Tajemství moře

1. září 2010 v 10:04 | Clarett |  Malé příběhy
Prvního září je tu, a jak jsem vám slíbila, přináším s sebou novou povídku. Její zkrácená verze byla odeslána do soutěže u Tomisuse, takže myslím, že nebude vadit, když vám dám přečíst tohle. Doufám, že se vám bude líbit!
Dále na CoMu vítám Ewilan, slečnu s úžasným vkusem na filmy a knížky, kouzelným layoutem a úžasnou schopností navodit perfektní atmosféru (viz její Prolog). :)
Krom toho, jaký jste měli první školní den? Žijete ještě? :-)
...


Do tváře jej bičoval prudký déšť. Těžké šedé mraky vrhly na zem stín ještě před setměním a mohutné poryvy větru si pohrávaly s kmeny stromů, jako by to byla stébla suché trávy. Svět potemněl a hlas života umlkl. Jen moře hučelo a vichr hnal jeho vlny na rozeklané útesy.
Muž se zapotácel a na kolena ho srazil další mrazivý poryv. Promnul si pálící oči, do nichž mu neustále narážela slaná vodní tříšť, a stáhl si kápi ještě hlouběji do obličeje. Už by měl být blízko. Pokusil se rozhlédnout kolem, ale neviděl nic než provazce temného deště protínajícího jednotvárnou šeď pobřeží. Vichřice ho opět přinutila sklonit hlavu, aby se mohl alespoň trochu nadechnout. Rozkašlal se, když se mu voda dostala do plic. Přece to nemůže být tak daleko! Ta cesta! Po ní už se bezpečně vrátí do vesnice. Jen se tak dostat z toho proklatého pobřeží. Znovu se zakuckal. S obtížemi se zvedl na nohy a v předklonu se dobelhal ještě o kus dál od rozbouřené vodní hladiny.

