Říjen 2010

Fotografie - Podzim

31. října 2010 v 18:56 | Clarett |  Fotografie
Tyhle fotky jsem pořídila na procházce s kamarádkou. Je to asi dva týdny, co jsme spolu byly v parku, házely po sobě listí a chodily po zábradlí. :-) Vzhledem k tomu, že nemám nijak zvlášť dokonalý fotoaparát, pár z nich jsem musela upravit - kontrast, barvy, světlo. Přesto si myslím, že to není příliš poznat, pokud neznáte originál. :)
Letos je podzim tak kouzelný, že? ;) Dnes je poslední říjnový den, čas se posunul a zítra už přijde listopad. Opravdu se těším. Mám to období ráda.

imagebam.com imagebam.com  imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com

Plán na podzim

31. října 2010 v 11:38 | Clarett |  O blogu
Lépe řečeno na jeho zbytek. :) Jenom vám chci oznámit, na co se můžete v příštích dnech/týdnech těšit a co by se tu mělo objevit.
Už nějakou dobu přemýšlím nad nějakou podzimní jednorázovkou, která má jen takové nejasné obrysy a musela bych si napsat osnovu a pořádně se nad tím zamyslet... což by nemělo trvat tak dlouho. :)
Dále píšu povídku HPFF, kde tentokrát vystupuje Lenka a Harry - během listopadu to tu snad bude.
z DA

VII. Něco je špatně

23. října 2010 v 17:06 | Clarett |  Chodba
Příchod Cailín a Tinn nejprve vyvolal velký rozruch, a tak teď obě čelily neustálému přívalu otázek snad od každého, koho potkaly. Jak to vypadá na západě? Neznají se náhodou s Benem? Nepocházejí jejich příbuzní z Lesů? Kolik dní zabere cesta od moře k chodbě? Na většinu z těch dotazů neznaly odpověď, ale přesto se s jejich příchodem vrátila naděje. Postupně se ale povyk uklidnil a obě dívky pociťovaly, že jsou do společnosti uprchlíků přijaty vřele a laskavě. Den střídal den, stále stejně tiše jako předtím. Děti si hrály na nádvoří a večer poslouchaly příběhy u ohně, ženy a muži pomáhali se vším, co bylo potřeba, starci podřimovali nebo vedli vážné hovory s vojáky.
Cailín už se necítila příliš unavená. Každé ráno chodila s Tinn ven a obcházely pevnost, odpočívaly u stromů a představovaly si budoucnost. Často dlouhé hodiny seděly před vstupem do chodby a vyptávaly se strážců na novinky. Odpověď však zůstávala neměnná. Nic se neděje, nemáme žádné zprávy.
"Nemohly bychom se tam alespoň podívat?" zeptala se polohlasně Cailín. Klečela s Tinn na studené podlaze a netrpělivě zírala do tmy před sebou. Naproti nim se o stěnu opíral starý voják a žvýkal chléb. Jmenoval se Jared.
"Kam myslíte? Do chodby?"
"Nebo kousek do lesa."
Nevěřícně zavrtěl hlavou a povzdechl si. Cailín se na něj ani nepodívala.
"Už s tím zase začínáš, holka. My máme rozkazy, vy máte rozkazy… Nedá se nic dělat, do
chodby nikdo kromě hlavní hlídky nesmí. A krom toho nevěřím, že byste se chtěly vrátit do tý tmy. Vy máte vodpočívat."
Vytáhl z kapsy nůž a jablko a rozdělil ho na tři díly. Jeden podal Cailín, druhý Tinn. Byl to dobrosrdečný, tvrdohlavý muž, který svědomitě plnil svou práci, ale nad ničím příliš nepřemýšlel. Podle všeho si představoval, že v pevnosti zůstane do konce života. Dovedl se rozčílit, když se ho někdo pokoušel přesvědčit, aby odešel do města. Teď se zašklebil a přejel si vrásčitou rukou po strništi.
"Můžete bejt rády, že jsem vás vzal až sem dolů. To se totiž normálně nesmí a na vás mám dávat pozor."
Cailín se neubránila úsměvu a otočila se za sebe. Přístup k chodbě totiž nebyl příliš snadný. Od tunelu k velké síni vedlo strmé, kamenné schodiště, které končilo dřevěnými dvířky. Prý to mělo obranný účel, který měl zdržet nepřítele, pokud by se chtěl dostat do pevnosti.
Při pohledu na Jareda, vetchého starce s umíněným výrazem a dýkou u opasku, jí připadalo, že ho tu nechali hlídat jen kvůli jeho tvrdohlavosti. V poledne a večer tu s ním zůstávali další dva nebo tři vojáci, ale stejně to byla směšná představa.
"Máte to asi těžký," povzdechl si a zadíval se do tmy. Prostor, kde seděli, ozařovaly dvě louče, ale dál už se rozprostíralo jen to známé černo. "Ale ten kluk - jsem si skoro jistej, že brzo přijde. Dám na to pozor." Povzbudivě na ně mrkl. Tolikrát už takhle trávili odpoledne. Vysedávali před chodbou, jedli jablka a čekali, co se stane.
"Co tedy budeme dělat?" ozvala se znenadání Tinn a bezradně pohlédla na dívku.
"No, v prvý řadě," vypálil Jared, ještě než stačila Cailín otevřít ústa, a pokusil se zvednout na nohy. Cailín vyskočila a podepřela ho. "Děkuju, děvče - ne, to je dobrý - hm, v prvý řadě bysme mohli vypadnout ven. Vy si běžte na čerstvej vzduch, z tý tmy nám jinak začne hrabat - a já se něčeho napiju a zdřímnu si.
"Můžeme zítra zase přijít?" zeptala se Cailín.    
"Řek bych, že byste to měly na chvíli pustit z hlavy. Stejně tomu klukovi nepomůžete, když tu budete sedět, jak hromádka neštěstí. Klábosit můžem venku, dokud nezačne sněžit a vás pak stejně vodvezou do města, takže…" nechal větu nedokončenou a dlouze pokýval hlavou. Pak škubnul rameny a rázně vykročil ke schodišti.
*
"Myslím, že má Jared pravdu," vzdychla Cailín, když stála s Tinn na šedivém nádvoří. Do obličeje jí foukal vítr a studil jí v plicích, jak se zhluboka nadechla. "Arotha zachránit nemůžeme. Alespoň ne teď."
Pak se na Tinn usmála, "Pojď se projít. Vezmeme nějaké jídlo, porozhlédneme se po lese a vrátíme se k večeři."

