V. Otázky

5. října 2010 v 21:31 | Clarett |  Chodba
Dolehla k ní směsice hlasů a zvuků, která pomalu zesilovala. Cailín ležela na jakémsi neforemném slamníku a do tváře jí příjemně hřál plápolající oheň. Pomalu zdvihla víčka, ale když jí do očí uhodila oslnivá zář, rychle je zas zavřela a přetočila se na druhý bok. Hlava se jí točila a hrdlo spalovala žízeň. Pokoušela se přivyknout nečekanému přívalu světla a pomalu se posadila.
Octla se ve velké kruhové síni, jež byla očividně součástí nějaké kamenné pevnosti. Na stěnách plápolaly louče ozařující obrovskou spoustu věcí, které se v místnosti nacházely. Cailín zpozorovala dřevěné sudy a velké koše s potravinami, hromady šatstva, navršené zbraně, pokrývky, bedny, látky, dřevo na podpal… Všude chodili lidé, sem a tam. Zahlédla několik žen s dětmi, ale její pozornost upoutali především statní muži s meči u opasku. Chodili rychle a rázně, zastavovali se jen málokdy a mluvili tiše. Všimla si, že se jeden odtrhl od skupinky rozmlouvající u nedalekého ohniště a zamířil k ní.
"Je vám lépe?" pousmál se a podával jí velký džbán. "Napijte se."
Cailín od něj nádobu s díky přijala a přiložila ji k ústům. Voda jí zchladila vyprahlá ústa a svlažila hrdlo. Pila dlouho a lačně, tekutina jí kapala po bradě a zmáčela si šaty. Nakonec si poslední zbytek vody vlila do dlaní a omyla si obličej. Pak džbán odložila a chvíli mlčela, vstřebávala novou sílu a tělem jí proudilo příjemné teplo, myšlenky se náhle projasnily. Znovu vzhlédla k muži, který se nad ní nakláněl.
"Putovala jsem s jednou dívkou. Kde je?"
"Nemusíte mít strach. Už se zotavila a tuším, že ji někdo vyvedl na čerstvý vzduch. Denní světlo je snad první věc, po které každý, kdo projde chodbou, touží. Mohu vás za sestrou zavést, chcete?"
"Ona… není má sestra, jen společnice, ona…" odmlčela se a na okamžik zavřela oči. "Kdo vlastně jste?"
"Nejsem povolaný k tomu, abych vám tohle říkal. Ale brzy se všechno dozvíte z těch pravých úst. A teď pojďte, ještě musíme něco zařídit." Pomohl jí na nohy a Cailín mu poprvé pohlédla zpříma do tváře. Jeho obličej byl vrásčitý a kůže bledá, oči mu však zářily nadšením a odhodláním. Podíval se na ni usmál se. Oplatila mu vřelý pohled a náhle pocítila příjemnou vlnu bezpečí. Uvědomila si, že jejich úkol byl splněn, že došly tam, kam měly. Ať už byli tihle lidé kdokoli, nezáleželo na tom. Cítila, že jsou dobří a dříve nebo později budou v jejím životě hrát velkou roli. Zastrčila si vlnité vlasy za uši a srovnala s mužem krok.
Vedl jí napříč sálem, který byl mnohem větší, než Cailín myslela. Musela dávat pozor, aby soustavně nevrážela do lidí, kteří chodili sem a tam, odnášeli různé věci, mluvili mezi sebou radostně i v obavách. Panovala tu zvláštní atmosféra, kterou nedovedla pojmenovat.
Zastavili se před mohutným dřevným stolem uprostřed místnosti.
"Tady na mě počkejte, dobře?"
Přikývla.
"Za chvilku budu zpátky, tak si zatím vezměte něco k jídlu."
Pak se prosmýkl kolem dvou žen a zmizel kdesi v davu. Cailín se za ním ještě chvilku dívala, ale pak jí přemohl hlad a otočila se ke stolu. Všude byly dřevěné misky a džbány a ošatky, víceméně prázdné, takže se vydala podél dřevěné desky a hledala cokoli, co by zaplnilo její prázdný žaludek. Nakonec našla půl bochníku chleba a pečené maso, které už vychladlo. Do misky si nabrala ještě teplou polévku a usadila se na okraj stolu. Hltala chléb máčený v polévce a ukusovala studené maso a cítila, že jí znovu přemáhá únava. Svého průvodce nikde neviděla a ze všeho nejraději by se vydala za Tinn. Od té doby, co upadla v chodbě, ji neviděla. Nervózně se rozhlížela kolem, ale marně.
"Vy jste ta nová, že?" Ke Cailín se prodrala jakási žena. Jednu tvář měla zamazanou od sazí a řídké vlasy svázané kusem látky v cop. Mohlo jí být něco málo přes třicet.
Dívka seskočila ze stolu.
"To nevím, promiňte, úplně jsem ztratila pojem o čase."
"Ale přinesli vás z chodby s tou malou, aspoň jsem to slyšela. Jsou to asi dvě hodiny."
