Krátké zamyšlení nad láskou

10. října 2010 v 21:36 | Clarett |  Ostatní tvorba
(c) Clarett
Asi založím rubriku "Úvahy", přestože se tak ten výsledek asi nazývat nedá. Cítím změnu. V sobě. Dochází mi spousta věcí, v něčem vidím víc než ostatní, najednou chápu, ale vím, že ne úplně. Mám pocit, že stojím na rozhraní - na rozhraní mezi pochopením a tou, řekněme, temnotou. Je to na jednu stranu hrozný pocit, a proto mám nutkání s někým o tom mluvit. Konkrétně o lásce jsem mluvila s Caddy a probíráme to docela často. Několikrát s Colette. A nesčetněkrát jsem to vyprávěla Bohu. Vzhledem k tomu, že jsem introvert a svoje pocity neumím příliš popisovat, a už vůbec ne před spolužáky nebo někým relativně cizím, jiní lidé můj názor neznají.
Tenhle článek nechci zahajovat jako nějakou úvahu, jako sloh do školy, nechci, aby měl jasný úvod a jasný závěr... víte co myslím. Chci vám to pouze říct, podělit se o vlastní zkušenost. (no dobře, tohle by se za úvod dalo docela dobře považovat :-D) Řekla bych, že mám tu správnou náladu na psaní podobných věcí, vzhledem k času a podmínkám (zrovna jsem se dodívala na Ženu ve vodě, což už jsem viděla asi tak stokrát, ale nikdy mě to neomrzí).
Víte... prostě je mi to líto. Jdu po ulici a míjejí mě lidé. Mlčky, se sklopenou hlavou. (Dobře, jsou to asi dva týdny, co jsem během jednoho dopoledne potkala dvě naprosto cizí slečny a v obou případech jsme se na sebe usmály :-)) Před sebou vidím mladý pár. Každý z dvojice má v uších sluchátka, roztržitě se drží za ruce, v druhé si hrají s cigaretou. Nemluví. Dívka má piercing, tetování nebo nejméně tucet naušnic v jednom uchu, černé, špatně obarvené vlasy. Oblečením se buďto blíží chlapci, nebo má na sobě něco vyzývavého, s velkým výstřihem. Chlapec se při chůzi kolébá, visí na něm černá mikina s motivem nějaké obzvlášť odporné metalové skupiny, vytahané džínsy s rozkrokem u kolenou. Nedívají se na sebe, ale po okolí. Převádějí se. Přede všemi. Nežijí jeden pro druhého, ale sami pro sebe. Ten druhý je jen doplněk, něco, co si vezmete na veřejnost, něco, co můžete odložit, kdy chcete. Někdy mám pocit, že se na sebe snad nedovedou ani podívat. Upřímně. A právě tohle je mi líto. Spousta věcí v dnešní době pozbyla smyslu. Přátelství, pravda, víra, láska...Mám strach, abych se nevědomky nestala něčím doplňkem. Láska je něco velkého. Silného. Jak říká Kitty ve Vesnici "Love is a gift. We should be thankful." Často žádám Boha o ten dar. Pokud je to Jeho vůle, abych směla poznat, co láska doopravdy je. A vím, že všechno bude dobré.

(Psáno 8.10. a 10.10. 2010) Fotku jsem pořídila já - je to můj malířský stojan při východu slunce. :) Doufám, že je ta "úvaha" aspoň trochu srozumitelná. Já sama si tím nejsem jistá. A jestli si myslíte, že tohle krátké není, nechtějte vědět, co je u mě dlouhé. :-D
Krásný večer!
 


Komentáře

1 Selenne L. Athi | Web | 10. října 2010 v 22:28 | Reagovat

krásný článek.. za ten můj nemáš zač, aspoň někomu, co mi psal z netu na blog, se Avatar nelíbil ;) :)

2 teahouse | Web | 10. října 2010 v 22:55 | Reagovat

Velmi krásné... Líbí se mi ta myšlenka volnosti začátku a konce, myslím, že tak je to správné. Navíc, člověk se nechá víc vtáhnout do čtení, nechá se krásněnji naladit a většinou právě i mnohem líp porozumí, když nemá dané nějaké meze, když všechno přichází a odchází tak znenadání ale tak přátelsky... Ještě jednou: velmi krásné!
A děkuji za komentář, já osobně čajem fakt žiju, tedy... Aspoň se o tom domnívám :) A mimochodem, tvůj design mě ohromil ještě drív, než se mi stránka úplně načetla. To děvče s koucourkem je vážně dokonalé, nemluvě o těch barvách a písmu.
Úžasná atmosféra! Taková svobodomyslná!!! Krása!