Když opouštěly hlavní bránu pevnosti, vysvitlo slunce. Cailín nesla vak se sušeným ovocem a trochou pečiva. Rozhodla, že půjdou na jih podél hor, aby se neztratily - navíc, les tam nebyl příliš hustý, plný mohutných listnáčů a kamenů porostlých mechem.
"Jsem ráda, že jsme pryč z pevnosti," vydechla ulehčeně Tinn. "Mezi kameny je možná bezpečí, ale není mi tam příjemně."
Cailín se trochu zarazila, protože právě přemýšlela, jak moc je zvědavá na město. Chtěla o tom říct Tinn, ale teď už to nešlo.
"Možná máš pravdu," připustila nakonec. "Je tam příliš mnoho lidí."
"A hluk."
"Ale je to veselý hluk."
Usmály se.
"Jared je dobrý, že?" nadhodila Tinn a zašklebila se. "Pravý, udatný strážce pevnosti."
"Možná ho podceňuješ!"
Tinn zaklonila hlavu a zvonivě se rozesmála. Cailín vzápětí vyprskla taky a byla ráda, že je Jared neslyší. "Ale mám ho ráda," řekla nakonec. "Je vlastně jediný, koho tady známe."
Brouzdaly se zkřehlým listím. Snášelo se ze stromů a zůstávalo ležet na zemi. Tinn ho brala do rukou a rozhazovala kolem. Cailín si pomyslela, že by jí město zlomilo a povzdechla si. Když jí tak pozrovala, jak běhá mezi kameny a směje se, byla vděčná, že jí starosti opustily.
Zastavily se krátce před polednem v místě, kde lesem proudil potok.
Když vyšly kousek do kopce, proti proudu, narazily na listím zapadané jezírko. Tyčil se nad ním vysoký balvan, z něhož spadal proud ledové vody a rozrážel hladinu. Posadily se a Cailín vytáhla z vaku zásoby. Obloha se v pár okamžicích zatáhla a lesem profukoval ostrý vítr.
"Odsud už se budeme vracet," oznámila. "Vypadá to přinejmenším na pořádný liják." Tinn přikývla a nabrala si hrst usušených švestek. Pomalu je žvýkala a upíjela vodu z jezírka.
"Chtěla bych se podívat do hor." Toužebně vzhlédla k potemnělému nebi. V dálce zahřmělo.
"Nemyslím, že je dobré přibližovat se teď k západu. Je to ještě příliš nebezpečné."
"Když jsi mluvila s velitelem… víš, řekl ti, co s námi bude potom?"
"Kdy potom?"
"Slyšela jsem lidi, jak mluví o odchodu. Kam půjdou?"
Cailín doufala, že tuhle otázku nebude muset zodpovídat tak brzy, ale Tinn přemýšlela více, než dívka předpokládala.
"Když jsou lidé připravení, odcházejí do Argonu. Chtějí nás dostat do nejdál od nebezpečí… a co nejdříve to půjde."
Tinn neodpověděla, ale znovu se zadívala k horám. Na rameno jí dopadla dešťová kapka.
"Můžeme tu ještě chvíli zůstat?"
Cailín se usmála a přikývla. Ještě než déšť zesílil, našly si suché místo pod kořeny vyvráceného stromu. Skrčily se v hlíně a jehličí a pozorovaly kapky, které propustila klenba mohutných větví. Obě podřimovaly v uklidňující náruči lesa.
Když Cailín otevřela oči, už se šeřilo. Zatřásla s Tinn.
"Je pozdě. Už se musíme vrátit, pospěš si."
Dostala strach, jestli je v pevnosti nezačali hledat. Nechtěla jim působit starost vlastní neopatrností. Rychle vstaly a stejnou cestou se vydaly zpátky. Déšť ustal a večerní vzduch prostupovala vůně mokrého listí. Hory vrhaly na les zlověstný stín a Cailín sevřel neznámý strach. V místech, kde čekala pevnost, se rozrůstalo jen husté křoví. Přidala do kroku a srdce se jí rozbušilo. Ohlédla se po Tinn. Ta se brodila kapradím a nedůvěřivě si prohlížela cestu. Obě se zastavily.
"Kde to jsme?" vyslovila Tinn otázku, z níž běhal mráz po zádech. Rozhostilo se zlověstné ticho.
"To přece není možné, abychom šly špatným směrem," namítla Cailín. "Jdeme pořád podél -"
"Pst!" sykla Tinn. Cailín se vyděšeně rozhlédla kolem.
"Co slyšíš?" zašeptala třesoucím se hlasem.
Tinn mlčky zakroutila hlavou a ostražitě naslouchala. Oči upírala k západní straně lesa. K úpatí hor. Neodvažovaly se pohnout, a přesto je něco nutilo k útěku.
Ale kam? Bylo jasné, že se něco stalo.
Les byl jiný.
Nestál na jejich straně.
Cailín nevěděla, jak dlouho tak nehybně stály, téměř bez dechu a ochromené hrůzou, ale v celém těle cítila chlad.
A pak to uviděla. Ve stínu několika stromů, asi padesát kroků před nimi, se krčil jakýsi tvor. Nedovedla ho pojmenovat a nepodobal se ničemu, co dosud spatřila. Ležel napůl zahrabaný v listí, a jeho tělo pokrývala lesklá, černá kůže. Upíral na ně ocelově šedé oči. Vyčkával. Co jí však děsilo nejvíc, byla jeho velikost. Kdyby stála vedle něj, sahal by jí po pas.
"Tinn…" hlesla. Celá se třásla. Musely pryč. Hned. Nedokázala se však pohnout z místa. Nedokázala se odtrhnout od těch očí. Vpíjely se do ní a zmocnil se jí odporný pocit, že jí z těla vyprchává život. Náhle si byla jistá, že tohle není jen zvíře a polil ji studený pot. Přerývaně vydechovala obláčky páry a čas jakoby se zastavil.
Tinn neodpovídala.
Vtom zavál mírný vítr a z koruny dubu, jehož větve se kroutily nad hlavami dívek, spadla dešťová kapka. Cailín úlekem vyskočilo srdce až do krku a vyděšeně vykřikla, jak se jí krůpěj rozprskla na šíji.
Tvor vyrazil. Tinn zaječela. Cailín se zamotala hlava, ale pocítila, jak se jí vrací síla. Už se nemusela dívat do těch očí.
"UTEČ!"
Tinn se vrhla dopředu a Cailín se hnala za ní. Slyšela za sebou těžké údery čtyř nohou, jak rozdíraly trnitý podrost. Zezačátku byly dlouhé a pravidelné, ale pak se začaly zkracovat, jakoby se zvíře chystalo ke skoku. Nemýlila se.
Tinn se otočila a pronikavě zaječela. "CAILÍN!"

