká v Argonu?" chtěla vědět. "Budeme tam žít?"
"Ne tak docela. Argon je místo, kde se teprve rozhodne, kam půjdete. Někteří zůstanou přímo tam, jiní odejdou do ostatních měst. Pamatujte si, že lidé - lidé v Naërklinnu - sice o válce, ale netuší, že je tu chodba, ani pevnost, ani my. A tak to musí zůstat."
"Proč?"
"Copak to nechápete?" zatvářil se velitel překvapeně a pohlédl jí zpříma do očí. "Maëw ví, že lidé se lidé ze západu snaží překonat hory, že se chtějí dostat sem. Pronásleduje je a zabíjí. O chodbě ale nemá tušení. Tu najdou jen ti, kteří o ní ví, nebo ti, kteří na ni zčistajasna narazí. Jediné štěstí je, že ten tunel je tam dost dlouho na to, aby se stal součástí legend, a o ty se Maëw nezajímá. Je však jen otázkou času, kdy chodbu najde - což je další důvod, proč jsme tu my, vojáci - a k něčemu takovému mu mohou dopomoct především zrádci. Proto celou věc držíme v tajnosti."
Cailín se zatvářila vyděšeně.
"Ale to je přeci obrovský risk! A už jen to, že ti lidé… že mnoho z nich o chodbě NEVÍ! Nemají žádnou naději."
"Naděje, kterou mají, je malá, ale je."
"Proč je tedy nezachráníte?! Umírají tam!" vykřikla a cítila, jak jí v očích pálí slzy. Morgan po ní vrhl tvrdý pohled.
"Neumíte si představit, co je to magie. Kdybychom tam vtrhli teď, celá armáda, zemřeli bychom všichni."
"Ale můj otec bojuje! Za co tedy?"
"Váš otec bojuje pouze s lidmi na hranicích. Bojuje spolu s dalšími vojáky na hranicích. Tam se nestřetne s magií… zatím. Starají se o to, aby uchránili nejohroženější vesnice východu. Svou magii s Maëw střeží ve skrytu a vyčkává, až jí bude moci použít celou."
"A co pak? Zemřeme tedy všichni?"
"Pak bude muset vstoupit do boje král, všichni mocní a armáda. Nevím, jestli se nám ho podaří potlačit."
"Proč nezaútočíte první, dokud Maëw nemá tak velkou sílu?"
Teď se Morgan hořce usmál.
"Kdybychom zaútočili teď, postavila by se nám celá jeho armáda a ohrozili bychom mnohem víc životů. Nejprve se musíme pokusit dostat ze západu co nejvíc lidí do bezpečí a až bude "pole vyklizené", pak zaútočíme. Je to celé jeden velký risk. Nikdo neví, jak velkou má Maëw armádu, ale podle všeho je jeho síla velká - úplný východ země už je zpustošený a mrtvý. Musíme být rychlí - mnoho času nezbývá. Jste možná jedni z posledních, kteří se přes hranici dostanou. Pak vyrazíme do útoku. Je toho ještě mnohem více a myslím, že jste slyšela až příliš."
Cailín tiše pozorovala prach vířící ve světle zapadajícího slunce. Tolik věcí jí nedávalo smysl. Válku vždycky pozorovala jen z hor. Nikdy netušila, kolik se toho skrývá uvnitř. Rozmýšlela se, zda položit svou poslední otázku. Především otázku, která ji trápila snad ze všeho nejvíc. Bála se, jestli to dokáže.
"Musíte ještě něco vědět," hlesla. "Cestou k chodbě nás doprovázel Tinnin bratr. Šel s námi, aby nás bezpečně dovedl ke vchodu. Pak se vrátil domů pro vesničany - chce je sem přivést."
Morgan zpozorněl a v očích se mu zračil strach.
"Sám?"
Cailín přikývla, ale teď už se slzám neubránila. Schovala tvář do dlaní a cítila na sobě velitelův pohled. Všechno jí bylo jedno. Nezáleželo jí na tom, že pláče. Že pláče před mužem takového postavení. Strach i úleva, zoufalství a konečný pocit, že je v bezpečí, se teď dostaly na povrch a na tvářích se jí mísily slzy štěstí i smutku.
Morgan se dotkl jejího ramene, a to jí donutilo uklidnit se. Osušila si tváře a podívala se na něj.
"Mám strach."
"Udělám pro ně, co budu moci. Jestli to pomůže, zvýším ostrahu v chodbě. Bude tu vždycky dost místa pro další příchozí a mí lidé je odchytí, jakmile vstoupí do chodby."
"Dobře."
"Měla byste jít za Tinn, pokud už nemáte žádné otázky. Odpočiňte si, a kdybyste cokoli potřebovala, můžete kdykoli přijít."
"Ještě jedna věc - kdy nás odvedete do Argonu?"
"Záleží na vašem stavu a na tom, kdy si to budete přát. Až na to dojde, povím vám víc."
Pokynul jí, aby vstala a doprovodil jí ke dveřím.
Cailín se pohledem rozloučila s místností plnou slunce a vůně knih, pak pohlédla na Morgana.
"Sbohem, pane" řekla.
"Buďte sbohem, Cailín. Naše setkání možná probudilo velké věci."
Mírně se uklonil a otevřel dveře.
Když už dívka vcházela do chodby, naposled se otočila.
"Jakákoli zpráva o tom chlapci má pro mě velkou cenu. Kdyby se něco dělo - cokoli - dejte mi okamžitě vědět, prosím. Slibte mi to."
Velitel vážně přikývl.
"Jmenuje se Aroth," dodala ještě Cailín, načež se dveře zabouchly. Osaměla mezi studenými kameny. Přesto už na ni chlad nedoléhal. Věděla, že jsou v dobrých rukou. Věřila Morganovi.

