IV. Dál tmou

3. října 2010 v 12:52 | Clarett |  Chodba

Zachvěla se a pár okamžiků nehnutě stála. Čekala, co se stane. Pohltí jí tma? Zřítí se do bezedné jámy? Obklopovalo jí však stejné ticho a tma, jako před branou. Prudce se otočila a spatřila za sebou Tinninu siluetu.
"Nic tu není," zašeptala. "Je to jen brána, pojď za mnou!"
Tinn nedůvěřivě vykročila, ale těsně před obloukem se zastavila.
"Jak si tím můžeš být jistá?"
"Nemůžu. Ale buď tu zůstaneme a budeme čekat, až nás najdou vojáci, nebo zkusíme najít ten východ."
"Co když jsi něco probudila… víš, když jsi prošla tou branou." Řekla to tiše a spíš sama sobě, než Cailín. Nic už však nenamítala a pomalu dívku následovala.
Uchopila její napřaženou ruku a pevně jí stiskla.
"Neohlížej se," varovala jí Cailín. Tinn se zarazila a neochotně sklopila hlavu. "Musíme jít. Je málo času."
Šly dlouho. Kamínky pod jejich nohama křupaly a zmocňoval se jich stále větší chlad. Nejen na těle. Kolem nich nebylo nic než tma. Neprostupná čerň. Klopýtaly vpřed a ticho chodby naplňovalo jejich přerývané oddechování.
Cailín se bála. O Tinn, o sebe, o Arotha. Každá myšlenka na něj jí svírala hrdlo a vháněla slzy do očí. Chtěla se zastavit a plakat, ale nemohla. Přála si držet jeho ruku. Jako tenkrát v lese. Měla pocit, že se toho tolik změnilo. Během pár hodin se octla v temné chodbě, poháněná hrůzou a zoufalstvím. Ještě ráno stála na skalním výběžku, hrdá a krásná. Připadala si tak velká. Věděla, jak se na ní Aroth dívá. Odpovídala chladně a myslela, že mluví moudře. Tlumeně vzlykla a pocítila na sobě Tinnin pohled. Co by jen dala za ujištění, že je Aroth v pořádku. Že ho ještě uvidí.
"Já nemůžu," hlesla vedle ní Tinn a kolena se jí podlomila. "To ta tma."
"Co se děje?" Cailín se zastavila a klekla si na zem.
"Jsem jako slepá. Všechno se točí."
"Jsi unavená, Tinn. Asi jsme se měly zastavit dřív. Snad jsme dostatečně daleko, abychom si mohly dopřát trochu odpočinku. Opři se o stěnu - tak." Posadila se vedle ní a objala jí kolem ramen. "Ještě chvíli vydrž. Zkus usnout."
"Když zavřu oči…" zašeptala dívka vedle ní, "…pořád vidím tmu."
"Já vím."
"Je mi chladno."
Přitiskla se k ní ještě pevněji. Pak bylo dlouho ticho. Tinn se třásla. Cailín přemáhala únava a vyčkávala na rozhraní spánku a bdění. Nevěděla, co je skutečnost a co sen, ale všechno přikrýval závoj tmy.
"Viděla jsem světlo." Ticho. "Cailín. Viděla jsem světlo."
"Cože?"
"Neposloucháš mě."
"Jaké světlo?"
"Já nevím. To, co předtím."
Cailín se narovnala a protřela si oči. Tinnina hlava jí spočívala v klíně. Znepokojilo jí, jak je dívenka ztuhlá. Sykla, když si poškrábala ruku o drsnou kamennou stěnu. Otřela si studené dlaně do šatů.
"Myslíš, že se ti to zdálo?"
"Ne."
"Kde bylo to světlo?"
"Tam, kde předtím. Vpředu. V chodbě. Myslím, že tam někdo je, protože jsem slyšela kroky."
"Tinn… měly bychom ještě chvíli spát."
Dívka se však posadila, pomalu a těžkopádně.
Sužovala jí žízeň a nedostávalo se sil na další cestu. Po tvářích jí začaly stékat slané slzy, skryté a tiché a Cailín je neviděla. Ticho bylo zoufalé. Zoufalejší než tma. Tinn toužila zaslechnout cokoli. Na zemi nahmatala kamínek a vrhla jej na protější stěnu. Pak další. Chodba byla náhle naplněná šustěním a cinkáním sypajícího se štěrku a oblázků.
 "Dej mi ruku," řekla Cailín. Hluk ustal. "Jednou jsem vstala za svítání. Sešla jsem po kamenech, abych se podívala, jak vstává slunce. Tráva byla mokrá a chladná. Začínalo jaro. Z lesů stoupala mlha a všude bylo ticho. Když jsem se pak podívala na oblohu, mraky se roztrhly a první paprsky se dotkly hor. Slunce bylo jasné a proráželo temnotu jako loď mořské vlny. Nikdy jsem neviděla tolik oslnivého světla. Kapky na stéblech se třpytily. Jezerní hladina byla průzračná a lesklá. Ptáci zpívali. Podívej se. Poslední sníh na vrcholcích hor září a slunce tě hřeje do tváře."
Tinn se zhluboka nadechla, jakoby chtěla pocítit ten svěží jarní vánek. Vzduch byl ale štiplavě studený a měla pocit, že v plicích pálí.
"To bylo před válkou?" řekla.
"Záleží na tom?"
"Už se cítím lépe."
"Já také."