Dívka se hnala dopředu; byla příliš vyděšená na to, aby se podívala za sebe. Na zádech ucítila ledový dech a vyděšeně zaúpěla. Pak jí nad hlavou prosvištělo mohutné tělo. Stačila si všimnout, že v letu roztáhlo netopýří křídla, párkrát jimi máchlo a dopadlo zpátky na zem. Jedním skokem stál tvor čelem k oběma dívkám.

Cailín chtěla prudce zahnout, ale zvíře vycenilo dlouhou řadu nepřirozeně tenkých, špičatých zubů a z hrdla se mu vydralo hlasité zavřeštění. Pruh země, do něhož se Cailín chystala vběhnout, vzplál. Naproti ní vyšlehly vysoké plameny.
Na poslední chvíli stačila zastavit a zakryla si tvář paží. Třásla se po celém těle a kolena se jí podlamovala. Oheň praskal a syčel a šířil se směrem k dívkám. Zoufale couvaly, avšak neodvažovaly se znovu prchat. Bylo příliš riskantní obrátit se tvorovi zády. Mohl je jedním skokem srazit k zemi nebo sežehnout plamenem. A dokázal létat. Stály proti němu v hrůze a oheň je pálil do tváří.
Vtom se ozvalo zasvištění a vedle Cailín dopadl šíp. Uskočila stranou a srdce jí divoce bušilo. Tinn vykřikla a couvla. Noha se jí přitom zamotala do ostružiní a než se stačila chytit Cailíiny ruky, upadla na zem. Tvor zavrčel a naježil se. Vypadal zmateně. Další šíp dopadl těsně před něj. Couvl a ohlušujícím řevem vychrlil další oheň. To už se ale lesem ozval dusot kopyt. Cailín popadla Tinn za ruku a vytáhla jí na nohy.
"Honem, tudy!" křikla v nestřežené chvíli a vyrazila směrem, odkud byla vypálená nová salva šípů. Několik z nich očividně zasáhlo svůj cíl, protože netvor divoce zaúpěl. Dívky se proplétaly mezi stromy, které tu rostly nezvykle blízko u sebe, když tu jí noha sklouzla do nějaké prohlubně, ukryté mezi spadaným listím. Upadla na zem a sykla bolestí.
"Cailín! Jsi v pořádku?!"
"Kotník!" zasténala Cailín a držela se za nohu.
"Cailín!" ozval se hlas. Dívka v něm okamžitě poznala velitele. Otočila se tak, aby na něj viděla. Právě se vynořil zpoza stromů a kůň, na němž seděl, neklidně potřásal hlavou. "Tady jsou!" křikl za sebe. Následovali ho dva další vojáci. "Reagan a ostatní to pronásledují," oznámil jeden z nich pevným hlasem.
Tinn vrhla na oba muže vyděšený pohled.
"To nic," řekl tiše velitel a vzal Cailín do náruče. "už vám nic nehrozí. Dostaneme vás do pevnosti."
Za okamžik už tři koně cválali temným lesem. Slunce zapadlo.

16.10. 2010 - Deštivý podzim

19. října 2010 v 13:05 | Clarett |  Fotografie
Název odkazuje na zářijový článek (minulého roku) "Zářivý podzim". Fotky jsem totiž pořídila na tom samém místě, jen o rok a měsíc později. :) Po dlouhé době jsem zas vyjela s tátou někam jinam, než procházet mokré lesy a pole na jednom kouzelném místě. Tohle je anglický park, který se letos v létě opravoval a já už se nemohla dočkat, až se tam zase podíváme. Je to tam totiž úžasné. Spousta tajemných zákoutí, kamenné lavičky, břečťan, mohutné stromy, zídky a oblouky... všechno oprýskané a staré. Prostě nádhera. A těch listů, kolik tam teď je! Našla jsem jeden, na němž byly všechny barvy, které za podzim vystřídal. Dole byl zelený, pak zelenožlutý, pak žlutý, sytě žlutý, oranžový, červený a rudý. :)