3 teahouse | Web | 10. října 2010 v 22:56 | Reagovat

P.S. A ta hudba!!! Všechno to znám

4 Vendy | Web | 11. října 2010 v 9:45 | Reagovat

Ta úvaha je dobrá. S předváděním se máš pravdu. Jsou dvojice a dvojice, tu tvoji vidím jako před očima a láska tam není. Jen spolu chodí, prostě. Ale u Pavla jsem viděla jednu dvojici nafocenou na Karlově mostě, a přestože nemám ráda velké citové projevy na veřejnosti, ti dva byli kouzelní. Dám ti odkaz...
http://kreperat.blog.cz/1009/milenci-na-karlove-moste
Tady bylo vidět, že ti dva jsou v takové malé soukromé bublině, na svém malém ostrůvku. Moc jim to slušelo. Podívej se, budou se ti taky líbit!
A já ti držím palce, aby sis našla podobnou lásku. Protože láska barví svět do růžova.

5 Eldarwen | Web | 11. října 2010 v 14:19 | Reagovat

Láska... hm, úprimne, prestávala som veriť, že sa do niekoho ešte zaľúbim, keďže som zažila, čo som zažila, načo to rozmazávať, ale znova som sa dokázala zaľúbiť. Bohužiaľ, vyzerá to, že ani toto nie je možné uskutočniť, takže... asi mám len dúfať, alebo kašľať na všetko a ostať ako ľad:D

Ja ti držím palce, aby si si našla toho pravého, a aby vám to klapalo tak, ako má :)

6 Maya | 11. října 2010 v 16:02 | Reagovat

Máš pravdu, je hodně lidí, kteří nevědí, co slovo láska doopravdy znamená, přestože s někým chodí za ruku, líbají se, "milují se".
Nikdy jsem nebyla pro to, aby se někdo takhle předváděl a i mně samé je to nepříjemné. Nikdy bych nechtěla být v jejich pozici.
Nejspíš beru lásku jako z roku jedna, ale jsem spokojená. Mohla bych se tomu člověku dívat do očí třeba celý den a neomrzelo by mě to...oči jsou přeci brána do duše.
Avšak těch pravých kluků je málo, ale až ho potkáš, určitě ho poznáš. Bude to jako rána z čistého nebe, stane se vším až si budeš připadat, jakoby tě kus přebýval...jakobys nabyla.
DOufám, že tihle lidé, které jsi popisovala, na to také jednou přijdou, a jestli ne... třeba jsou takhle spokojení, nemá smysl jim to brát, ačkoliv se to nezdá správné.
Přeji si, abys našla někoho, kdo tě bude chápat, bued vědět na co myslíš dřív, než to řekneš, bude vědět, jak se cítíš, co proíváš a bude to prožívat s tebou. Určitě ho jednou najdeš, o tom se myslím nemusím já ani ty bát... :-)

7 Maya | 11. října 2010 v 16:03 | Reagovat

Jej, jsem se zase rozepsala :-D

8 Alex | Web | 11. října 2010 v 20:23 | Reagovat

Z tohodle úhlu jsem se na lásku ještě nedívala, ale máš pravdu, že to někdy vypadá, jako by měli lidé toho druhého jako doplněk. Je to smutné.