Tak vstaly a zase kousek šly, ale jejich kroky byly pomalé a unavené.
Obě dívky cítily, že potřebují víc, než chvíli bezesného spánku na studené zemi. Všude kolem bylo pusto, vlhko a ticho. Nic víc. Naděje se tu měnila v zoufalství a radost v tíseň.
A přesto se náhle něco stalo. Cailín se zmocnil pocit, že jí ovanul čerstvý vzduch, ne tak zatuchlý a studený, ale teplejší a voněl po suchém listí. Mlčky vyčkávala, jestli závan pocítí znovu; přestala si být jistá, co se jí zdá a co ne.
Když už se chtěla zastavit a povědět o tom Tinn, kdesi před nimi se cosi zablesklo. Prudce se zastavily a s bušícím srdcem čekaly, co bude následovat. Do nastalého ticha se ozvalo vzdálené zasyčení. Pak hlasy a kroky.   
"Cailín…"
Pohybem ruky Tinn umlčela.
Záblesk se objevil znovu, a tentokrát se proměnil v mihotavý plamen teplého světla. Na obou stranách panovalo ticho.
 "Pojď," zašeptala nakonec Cailín. Srdce jí prudce tlouklo, ale tam před nimi musel být východ. Ať už tam jsou vojáci, nebo ne, dostanou se ven.
Zmocnil se jí strach, že zůstanou v chodbě uvězněné, že se východ zavře a cesta zpět znamenala jistou smrt. Musela jít.
Tinn se třásla po celém těle, ale tentokrát nic nenamítala. Držela se kousek za Cailín a přerývaně oddechovala. Světlo se stále přibližovalo, Cailín potlačovala touhu rozběhnout se za ním. Jejich kroky se odrážely od kamenných stěn.
 "Je tam někdo?" ozval se hluboký mužský hlas. Nebyl však hrubý a Cailín si pomyslela, že zní starostlivě. Chtěla odpovědět, ale zaváhala. Vtom Tinn pustila její dlaň a udělala pár kroků vpřed.
 "Já myslím… je dobrý," řekla a otočila se do tmy za Cailín.          
Světlo se zas o něco přiblížilo. Cailín už neváhala. Klopýtavě se rozběhla a vdechovala vzduch, čím dál teplejší a příjemnější. Uvědomila si, že stoupají. Vycházely z hlubin pod horami a tma pomalu řídla.

Světlo už bylo blízko. Teplé a hřejivé. Měla pocit, že nikdy neviděla nic krásnějšího. Ano, viděla. Vynořila se z tíživého zajetí tmy. Jakoby náhle mohla dýchat. Byla volná. Obě byly. Rozeznávala před sebou dva muže s tasenými meči, jeden z nich svíral v ruce louč. Zatočila se jí hlava a natáhla před sebe ruku, ve snaze zachytit se. Čehokoli. Svět před očima se jí však zatměl a ona upadla na zem. Ještě, než jí mdloby úplně obestřely, zaslechla spěšné kroky a zbraně zařinčely podlahu.
 