VI. Odpovědi

13. října 2010 v 21:45 | Clarett |  Chodba

"Je těžké začít," řekl velitel a opět vyhlédl z okna. Cailín seděla nehtuně a projíždělo jí zvláštní napětí. Sledovala muže pozornýma očima a čekala. "Vždycky to takové je. Tenhle příběh vyprávím pokaždé stejně a zároveň jinak. Pokaždé však poslouchá někdo jiný. Matky, děti, muži. Někdy zmatení, jako vy, ale jsou i takoví, kteří o chodbě vědí." Pak se odmlčel a Cailín přemáhala touhu vychrlit příval otázek. Trochu nervózně si poposedla a při tom zavrzání sebou velitel nepatrně trhl.
"Předpokládám, že o válce toho víte dost," pokračoval a znovu upřel pohled ven. "Tinn říkala, že jste přišly z hor - zneklidňuje mě to. Netušili jsme, že Maëw postoupil až sem." Odvrátil se od okna a pohledem vyzval Cailín, aby promluvila.
"Vesnice byla celá léta odříznutá od všeho ostatního… muži pak odešli bojovat, ale my jsme zůstali. Vojáci do údolí pronikli teprve včera." Zmlkla a ostražitě si velitele změřila. Nechtělo se jí mluvit o čemkoli podrobnějším. Věděla však, že už není cesty zpátky. V jeho očích však nebylo zlo ani přetvářka. Přesto mlčela.
"Řekněte," Velitel očividně nepostřehl její nejistotu a naklonil se přes stůl, "viděl nepřítel, kam jste uprchly? Ví to?"
Cailín sklopila hlavu a zadívala se do země. Pak se zhluboka nadechla, na okamžik zavřela oči a pokusila se na muže pevně pohlédnout.
"Nejsem si jistá, jestli o tom chci mluvit teď, tady… a s vámi. Myslela jsem, že nejdříve budete mluvit vy. Doteď nevím, komu má věřit." Nebyla to tak docela pravda, protože si byla dívka jistá, že od lidí v pevnosti jí přímé nebezpečí nehrozí, ale potřebovala velitele něčím zastrašit. Mrzelo jí to. Cítila, že mnoho vytrpěl.
Muž se opět napřímil.
"I já musím prověřit ty, kteří projdou chodbou. Zvěd se rozpoznává těžko a může mít mnoho tváří."
"Chcete říct, že jsem - ?!" zajíkla se Cailín. Najednou to na ní dolehlo. Všechna ta hrůza, všechno, co prožili. "Jak jen můžete… nevíte, co se tam děje," zašeptala a hlas jí přeskoval.
Mlčel a hleděl na ní.
"Věřím vám, ale připravte se, že než vás a Tinn pošleme do Argonu, bude to chvíli trvat. Tak to chodí. Dokud nemáme úplnou jistotu, že je všechno bezpečné. Až dopovím, co potřebujete slyšet, rád bych znal ještě několik podrobností ohledně vaší cesty."
"Kdo jste?"
Překvapila ho otázkou ve chvíli, kdy chtěl začít mluvit. Zarazil se a jeho tvář poněkud ztvrdla.
"Morgan."
Bylo to zvláštní jméno. A on ho zvláštně vyslovil. Zmocnil se jí dojem, jakoby se snažil zapomenout na to, kým byl, když ještě to jméno používal. Bylo zřejmé, že už Morganem není. Nechce být. Teď je velitel. Napadlo ji, z jakého důvodu se zříká svého minulého života; snad byl příliš strašný nebo naopak příliš krásný na to, aby přivolával staré, šťastné vzpomínky.
"Jak jste zjistila, vy a Tinn nejste jediné, kdo prošel chodbou," začal znovu vyprávět. "Ze západu tudy prchá mnoho lidí, nebo se o to alespoň snaží. Ne všem se to povede," (při těch slovech si Cailín vzpomněla na vojáky a zamrazilo jí) "Přesto ti, kteří se sem dostanou - sem, na druhou stranu tunelu - potřebují pomoc. Mnozí jsou zranění, vyčerpaní. Nedostali by se odsud až do Argonu nebo do jakéhokoli jiného města, vesnice, pevnosti… Unikli by sice hrůze západu, ale smrt by našli tady. Proto král vyslal nás. Poslal nás, abychom tu zbudovali pevnost a postarali se o uprchlíky ze západu. Jsme všichni vojáci, strážci hradu, stavitelé a lidé, kterým král věří. Odešli jsme z města sem do lesů, abychom vás všechny v bezpečí dostali do Argonu. Od začátku války jsme zachránili mnoho rodin a dopravili je do bezpečí, co nejdál od Maëwa. Teď víte, kdo jsme my a co tu děláme. Nemám ve zvyku vyprávět dlouho, zeptejte se na všechno, čemu nerozumíte."
Cailín divoce bušilo srdce a jeho poslední slova, jakoby neslyšela. "Je tohle… všechno pravda?" hlesla.
"Máte na výběr. Buď uvěříte, nebo ne. Nemám už mnoho jiných důkazů."
Zhluboka se nadechla.
"Ptejte se," vyzval jí po chvíli ticha Morgan znovu.
"Já nevím… Je toho tolik. Vrátíme se někdy domů?" Tušila odpověď, ale nedovedla si představit, že by tuhle otázku nepoložila.
"Záleží na mnoha věcech. Budu k vám ale upřímný - nadějí není mnoho. Teď už neexistuje cesta zpět a existovat nebude, dokud král neporazí Maëwa a jeho magii. A to může být otázkou měsíců i let."
"Co nás tedy čeká v Argonu?" chtěla vědět. "Budeme tam žít?"