9 Ljo C. | Web | 12. října 2010 v 12:06 | Reagovat

Upřímně, teďs mi promluvila z duše. Vážně se děsím dne, kdy půjdu s chlapcem ven, budeme se držet za ruce... a on se na mě ani nepodívá, jako bych ho otravovala a znechucovala ho má povaha, přestože mým zevnějškem se rád chlubí. Naštěstí mám pocit, že to snad nebude brzo. Protože já svého přítele miluji a on mě také.. Takže si nemyslím, že jsem jeho doplněk :)
Ale (jsem se trochu zakecala o mém štěstí) láska se vytrácí ze světa. Vidím to všude kolem sebe. Moji spolužáci sedí na lavičce v parku, zdálky vypadají jako šťastná parta. Přijdeš blíž a zjištíš, že každý drží v ruce cigaretu a že jejich úsměvy nevyvolává zajímavé vyprávění, ale flaška s čímsi blíže neidentifikovatelným kolující mezi nimy. S mojí rodinou se vídám jen u nedělního obědu a i odtud co nejrychleji utíkám, neboť jejich řeči se mi zakusují do duše a trhají ji na kusy. Jsem jenom šťastná, že mám ty svoje "skautíky". Člověk tam přijde a... najednou si přijde chtěný, potřebný a milovaný. Směje se s kamarády, malé děti se mu věší kolem pasu, který zároveň objímá ten nejlepší kluk... :) Miluju to tam holt :D
Věřím, že i ty najdeš někoho takového. Protože když ne ty, tak kdo? :)
Kurňa to je zase slohovka :D

10 Evča | Web | 12. října 2010 v 17:06 | Reagovat

Moc hezkej článek...souhlasím...no vidíš, a já, jak takhle znám tvoje články, bych do tebe nikdy neřekla, že jsi introvert... :-)

11 Clarett | 12. října 2010 v 17:08 | Reagovat

[10]: No, máš pravdu, že na blogu se to moc neprojevuje. :-)

12 Fial | E-mail | Web | 12. října 2010 v 20:34 | Reagovat

Ach, myslím, že já se na to dívám ještě kritičtěji. Představuji si lásku jako velké přátelství, kdy dva lidé poznávají vzájemně své povahy. Smějí se spolu, povídají si. Navenek se chovají jako obyčejní kamarádi, uvnitř jako přátelé. "Milenecké dvojice" patří nad rámec mého chápání, jelikož rámec mého chápání se v jistých ohkedech zasekl na dětské výši.

13 Alexys | E-mail | Web | 12. října 2010 v 23:08 | Reagovat

Máš pravdu. Kolikrát slýchávám ,,Když já ho miluju!" a pak vidím přesně tohle: nemluví spolu, pomalu se ani neznají, ale prostě spolu "chodí". Nikdy nic podobného nepochopím. Každý v našem věku většinou s někým tzv. chodí, jen aby se mohli chlubit. Aby mohli říct ,,Mám kluka/holku." Fajn, ať si takhle hrajou, ale já se mezi ně také řadit nechci. Také stále čekám, jestli mi je dáno pocítit lásku a kdy to přijde. A budu čekat. Nehodlám se řadit mezi tyhle lidi, kteří jsou, jak píšeš, jen něčí doplněk.

14 Loivissa | Web | 16. října 2010 v 17:44 | Reagovat

Ah, Clarett... ty ani netušíš aké pocity si vo mne vyvolala týmto článkom. Úžasné... nádherné... musím sa usmievať :) Hovoríš mi zo srdca. Práve teraz niečo takéto riešim... a tento článok mi pripomenul mňa samotnú. To, ako to vidím.. a dodal mi silu. Úplne s tebou súhlasím :) Väčšina mladých kašle na to, či osobu s ktorou sa držia za ruky milujú. Jednoducho ju majú, presne ako si napísala, za doplnok. Ja tiež taká niesom. Ja milujem silne platonicky a dlhodobo... a som rada, že viem o daľšom mladom človeku, čo sa na vec díva podobne ako ja :)

15 Ynka | Web | 21. října 2010 v 21:04 | Reagovat

krásně popsáno, naprosto souhlasím...

16 Caddy | Web | 2. listopadu 2010 v 17:36 | Reagovat

Napsala jsi to nádherně a současně vystihla i moje pocity... Je to smutné, jak se na to dnes lidi dívají :-(
Taky doufám, že někdy v budoucnu poznám, co láska DOOPRAVDY je... Ne takové to držení za ruce... Přijde mi, že ti lidé, které běžně potkávám a kteří se jen tak drží za ruce a otráveně se rozhlíží kolem, se ani navzájem pořádně neznají...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.