Komentáře

1 Lily of the valley | Web | 3. října 2010 v 13:20 | Reagovat

Clarett - to bylo něco úplně jiného, než jsem kdy od tebe četla. To zoufalství z temnoty na mě úplně dýchalo, jen - kdyby to bylo delší...
Úžasné postavy, a nejlepší je ta provázanost s tmou!:D Úplně nádherná část, myslím, že se mi líbila nejvíc.
(A vidím, že jsi zabudovala posun v myšlení, a to se ti povedlo:))

2 Eldarwen | 3. října 2010 v 15:12 | Reagovat

Hm, je to dosť dlhé a nádherné! Perfektné, Clar!!! :)

3 Selenne L. Athi | Web | 3. října 2010 v 15:42 | Reagovat

díky za komentář k povídce, dneska večer snad napíšu 1. kapitolu, tak se pak můžeš pustit do čtení :)
a pak ti okomentuju Chodbu :D

4 Selenne L. Athi | Web | 3. října 2010 v 19:36 | Reagovat

děkuji za komentář, když dovolíš, taky svůj přiložím :D
začala jsem číst Cestu a skončila v Chodbě :D a musím říct, že je to krásné, jemné a jaksi nostalgické.. takové pocity u mě vyvolává celá Cesta/Chodba dohromady.. prostě příjemně čtivé, nenucené, úžasné :D

5 yellow-dog | Web | 3. října 2010 v 20:27 | Reagovat

nádherné. Nejvíc se mi asi líbí jak vidí to světlo... no prostě nádhera.
Jinak, změnila jsi design, a musím se přiznat že jsem tím byla příjemě překvapená. Od teď jsem tvým věrným čtenářem. Těším se na pokračování :).

6 Maya | 3. října 2010 v 20:30 | Reagovat

No páni, moje mozkové buňky asi úplně odumřely... bylo to nádherný.
Tolik beznaděje, zoufalství s strachu...a pak malý záchvěv naděje, prostě úžasné. Byla bych moc ráda, kdyby jsi brzy přidala další. Jsem zvědavá, co se stane, kdo/co bylo to světlo a plno dalších odpovědí.
Maya

7 Fial | E-mail | Web | 4. října 2010 v 16:56 | Reagovat

Nádhera! Ale teď jde o to, jestli takovýmito pasážemi nenabude příběh na zbytečné délce...

8 Alexys | E-mail | Web | 4. října 2010 v 19:34 | Reagovat

Úžasný! Nikdy nepřestanu obdivovat tvůj styl psaní... I když píšeš, že je to nezáživný díl, mě se prostě líbil.

9 Famiso | E-mail | Web | 5. října 2010 v 10:58 | Reagovat

Jak jsi přišla na to, že je to nezáživné? Je to výborné! Snad jedině proto, že nás čeká něco ještě lepšího ;-)?

10 Clarett | 5. října 2010 v 13:30 | Reagovat

[1]: Díky, Lily. :) Ta provázanost s Tmou se mi na tom taky hrozně líbí. Zvlášť teď, kdy jsem tomuhle tématu věnovala celou kapitolu. :-)

[2]: Děkuju! :)

[4]: To mě těší. Chodba by taková měla být Ráda píšu v tomhle stylu.

[5]: To světlo je docela děsivé. Aspoň být Tinn, tak bych se pěkně bála. :-)

[6]: Další kapitola je už téměř hotová. Dnes nebo zítra se tu objeví. :-) A děkuji za krásný komentář. ;)

[7]: Doufejme, že se budu krotit, a nic takového se nestane. :)

[8]: To jsem ráda. :)

[9]: Nezáživné... no, asi proto, že tahle kapitola přinesla nějaký zvrat až na samém konci a jinak se zakládala na přímé řeči. Popisovat tu tmu stále dokola by byla otrava. Tvůj komentář mě moc potěšil. Díky. :) Jestli vás čeká něco lepšího... to snad brzy posoudíte sami. :-)

11 C.L. | Web | 8. října 2010 v 22:43 | Reagovat

Clar..
Tahle kapitola byla prostě něco. Ta bezmocnost se mi úplně dostala pod kůži a asi neusnu. Tak jen doufám, že další kapitola bude trochu "světlejší" :) Je to úžasné. Čte se to samo, lehce. Přesně to, co člověk po namáhavém dni potřebuje. Děkuju.

12 Alex | Web | 27. října 2010 v 14:12 | Reagovat

Opět krása. Líbila se mi věta "Nevěděla, co je skutečnost a co sen, ale všechno přikrýval závoj tmy." to jsi napsala hezky. a na konci jsem si oddychla, že už je to za nimi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.