"Ne tak docela. Argon je místo, kde se teprve rozhodne, kam půjdete. Někteří zůstanou přímo tam, jiní odejdou do ostatních měst. Pamatujte si, že lidé - lidé v Naërklinnu - sice o válce, ale netuší, že je tu chodba, ani pevnost, ani my. A tak to musí zůstat."
"Proč?"
"Copak to nechápete?" zatvářil se velitel překvapeně a pohlédl jí zpříma do očí. "Maëw ví, že lidé se lidé ze západu snaží překonat hory, že se chtějí dostat sem. Pronásleduje je a zabíjí. O chodbě ale nemá tušení. Tu najdou jen ti, kteří o ní ví, nebo ti, kteří na ni zčistajasna narazí. Jediné štěstí je, že ten tunel je tam dost dlouho na to, aby se stal součástí legend, a o ty se Maëw nezajímá. Je však jen otázkou času, kdy chodbu najde - což je další důvod, proč jsme tu my, vojáci - a k něčemu takovému mu mohou dopomoct především zrádci. Proto celou věc držíme v tajnosti."
Cailín se zatvářila vyděšeně.
"Ale to je přeci obrovský risk! A už jen to, že ti lidé… že mnoho z nich o chodbě NEVÍ! Nemají žádnou naději."
"Naděje, kterou mají, je malá, ale je."
"Proč je tedy nezachráníte?! Umírají tam!" vykřikla a cítila, jak jí v očích pálí slzy. Morgan po ní vrhl tvrdý pohled.
"Neumíte si představit, co je to magie. Kdybychom tam vtrhli teď, celá armáda, zemřeli bychom všichni."
"Ale můj otec bojuje! Za co tedy?"
"Váš otec bojuje pouze s lidmi na hranicích. Bojuje spolu s dalšími vojáky na hranicích. Tam se nestřetne s magií… zatím. Starají se o to, aby uchránili nejohroženější vesnice východu. Svou magii s Maëw střeží ve skrytu a vyčkává, až jí bude moci použít celou."
"A co pak? Zemřeme tedy všichni?"
"Pak bude muset vstoupit do boje král, všichni mocní a armáda. Nevím, jestli se nám ho podaří potlačit."
"Proč nezaútočíte první, dokud Maëw nemá tak velkou sílu?"
Teď se Morgan hořce usmál.
"Kdybychom zaútočili teď, postavila by se nám celá jeho armáda a ohrozili bychom mnohem víc životů. Nejprve se musíme pokusit dostat ze západu co nejvíc lidí do bezpečí a až bude "pole vyklizené", pak zaútočíme. Je to celé jeden velký risk. Nikdo neví, jak velkou má Maëw armádu, ale podle všeho je jeho síla velká - úplný východ země už je zpustošený a mrtvý. Musíme být rychlí - mnoho času nezbývá. Jste možná jedni z posledních, kteří se přes hranici dostanou. Pak vyrazíme do útoku. Je toho ještě mnohem více a myslím, že jste slyšela až příliš."
Cailín tiše pozorovala prach vířící ve světle zapadajícího slunce. Tolik věcí jí nedávalo smysl. Válku vždycky pozorovala jen z hor. Nikdy netušila, kolik se toho skrývá uvnitř. Rozmýšlela se, zda položit svou poslední otázku. Především otázku, která ji trápila snad ze všeho nejvíc. Bála se, jestli to dokáže.
"Musíte ještě něco vědět," hlesla. "Cestou k chodbě nás doprovázel Tinnin bratr. Šel s námi, aby nás bezpečně dovedl ke vchodu. Pak se vrátil domů pro vesničany - chce je sem přivést."
Morgan zpozorněl a v očích se mu zračil strach.
"Sám?"
Cailín přikývla, ale teď už se slzám neubránila. Schovala tvář do dlaní a cítila na sobě velitelův pohled. Všechno jí bylo jedno. Nezáleželo jí na tom, že pláče. Že pláče před mužem takového postavení. Strach i úleva, zoufalství a konečný pocit, že je v bezpečí, se teď dostaly na povrch a na tvářích se jí mísily slzy štěstí i smutku.
Morgan se dotkl jejího ramene, a to jí donutilo uklidnit se. Osušila si tváře a podívala se na něj.
"Mám strach."
"Udělám pro ně, co budu moci. Jestli to pomůže, zvýším ostrahu v chodbě. Bude tu vždycky dost místa pro další příchozí a mí lidé je odchytí, jakmile vstoupí do chodby."
"Dobře."
"Měla byste jít za Tinn, pokud už nemáte žádné otázky. Odpočiňte si, a kdybyste cokoli potřebovala, můžete kdykoli přijít."
"Ještě jedna věc - kdy nás odvedete do Argonu?"
"Záleží na vašem stavu a na tom, kdy si to budete přát. Až na to dojde, povím vám víc."
Pokynul jí, aby vstala a doprovodil jí ke dveřím.
Cailín se pohledem rozloučila s místností plnou slunce a vůně knih, pak pohlédla na Morgana.
"Sbohem, pane" řekla.
"Buďte sbohem, Cailín. Naše setkání možná probudilo velké věci."
Mírně se uklonil a otevřel dveře.
Když už dívka vcházela do chodby, naposled se otočila.
"Jakákoli zpráva o tom chlapci má pro mě velkou cenu. Kdyby se něco dělo - cokoli - dejte mi okamžitě vědět, prosím. Slibte mi to."
Velitel vážně přikývl.
"Jmenuje se Aroth," dodala ještě Cailín, načež se dveře zabouchly. Osaměla mezi studenými kameny. Přesto už na ni chlad nedoléhal. Věděla, že jsou v dobrých rukou. Věřila Morganovi.