Když došla do hlavní síně, což nebylo nic těžkého, protože do věže vedla jen jedna chodba, očima hledala Eiyan. Měla pocit, že lidí tam bylo ještě víc než předtím. V koutech si hrály děti, někteří lidé si začali na zemi rozprostírat slamníky nebo kůže, ostatní odcházeli do chodby vedoucí ze síně. Cailín však toužila po čerstvém vzduchu a doteku světla. Chtěla vidět Tinn, protože na ní doléhala velká samota. Chvíli bloudila v davu a zmateně se rozhlížela po nějakém východu, dveřích, čemkoli. Z toho všeho hluku už jí hučelo v uších a přála si octnout se zpátky ve věži a promluvit s Morganem. Pak si konečně všimla, odkud do síně lidé přicházejí a zanedlouho se octla v široké, stoupající chodbě. Cítila chladný večerní vzduch a světla stále přibývalo. Neovládla se a dala se do běhu.

Nikdy nezapomněla na ten pohled, který se jí naskytl. Těžké, dřevěné dveře se za ní zabouchly a jí uhodilo do očí zlatavé světlo zapadajícího slunce, které proudilo skrz vysoké stromy. Jejich kmeny jí připadaly bílé a větve tvořily nádhernou tajuplnou klenbu, rozprostírající se nad celým lesem. Brodila se v rudém listí, které pokrývalo malé kamenné nádvoří.
Dýchala vlahý vzduch. Mrazil jí v plicích, ale připadalo jí, že je to nejkrásnější vůně, jakou kdy cítila. Zaklonila hlavu a upřela oči na tmavnoucí oblohu a vrcholky hor. Sněhobílé a velkolepé.
"Cailín!" probudil ji náhle radostný výkřik. Zpoza stromů se vynořila Tinn a dívka si pomyslela, že ji už dlouho neviděla tak šťastnou. Vypadala zdravě a byla oblečená ve volných zelených šatech.
"Už jsem tu!" zasmála se Cailín a rozběhla se jí vstříc. Padly si do náruče a dlouho se k sobě tiskly a smály se. Bylo to opravdové objetí, které v tu chvíli vyjadřovalo všechno, co cítily. Alespoň na okamžik unikly strachu a byly obklopeny lidmi, připravenými položit za ně život. Čas strávený ten večer v lese byl vzácný a nevkradlo se do něj žádné zlo. Obě dívky naplňovala stejná radost, když se v šeru brouzdaly listím. Byly šťastné.
 


Komentáře

1 Eldarwen | Web | 14. října 2010 v 13:37 | Reagovat

No tak príbeh je to veľmi, veľmi zaujímavý!:D:D
Skvele, len tak ďalej, a teším sa na pokračovanie ;)

2 Lily of the valley | Web | 14. října 2010 v 16:51 | Reagovat

Ach Clarett:) Ten konec byl jako od Tolkiena. :)
Ale teda teda, ten začátek!:D Nějak mi to všechno nedává dohromady celek, vypadá to, jako by to na sebe někdy nenavazovalo. Ale přitom se mi líbí CO píšeš.:D

seděla nehtuně
"Maëw ví, že lidé se lidé ze západu)

Jinak - skvělá část, ale moc uspěchaná (ne tím, jak je napsaná, ale asi tebou - nepřečetla sis ji po sobě, to by jí prospělo nejvíc. Samozřejmě, moc se mi líbila!)