"Ano, to je možné. Vy patříte k těm lidem…? Jeden z nich se o mně staral, když jsem se probrala." Cailín zadoufala, že by jí snad tahle žena mohla říct více, o místě, kde se octla.
"Jsem Eiyen a přišla jsem stejnou cestou, jako vy - "
"Vy jste prošla…?!" přerušila jí Cailín.
"To přece my všichni. Cožpak o tom nic nevíte?" podivila se žena a ustaranou tvář jí prozářil nevěřícný úsměv. "Ale kvůli tomu s vámi mluvit nechci. Musím… musím jen něco vědět." Úsměv
náhle vystřídal zmatek a oči jí těkaly z jednoho místa na druhé. A pak na Cailín upřela prosebný pohled.
"Povězte mi, odkud jste přišla?"
"Jsem…" zaváhala, "jsem z hor."
"Ta dívka také?" Eiyen mluvila naléhavě, a to Cailín znepokojovalo.
"Ano, žijeme ve stejné vesnici."
"Vy nejste sestry…"
"Jak to můžete vědět?"
"Řekněte mi všechno, všechno… jak jste přišly? Prosím. Musím to vědět," vzlykla a do očí se jí nahrnuly slzy.
"Tady jste!" Cailín za sebou zaslechla hlas svého průvodce.
"Já bych tu ani neměla být, sama nevím…" zmateně ohlédla za mužem.
"Počkejte!"
" - už vás čekají,"
"Počkejte!" slyšela zoufalý hlas ženy a srdce jí hlasitě bušilo. Muž jí však tlačil před sebou kamsi pryč. "Ne!"
Cailín se ještě naposledy ohlédla. Byla zmatená a myšlenky se jí rozbíhaly všemi směry. Jen okrajově si uvědomovala, že hluk kolem utichl a oni vstoupili široké kamenné chodby ozářené světlem mnoha loučí.
"Kam mě to vedete?"
"Už jsem říkal, že k veliteli," odpověděl stroze a přidal do kroku. Cailín se neodvažovala ptát na důvod. Kdo byla ta žena a co po ní chtěla? Přála si s ní znovu promluvit a zároveň už by jí nejradši nikdy nepotkala. Děsila se tajemství, které by mohla skrývat. Přemýšlela o tom a popobíhala za mužem, který jí dávno předběhl. Ani neznala jeho jméno. Nevěděla, kdo je. Stejně jako nevěděla, kdo jsou všichni ti lidé tady. Nevěděla, jak je možné, že Eyien prošla chodbou. Nevěděla, odkud přišli všichni ti lidé. Potřásla hlavou a přála si na chvíli zapomenout, ale nemohla. Následovala svého průvodce po točitých kamenných schodech, pořád vzhůru. Štěrbinami mezi kameny sem pronikaly paprsky denního světla a čerstvý vzduch. Náhle se před ní zjevily dřevěné dveře a ona se octla v půlkruhové místnosti.
"Vítejte," promluvil mladý muž stojící zády k vysokému oknu. Proudily tudy paprsky měkkého odpoledního slunce a dodávaly místnosti útulný vzhled. Na zemi tu ležely stohy knih a svitky pergamenu byly pečlivě srovnány u zdi. Naproti oknu stál malý stůl, který byl ovšem umně vyřezávaný a jeho nohy připomínaly lví tlapy.
Cailín nevěděla, co odpovědět na pozdrav, aby to neznělo nepatřičně. Velitel působil hrdým dojmem velkých pánů. Mlčela tedy a sklopila hlavu.
Vzápětí na sebe on a průvodce kývli, a druhý z mužů s nepatrnou úklonou opustil místnost. Cailín se po něm otočila, ale to už se dveře zavřely.
Rozhostilo se ticho. Velitel, jakoby vůbec nepostřehl, že v místnosti není sám. Díval se z okna, s rukama spojenýma za zády.
"Jsem Cailín," řekla po chvíli nejistě. "Přišla jsem z chodby."
"Ano, vím. Už přes měsíc jsme nikoho nenašli a vy - vy a Tinn jste nám přinesly novou naději." Obrátil se k dívce a zkoumavě na ní hleděl.
"Odpusťte, ale jak víte o Tinn, pane?"
"Mluvil jsem s ní hned, jak vás přivedli." Na okamžik se odmlčel a vzal ze stolu několik pergamenů. "O místě, kde se octla, nevěděla vůbec nic; předpokládám, že ani vy nemáte ponětí, kdo jsme a co tu děláme."
"Ne, pane."
"Než tedy začnu vyprávět, povězte mi - jste hladová nebo žíznivá nebo máte nějaké zranění?"
Cailín pohlédla na své ruce, plné šrámů, od nočního běhu křovinami, ale zavrtěla hlavou.
"Ne, pane. Dostala jsem vodu i jídlo, hned jak jsem se probrala."
Velitel pokýval hlavou.
"Posaďte se," pokynul k rozvrzané židli u stolu. "Bude to dlouhý příběh."
Cailín se vděčně usadila na zaprášenou kožešinu, která byla rozprostřená na sedadle. Pak znovu obrátila zrak k mužově vážné tváři. Bylo zřetelné, že zakusil již mnoho bolesti a utrpení a jeho mysl tíží starost. Do místnosti vnikl poryv chladivého větru a velitel začal vyprávět.
 