Když došla do hlavní síně, což nebylo nic těžkého, protože do věže vedla jen jedna chodba, očima hledala Eiyan. Měla pocit, že lidí tam bylo ještě víc než předtím. V koutech si hrály děti, někteří lidé si začali na zemi rozprostírat slamníky nebo kůže, ostatní odcházeli do chodby vedoucí ze síně. Cailín však toužila po čerstvém vzduchu a doteku světla. Chtěla vidět Tinn, protože na ní doléhala velká samota. Chvíli bloudila v davu a zmateně se rozhlížela po nějakém východu, dveřích, čemkoli. Z toho všeho hluku už jí hučelo v uších a přála si octnout se zpátky ve věži a promluvit s Morganem. Pak si konečně všimla, odkud do síně lidé přicházejí a zanedlouho se octla v široké, stoupající chodbě. Cítila chladný večerní vzduch a světla stále přibývalo. Neovládla se a dala se do běhu.

Nikdy nezapomněla na ten pohled, který se jí naskytl. Těžké, dřevěné dveře se za ní zabouchly a jí uhodilo do očí zlatavé světlo zapadajícího slunce, které proudilo skrz vysoké stromy. Jejich kmeny jí připadaly bílé a větve tvořily nádhernou tajuplnou klenbu, rozprostírající se nad celým lesem. Brodila se v rudém listí, které pokrývalo malé kamenné nádvoří.
Dýchala vlahý vzduch. Mrazil jí v plicích, ale připadalo jí, že je to nejkrásnější vůně, jakou kdy cítila. Zaklonila hlavu a upřela oči na tmavnoucí oblohu a vrcholky hor. Sněhobílé a velkolepé.
"Cailín!" probudil ji náhle radostný výkřik. Zpoza stromů se vynořila Tinn a dívka si pomyslela, že ji už dlouho neviděla tak šťastnou. Vypadala zdravě a byla oblečená ve volných zelených šatech.
"Už jsem tu!" zasmála se Cailín a rozběhla se jí vstříc. Padly si do náruče a dlouho se k sobě tiskly a smály se. Bylo to opravdové objetí, které v tu chvíli vyjadřovalo všechno, co cítily. Alespoň na okamžik unikly strachu a byly obklopeny lidmi, připravenými položit za ně život. Čas strávený ten večer v lese byl vzácný a nevkradlo se do něj žádné zlo. Obě dívky naplňovala stejná radost, když se v šeru brouzdaly listím. Byly šťastné.

Krátké zamyšlení nad láskou

10. října 2010 v 21:36 | Clarett |  Ostatní tvorba
(c) Clarett
Asi založím rubriku "Úvahy", přestože se tak ten výsledek asi nazývat nedá. Cítím změnu. V sobě. Dochází mi spousta věcí, v něčem vidím víc než ostatní, najednou chápu, ale vím, že ne úplně. Mám pocit, že stojím na rozhraní - na rozhraní mezi pochopením a tou, řekněme, temnotou. Je to na jednu stranu hrozný pocit, a proto mám nutkání s někým o tom mluvit. Konkrétně o lásce jsem mluvila s Caddy a probíráme to docela často. Několikrát s Colette. A nesčetněkrát jsem to vyprávěla Bohu. Vzhledem k tomu, že jsem introvert a svoje pocity neumím příliš popisovat, a už vůbec ne před spolužáky nebo někým relativně cizím, jiní lidé můj názor neznají.
Tenhle článek nechci zahajovat jako nějakou úvahu, jako sloh do školy, nechci, aby měl jasný úvod a jasný závěr... víte co myslím. Chci vám to pouze říct, podělit se o vlastní zkušenost. (no dobře, tohle by se za úvod dalo docela dobře považovat :-D) Řekla bych, že mám tu správnou náladu na psaní podobných věcí, vzhledem k času a podmínkám (zrovna jsem se dodívala na Ženu ve vodě, což už jsem viděla asi tak stokrát, ale nikdy mě to neomrzí).
Víte... prostě je mi to líto. Jdu po ulici a míjejí mě lidé. Mlčky, se sklopenou hlavou. (Dobře, jsou to asi dva týdny, co jsem během jednoho dopoledne potkala dvě naprosto cizí slečny a v obou případech jsme se na sebe usmály :-)) Před sebou vidím mladý pár. Každý z dvojice má v uších sluchátka, roztržitě se drží za ruce, v druhé si hrají s cigaretou. Nemluví. Dívka má piercing, tetování nebo nejméně tucet naušnic v jednom uchu, černé, špatně obarvené vlasy. Oblečením se buďto blíží chlapci, nebo má na sobě něco vyzývavého, s velkým výstřihem. Chlapec se při chůzi kolébá, visí na něm černá mikina s motivem nějaké obzvlášť odporné metalové skupiny, vytahané džínsy s rozkrokem u kolenou. Nedívají se na sebe, ale po okolí. Převádějí se. Přede všemi. Nežijí jeden pro druhého, ale sami pro sebe. Ten druhý je jen doplněk, něco, co si vezmete na veřejnost, něco, co můžete odložit, kdy chcete. Někdy mám pocit, že se na sebe snad nedovedou ani podívat. Upřímně. A právě tohle je mi líto. Spousta věcí v dnešní době pozbyla smyslu. Přátelství, pravda, víra, láska...Mám strach, abych se nevědomky nestala něčím doplňkem. Láska je něco velkého. Silného. Jak říká Kitty ve Vesnici "Love is a gift. We should be thankful." Často žádám Boha o ten dar. Pokud je to Jeho vůle, abych směla poznat, co láska doopravdy je. A vím, že všechno bude dobré.