3 Maya | 14. října 2010 v 20:02 | Reagovat

Já vážně nevím, co už mám psát. Moc se mi to líbí....všechno. Sice nerozumím všemu (a to bych vážně moc chtěla), ale něco nejspíš bude ještě dlouho skryto.
Hlas v mé hlavě říká, že ten Morgan má s mágem nějakou dost velkou souvislost. Snad jeho příbuzný? Nevím...
Ten konec byl bezkonkurenční, naprosto souhlasím s Lily - jako od Tolkiena. Je vidět, že ho máš moc ráda.
Těším se na další kapitolku a hlavně na Arotha. Celkem se mi po něm už stýská...nemůžeš s tím něco udělat? :-D

4 ilenelaj | Web | 14. října 2010 v 20:25 | Reagovat

šmankote já jsem teprve teď zjistila že máš tenhle blog!nevím jakto že jsem tu nebyla už dřív..
a ten příběh je opravdu moc pěkný ale budu si to muset přečíst pěkně od začátku aby mi to nějak souviselo...:)

5 evča | 14. října 2010 v 21:00 | Reagovat

Nekoukáš na Případy detektiva Murdocha? Možná by se ti líbily...

6 Clarett | 15. října 2010 v 16:25 | Reagovat

[1]: Děkuju, to je milé. :) Pokračování... hm, bude brzo. Těším se na to. :-)
[2]: Konec od Tolkiena? To mě ani nenapadlo, já už tak vážně píšu... automaticky. :-D Máš pravdu, nečetla jsem to po sobě a byla to chyba. Ale už jsem to zpoloviny napravila. ;)
[3]: Udržování tajemství mě hrozně baví. A nejlepší je, sledovat, jak z toho vy šílíte. :-D MOC děkuju za komentář. S Arothem se nech překvapit. ;)
[4]: Nazdárek! Vítej i na Střípcích paměti! :) "budu si to muset přečíst pěkně od začátku" jen čti, čti. Jsem zvědavá, co na to řekneš. :)
[5]: Viděla jsem několik prvních dílů, ale připadá mi, že poslední dobou už se tam řeší jenom vztahy mezi postavami a ta zápletka upadá.

7 Ljo C. | Web | 17. října 2010 v 9:32 | Reagovat

Asi musím souhlasit s komentáři nad sebou - kapitola je to krásná, ostatně jako všechny ostatní. Jen mi připadá, že jak se nám snažila vyhovět a napsat ji co nejrychleji a také jak jsi byla nadšená z takového pokroku s povídkou, tak jsi příběh spíchla horkou jehlou. Ty části jsou na sebe doslova nalepené, bez většího smyslu. I když tomu nerozumím, tak se mi to ale LÍBÍ! Vážně. Hlavně si prosím nemysli, že bych tě chtěla zbytečně kritizovat nebo tak, jenom se s tebou chci podělit o upřímnou konstruktivní kritiku :) Doufám, že ti to nevadí.
...a vážně jsem si předtím nevšimla, že ta slečna se jmenuje Cailín a ne Cailin. Nevím, s krátkými i se mi to jméno asi líbí víc :)

8 Fial | E-mail | Web | 20. října 2010 v 16:35 | Reagovat

[5]: No, třeba ti "rozkošní starouškové", zde byla zápletka na hlavním místě... A i ve většině dalších dílů je zápletka hlavní, jenže občas se prostě týká hlavních postav...

Ke kapitole. Je úžasná a mnoho se v ní vysvětluje. Zkrátka nádhera.

9 Clarett | 20. října 2010 v 16:40 | Reagovat

[8]: Díky za chválu kapitoly. Moc. :)

10 Famiso | Web | 25. října 2010 v 11:56 | Reagovat

Tak jsem se po dlouhé době dostal k přečtení - a to už je tu další kapitola, která mě teprve čeká.
Díky, četlo se to krásně a nemám žádné výhrady. Tajemství zůstává tajemstvím a tak to mý být.

11 Caddy | Web | 2. listopadu 2010 v 17:41 | Reagovat

To je nádherné!!!! Já ti to oppakuju pořád, že píšeš skvěle!!! Umíš krásně popisovat okolí a pocity lidí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.