Komentáře

1 Eldarwen | 6. října 2010 v 8:38 | Reagovat

Bolo to skvelé...Teším sa na ten príbeh čo bude rozprávať ;)

2 Fial | E-mail | Web | 6. října 2010 v 16:51 | Reagovat

Myslím, že tohle je zatím nejleoší kapitola. Dalece přesahuje všechny dějové zvraty a to ukončení... Je bezvadné. Možná by však neuškodilo trochu více zmatenosti, kterou Cailín pociťovala, když se probrala.

3 Lily of the valley | Web | 6. října 2010 v 19:08 | Reagovat

:) Mě to přišlo dostatečně zmatené:D Tak nějak jsem se v tom chvíli ztrácela, ale bylo to úžasné. Trvám ale na tom, že nejlepší kapitola byla ta minulá!:D (Což neznamená, že by se mi tahle nelíbila...)
Odepsala jsem ti hned, jak jsem dostala dopis - nešlo to jinak, protože... Ach jo, Clarett... To byl tak úžasný dopis! :D:D:D

4 Maya | 7. října 2010 v 20:34 | Reagovat

Krása. Ten velitel působí dost moudře a hlavně jako muž, který toho hodně ví a zažil to. Jsem zvědavá, co všechno jí sdělí, kdo byla ta žena a hlavně jsem zvědavá, kdy dorazí ten úžasný, hodný a milý klučina, do nějž se Cailin zamilovala. A potom taky, kde je Tinn a jaká tajemství jsou kolem opředena.
Je toho tolik, co bych chtěla vědět, takže můžu poprosit jenom o další kapitolu, stejně úžasnou jako je tahle :-)

5 Famiso | E-mail | Web | 8. října 2010 v 10:34 | Reagovat

Něco bych této kapitole přece jen vytkl - že je krátká ;-) Přečetl jsem ji moc rychle a osobně bych ji bez váhání přilepil k té předchozí. Ale je napsaná dobře! Jen trochu mi připadá, že děj začíná být jaksi známý a schématický, takže doufám, že dále přijdeš s něčím originálním. Maličko to na mě začíná působit tak, že tajemnost a záhadnost z větší části způsobuje to, že sama nevíš jak příběh bude pokračovat, možná je to ale jen zdání, každopádně uvidíme příště.

Osobně bych se pokusil zvýraznit Cailíninu zmatenost i popisem okolí (nestálé míhající se stíny; vysoko zavěšený strop, který do sebe vtahoval všechny stěny kruhové místnosti; hřmot a klapot mnoha nohou na kamenné podlaze; odér unavených mužských těl...), ale jen si nech svůj styl.

6 yellow-dog | Web | 8. října 2010 v 15:58 | Reagovat

Napínavé...  a celkově úžasné. Těším se na další povídku :).

7 C.L. | Web | 8. října 2010 v 22:55 | Reagovat

No.. já nevím. Musím přiznat, že se mi tahle líbila trochu míň než ty ostatní. Ale to vůbec neznamená, že není skvělá! To je a jak. Jenom... pro mě v sobě asi neměla to "to". Nějaké kouzlo, či... Víš jak to myslím? :) Ale přesto krásná!

8 Alex | Web | 6. listopadu 2010 v 16:49 | Reagovat

Tak teď by mě zajímalo hned několik věcí najednou. Příběh se pěkně rozvinul a líbí se mi mnohem víc než na začátku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.