(Psáno 8.10. a 10.10. 2010) Fotku jsem pořídila já - je to můj malířský stojan při východu slunce. :) Doufám, že je ta "úvaha" aspoň trochu srozumitelná. Já sama si tím nejsem jistá. A jestli si myslíte, že tohle krátké není, nechtějte vědět, co je u mě dlouhé. :-D
Krásný večer!

V. Otázky

5. října 2010 v 21:31 | Clarett |  Chodba
Dolehla k ní směsice hlasů a zvuků, která pomalu zesilovala. Cailín ležela na jakémsi neforemném slamníku a do tváře jí příjemně hřál plápolající oheň. Pomalu zdvihla víčka, ale když jí do očí uhodila oslnivá zář, rychle je zas zavřela a přetočila se na druhý bok. Hlava se jí točila a hrdlo spalovala žízeň. Pokoušela se přivyknout nečekanému přívalu světla a pomalu se posadila.
Octla se ve velké kruhové síni, jež byla očividně součástí nějaké kamenné pevnosti. Na stěnách plápolaly louče ozařující obrovskou spoustu věcí, které se v místnosti nacházely. Cailín zpozorovala dřevěné sudy a velké koše s potravinami, hromady šatstva, navršené zbraně, pokrývky, bedny, látky, dřevo na podpal… Všude chodili lidé, sem a tam. Zahlédla několik žen s dětmi, ale její pozornost upoutali především statní muži s meči u opasku. Chodili rychle a rázně, zastavovali se jen málokdy a mluvili tiše. Všimla si, že se jeden odtrhl od skupinky rozmlouvající u nedalekého ohniště a zamířil k ní.
"Je vám lépe?" pousmál se a podával jí velký džbán. "Napijte se."
Cailín od něj nádobu s díky přijala a přiložila ji k ústům. Voda jí zchladila vyprahlá ústa a svlažila hrdlo. Pila dlouho a lačně, tekutina jí kapala po bradě a zmáčela si šaty. Nakonec si poslední zbytek vody vlila do dlaní a omyla si obličej. Pak džbán odložila a chvíli mlčela, vstřebávala novou sílu a tělem jí proudilo příjemné teplo, myšlenky se náhle projasnily. Znovu vzhlédla k muži, který se nad ní nakláněl.
"Putovala jsem s jednou dívkou. Kde je?"
"Nemusíte mít strach. Už se zotavila a tuším, že ji někdo vyvedl na čerstvý vzduch. Denní světlo je snad první věc, po které každý, kdo projde chodbou, touží. Mohu vás za sestrou zavést, chcete?"
"Ona… není má sestra, jen společnice, ona…" odmlčela se a na okamžik zavřela oči. "Kdo vlastně jste?"
"Nejsem povolaný k tomu, abych vám tohle říkal. Ale brzy se všechno dozvíte z těch pravých úst. A teď pojďte, ještě musíme něco zařídit." Pomohl jí na nohy a Cailín mu poprvé pohlédla zpříma do tváře. Jeho obličej byl vrásčitý a kůže bledá, oči mu však zářily nadšením a odhodláním. Podíval se na ni usmál se. Oplatila mu vřelý pohled a náhle pocítila příjemnou vlnu bezpečí. Uvědomila si, že jejich úkol byl splněn, že došly tam, kam měly. Ať už byli tihle lidé kdokoli, nezáleželo na tom. Cítila, že jsou dobří a dříve nebo později budou v jejím životě hrát velkou roli. Zastrčila si vlnité vlasy za uši a srovnala s mužem krok.
Vedl jí napříč sálem, který byl mnohem větší, než Cailín myslela. Musela dávat pozor, aby soustavně nevrážela do lidí, kteří chodili sem a tam, odnášeli různé věci, mluvili mezi sebou radostně i v obavách. Panovala tu zvláštní atmosféra, kterou nedovedla pojmenovat.
Zastavili se před mohutným dřevným stolem uprostřed místnosti.
"Tady na mě počkejte, dobře?"
Přikývla.
"Za chvilku budu zpátky, tak si zatím vezměte něco k jídlu."
Pak se prosmýkl kolem dvou žen a zmizel kdesi v davu. Cailín se za ním ještě chvilku dívala, ale pak jí přemohl hlad a otočila se ke stolu. Všude byly dřevěné misky a džbány a ošatky, víceméně prázdné, takže se vydala podél dřevěné desky a hledala cokoli, co by zaplnilo její prázdný žaludek. Nakonec našla půl bochníku chleba a pečené maso, které už vychladlo. Do misky si nabrala ještě teplou polévku a usadila se na okraj stolu. Hltala chléb máčený v polévce a ukusovala studené maso a cítila, že jí znovu přemáhá únava. Svého průvodce nikde neviděla a ze všeho nejraději by se vydala za Tinn. Od té doby, co upadla v chodbě, ji neviděla. Nervózně se rozhlížela kolem, ale marně.
"Vy jste ta nová, že?" Ke Cailín se prodrala jakási žena. Jednu tvář měla zamazanou od sazí a řídké vlasy svázané kusem látky v cop. Mohlo jí být něco málo přes třicet.
Dívka seskočila ze stolu.
"To nevím, promiňte, úplně jsem ztratila pojem o čase."
"Ale přinesli vás z chodby s tou malou, aspoň jsem to slyšela. Jsou to asi dvě hodiny."
"Ano, to je možné. Vy patříte k těm lidem…? Jeden z nich se o mně staral, když jsem se probrala." Cailín zadoufala, že by jí snad tahle žena mohla říct více, o místě, kde se octla.
"Jsem Eiyen a přišla jsem stejnou cestou, jako vy - "
"Vy jste prošla…?!" přerušila jí Cailín.
"To přece my všichni. Cožpak o tom nic nevíte?" podivila se žena a ustaranou tvář jí prozářil nevěřícný úsměv. "Ale kvůli tomu s vámi mluvit nechci. Musím… musím jen něco vědět." Úsměv
náhle vystřídal zmatek a oči jí těkaly z jednoho místa na druhé. A pak na Cailín upřela prosebný pohled.
"Povězte mi, odkud jste přišla?"
"Jsem…" zaváhala, "jsem z hor."
"Ta dívka také?" Eiyen mluvila naléhavě, a to Cailín znepokojovalo.
"Ano, žijeme ve stejné vesnici."
"Vy nejste sestry…"
"Jak to můžete vědět?"
"Řekněte mi všechno, všechno… jak jste přišly? Prosím. Musím to vědět," vzlykla a do očí se jí nahrnuly slzy.
"Tady jste!" Cailín za sebou zaslechla hlas svého průvodce.
"Já bych tu ani neměla být, sama nevím…" zmateně ohlédla za mužem.
"Počkejte!"
" - už vás čekají,"
"Počkejte!" slyšela zoufalý hlas ženy a srdce jí hlasitě bušilo. Muž jí však tlačil před sebou kamsi pryč. "Ne!"
Cailín se ještě naposledy ohlédla. Byla zmatená a myšlenky se jí rozbíhaly všemi směry. Jen okrajově si uvědomovala, že hluk kolem utichl a oni vstoupili široké kamenné chodby ozářené světlem mnoha loučí.
"Kam mě to vedete?"
"Už jsem říkal, že k veliteli," odpověděl stroze a přidal do kroku. Cailín se neodvažovala ptát na důvod. Kdo byla ta žena a co po ní chtěla? Přála si s ní znovu promluvit a zároveň už by jí nejradši nikdy nepotkala. Děsila se tajemství, které by mohla skrývat. Přemýšlela o tom a popobíhala za mužem, který jí dávno předběhl. Ani neznala jeho jméno. Nevěděla, kdo je. Stejně jako nevěděla, kdo jsou všichni ti lidé tady. Nevěděla, jak je možné, že Eyien prošla chodbou. Nevěděla, odkud přišli všichni ti lidé. Potřásla hlavou a přála si na chvíli zapomenout, ale nemohla. Následovala svého průvodce po točitých kamenných schodech, pořád vzhůru. Štěrbinami mezi kameny sem pronikaly paprsky denního světla a čerstvý vzduch. Náhle se před ní zjevily dřevěné dveře a ona se octla v půlkruhové místnosti.
"Vítejte," promluvil mladý muž stojící zády k vysokému oknu. Proudily tudy paprsky měkkého odpoledního slunce a dodávaly místnosti útulný vzhled. Na zemi tu ležely stohy knih a svitky pergamenu byly pečlivě srovnány u zdi. Naproti oknu stál malý stůl, který byl ovšem umně vyřezávaný a jeho nohy připomínaly lví tlapy.
Cailín nevěděla, co odpovědět na pozdrav, aby to neznělo nepatřičně. Velitel působil hrdým dojmem velkých pánů. Mlčela tedy a sklopila hlavu.
Vzápětí na sebe on a průvodce kývli, a druhý z mužů s nepatrnou úklonou opustil místnost. Cailín se po něm otočila, ale to už se dveře zavřely.
Rozhostilo se ticho. Velitel, jakoby vůbec nepostřehl, že v místnosti není sám. Díval se z okna, s rukama spojenýma za zády.
"Jsem Cailín," řekla po chvíli nejistě. "Přišla jsem z chodby."
"Ano, vím. Už přes měsíc jsme nikoho nenašli a vy - vy a Tinn jste nám přinesly novou naději." Obrátil se k dívce a zkoumavě na ní hleděl.
"Odpusťte, ale jak víte o Tinn, pane?"
"Mluvil jsem s ní hned, jak vás přivedli." Na okamžik se odmlčel a vzal ze stolu několik pergamenů. "O místě, kde se octla, nevěděla vůbec nic; předpokládám, že ani vy nemáte ponětí, kdo jsme a co tu děláme."
"Ne, pane."
"Než tedy začnu vyprávět, povězte mi - jste hladová nebo žíznivá nebo máte nějaké zranění?"
Cailín pohlédla na své ruce, plné šrámů, od nočního běhu křovinami, ale zavrtěla hlavou.
"Ne, pane. Dostala jsem vodu i jídlo, hned jak jsem se probrala."
Velitel pokýval hlavou.
"Posaďte se," pokynul k rozvrzané židli u stolu. "Bude to dlouhý příběh."
Cailín se vděčně usadila na zaprášenou kožešinu, která byla rozprostřená na sedadle. Pak znovu obrátila zrak k mužově vážné tváři. Bylo zřetelné, že zakusil již mnoho bolesti a utrpení a jeho mysl tíží starost. Do místnosti vnikl poryv chladivého větru a velitel začal vyprávět.

IV. Dál tmou

3. října 2010 v 12:52 | Clarett |  Chodba

Zachvěla se a pár okamžiků nehnutě stála. Čekala, co se stane. Pohltí jí tma? Zřítí se do bezedné jámy? Obklopovalo jí však stejné ticho a tma, jako před branou. Prudce se otočila a spatřila za sebou Tinninu siluetu.
"Nic tu není," zašeptala. "Je to jen brána, pojď za mnou!"
Tinn nedůvěřivě vykročila, ale těsně před obloukem se zastavila.
"Jak si tím můžeš být jistá?"
"Nemůžu. Ale buď tu zůstaneme a budeme čekat, až nás najdou vojáci, nebo zkusíme najít ten východ."
"Co když jsi něco probudila… víš, když jsi prošla tou branou." Řekla to tiše a spíš sama sobě, než Cailín. Nic už však nenamítala a pomalu dívku následovala.
Uchopila její napřaženou ruku a pevně jí stiskla.
"Neohlížej se," varovala jí Cailín. Tinn se zarazila a neochotně sklopila hlavu. "Musíme jít. Je málo času."
Šly dlouho. Kamínky pod jejich nohama křupaly a zmocňoval se jich stále větší chlad. Nejen na těle. Kolem nich nebylo nic než tma. Neprostupná čerň. Klopýtaly vpřed a ticho chodby naplňovalo jejich přerývané oddechování.
Cailín se bála. O Tinn, o sebe, o Arotha. Každá myšlenka na něj jí svírala hrdlo a vháněla slzy do očí. Chtěla se zastavit a plakat, ale nemohla. Přála si držet jeho ruku. Jako tenkrát v lese. Měla pocit, že se toho tolik změnilo. Během pár hodin se octla v temné chodbě, poháněná hrůzou a zoufalstvím. Ještě ráno stála na skalním výběžku, hrdá a krásná. Připadala si tak velká. Věděla, jak se na ní Aroth dívá. Odpovídala chladně a myslela, že mluví moudře. Tlumeně vzlykla a pocítila na sobě Tinnin pohled. Co by jen dala za ujištění, že je Aroth v pořádku. Že ho ještě uvidí.
"Já nemůžu," hlesla vedle ní Tinn a kolena se jí podlomila. "To ta tma."
"Co se děje?" Cailín se zastavila a klekla si na zem.
"Jsem jako slepá. Všechno se točí."
"Jsi unavená, Tinn. Asi jsme se měly zastavit dřív. Snad jsme dostatečně daleko, abychom si mohly dopřát trochu odpočinku. Opři se o stěnu - tak." Posadila se vedle ní a objala jí kolem ramen. "Ještě chvíli vydrž. Zkus usnout."
"Když zavřu oči…" zašeptala dívka vedle ní, "…pořád vidím tmu."
"Já vím."
"Je mi chladno."
Přitiskla se k ní ještě pevněji. Pak bylo dlouho ticho. Tinn se třásla. Cailín přemáhala únava a vyčkávala na rozhraní spánku a bdění. Nevěděla, co je skutečnost a co sen, ale všechno přikrýval závoj tmy.
"Viděla jsem světlo." Ticho. "Cailín. Viděla jsem světlo."
"Cože?"
"Neposloucháš mě."
"Jaké světlo?"
"Já nevím. To, co předtím."
Cailín se narovnala a protřela si oči. Tinnina hlava jí spočívala v klíně. Znepokojilo jí, jak je dívenka ztuhlá. Sykla, když si poškrábala ruku o drsnou kamennou stěnu. Otřela si studené dlaně do šatů.
"Myslíš, že se ti to zdálo?"
"Ne."
"Kde bylo to světlo?"
"Tam, kde předtím. Vpředu. V chodbě. Myslím, že tam někdo je, protože jsem slyšela kroky."
"Tinn… měly bychom ještě chvíli spát."
Dívka se však posadila, pomalu a těžkopádně.
Sužovala jí žízeň a nedostávalo se sil na další cestu. Po tvářích jí začaly stékat slané slzy, skryté a tiché a Cailín je neviděla. Ticho bylo zoufalé. Zoufalejší než tma. Tinn toužila zaslechnout cokoli. Na zemi nahmatala kamínek a vrhla jej na protější stěnu. Pak další. Chodba byla náhle naplněná šustěním a cinkáním sypajícího se štěrku a oblázků.
 "Dej mi ruku," řekla Cailín. Hluk ustal. "Jednou jsem vstala za svítání. Sešla jsem po kamenech, abych se podívala, jak vstává slunce. Tráva byla mokrá a chladná. Začínalo jaro. Z lesů stoupala mlha a všude bylo ticho. Když jsem se pak podívala na oblohu, mraky se roztrhly a první paprsky se dotkly hor. Slunce bylo jasné a proráželo temnotu jako loď mořské vlny. Nikdy jsem neviděla tolik oslnivého světla. Kapky na stéblech se třpytily. Jezerní hladina byla průzračná a lesklá. Ptáci zpívali. Podívej se. Poslední sníh na vrcholcích hor září a slunce tě hřeje do tváře."
Tinn se zhluboka nadechla, jakoby chtěla pocítit ten svěží jarní vánek. Vzduch byl ale štiplavě studený a měla pocit, že v plicích pálí.
"To bylo před válkou?" řekla.
"Záleží na tom?"
"Už se cítím lépe."
"Já také."

Tak vstaly a zase kousek šly, ale jejich kroky byly pomalé a unavené.
Obě dívky cítily, že potřebují víc, než chvíli bezesného spánku na studené zemi. Všude kolem bylo pusto, vlhko a ticho. Nic víc. Naděje se tu měnila v zoufalství a radost v tíseň.
A přesto se náhle něco stalo. Cailín se zmocnil pocit, že jí ovanul čerstvý vzduch, ne tak zatuchlý a studený, ale teplejší a voněl po suchém listí. Mlčky vyčkávala, jestli závan pocítí znovu; přestala si být jistá, co se jí zdá a co ne.
Když už se chtěla zastavit a povědět o tom Tinn, kdesi před nimi se cosi zablesklo. Prudce se zastavily a s bušícím srdcem čekaly, co bude následovat. Do nastalého ticha se ozvalo vzdálené zasyčení. Pak hlasy a kroky.   
"Cailín…"
Pohybem ruky Tinn umlčela.
Záblesk se objevil znovu, a tentokrát se proměnil v mihotavý plamen teplého světla. Na obou stranách panovalo ticho.
 "Pojď," zašeptala nakonec Cailín. Srdce jí prudce tlouklo, ale tam před nimi musel být východ. Ať už tam jsou vojáci, nebo ne, dostanou se ven.
Zmocnil se jí strach, že zůstanou v chodbě uvězněné, že se východ zavře a cesta zpět znamenala jistou smrt. Musela jít.
Tinn se třásla po celém těle, ale tentokrát nic nenamítala. Držela se kousek za Cailín a přerývaně oddechovala. Světlo se stále přibližovalo, Cailín potlačovala touhu rozběhnout se za ním. Jejich kroky se odrážely od kamenných stěn.
 "Je tam někdo?" ozval se hluboký mužský hlas. Nebyl však hrubý a Cailín si pomyslela, že zní starostlivě. Chtěla odpovědět, ale zaváhala. Vtom Tinn pustila její dlaň a udělala pár kroků vpřed.
 "Já myslím… je dobrý," řekla a otočila se do tmy za Cailín.          
Světlo se zas o něco přiblížilo. Cailín už neváhala. Klopýtavě se rozběhla a vdechovala vzduch, čím dál teplejší a příjemnější. Uvědomila si, že stoupají. Vycházely z hlubin pod horami a tma pomalu řídla.

Světlo už bylo blízko. Teplé a hřejivé. Měla pocit, že nikdy neviděla nic krásnějšího. Ano, viděla. Vynořila se z tíživého zajetí tmy. Jakoby náhle mohla dýchat. Byla volná. Obě byly. Rozeznávala před sebou dva muže s tasenými meči, jeden z nich svíral v ruce louč. Zatočila se jí hlava a natáhla před sebe ruku, ve snaze zachytit se. Čehokoli. Svět před očima se jí však zatměl a ona upadla na zem. Ještě, než jí mdloby úplně obestřely, zaslechla spěšné kroky a zbraně zařinčely podlahu.

Pole

2. října 2010 v 14:01 | Clarett |  Fotografie
(c) Clarett