Pocházel z prastaré a zapomenuté rybářské vesničky stojící půl míle od největšího útesu Ógharinnu. Cest tu bylo málo, většinou rozbořené a rozpraskané od věčné zimy nebo letních dešťů, a všechny vedly na Velké rozcestí. První z tří silnic tam přetínala dvě řeky a vedla až do Fal Ethelu, knížecího města. Málokdo z těch dalekých pobřežních končin tam zavítal za svůj život třeba jen jedinkrát, i kdyby doopravdy chtěl. Jen samotná pouť na rozcestí by stála tolik úsilí a mnohadenní putování studenou pustinou, že si vesničané o těch místech povídali jen staré báchorky o prokletých pěšinách a hrůzách, jaké si sami nedovedli představit. Druhá silnice se táhla daleko východ a ani on sám si nedovedl představit, kde vlastně končí. A třetí, třetí byla před dávnými lety rozbořená a jen vstup na ní byl zapovězen.                
Z přemýšlení jej probralo zvláštní cinkání. Zprvu mu nevěnoval příliš mnoho pozornosti, ale když zvuk sílil, obrátil tvář k rozzuřeným vlnám, jejichž černé vrcholky se přelévaly a s řičením a skučením se tříštily se o skaliska. Kdesi v těch místech, mezi zpěněnou vodou, však cosi zahlédl. Byl to jen kratičký okamžik a nedovedl určit, co přesně viděl, ale nemohl se zbavit pocitu, že v moři spatřil člověka. Svlékl si tedy plášť, z nějž crčela voda, a pokusil se zahradit jím cestu neustávajícímu proudu deště. Snad to ještě zahlédne. Chvíli tak ještě stál a upíral zrak do vln, když tu ve vodě opravdu někoho spatřil. Tentokrát nebylo pochyb o tom, že je to člověk a dokonce si byl naprosto jistý, že viděl ženu. Srdce se mu prudce rozbušilo úlekem.
"Paní?" Pokusil se přehlušit hukot větru. "Haló! Slyšíte mě? Paní!"
Nikdo se neozýval. Jak by taky mohl, pomyslel si, vždyť se topí! S vypětím všech sil se rozběhl ke břehu, kde ho opět srazil nápor větru. Nedbal na to a znovu zavolal do vln. Právě v té chvíli se postava vyhoupla na vrcholek jedné z vln a on docela jasně viděl stříbrozlatý háv a zářivě medové vlasy lemující její mrazem zrůžovělou tvář.
"Vydržte!" zvolal roztřeseně s polovičním odhodláním vrhnout se pro ní.
Zaťal zuby a potlačil všechnu nevoli, která se v něm vzdouvala a ponořil nohy až po kotníky do vody. Projela jím bodavá zima a přestal cítit chodidla.
S hlubokým nádechem udělal ještě pár kroků, až stál v moři po kolena a znovu na ní zavolal. Už jenom kousek - natáhl k ní ruku a pokusil se zachytit cíp jejího rukávu. Dál se však jít neodvažovat. Moře bylo příliš zrádné a upřímně, měl strach, že ho stáhne na dno a nepustí. Oblohu proťal blesk a o několik okamžiků později v dáli zahřměl hrom. V té chvíli si konečně povšiml, že dívka pluje po hladině ladně a klidně a voda kolem ní se tišila a tvořila jen malé vlnky. Tam kde byla ona, se bouře stahovala a ona náhle otevřela oči.
Muž v rozpacích ustoupil o pár kroků zpět, protože její pohled patřil jemu a nebyl to pohled mrtvé. Její oči nebyly prázdné ani vyděšené. Dívala se na něho s laskavým soucitem a moudrým úsměvem a snad trochou zvědavosti.
"Máš strach," promluvila klidně. "Třeseš se."
"Kdo… kdo jste?" zašeptal a jeho srdce opravdu zachvátila velká hrůza a bázeň. Byla chladná jako měsíční světlo a zářila matnou září, přesto z ní však sálalo jakési teplo vkrádající se do jeho duše.
Neodpověděla.
"Myslel jsem, že se topíte."
Jasně zelené oči upřela na oblohu a mraky se náhle roztrhly a na okamžik zasvitlo zapadající slunce. Muž opět ustoupil, až vyšel na břeh.
"Jsi odvážný muž. Vrhl ses pro mě do vln."
"Vlastně vůbec nemám odvahu. Moře mě děsí a - "
"Tím větší můj dík je," odvětila vážně a postavila se na nohy. Pak vyšla nezčeřenou vodou na břeh a posadila se na pláž.
"Já - " sebral všechnu svou kuráž,
"vždyť vám musí být hrozná zima a já nemám vůbec nic suchého! Ale kousek odtud - musí tu začínat jedna cesta, víte, a ta vede do vesnice. Je tam hostinec a teplo a dostanete něco teplého do žaludku. Mám tam taky namířeno - pojďte se mnou, jestli tu cestu najdeme, za půl hodinky už se budeme sušit u krbu."
Poslouchala ho se zájmem a tiše.
"Vážně?"
Nevěděl, co jí na to odpovědět, ale začínal být netrpělivý. Byl mokrý až na kost a pomalu se jej zmocňovala zimnice.
"Tak pojdťe! Nemůžeme tady přece takhle stát - dostanete zápal plic!" A myslel tím "dostanu".
"Moc ráda jsem vás poznala, pane. Vlastně už jsem už příliš dlouho s nikým nemluvila…" zasnila se na okamžik a upřela zrak na zuřící oblohu, "Ale jít s vámi nemohu."
"Proč ne?!" přerušil jí zoufale.
"Nepochopili by to. Jsem příliš neskutečná na to, aby mohli. A teď jděte v pokoji a támhle za tím výčnělkem- vidíte ho? - tam začíná vaše cesta. Řekla bych, že počasí se brzy zase umoudří."
Lehce se usmála, vstala, pohladila ho po tváři a vkročila do vln.
"NE! Počkejte! Vraťte se!" doběhl za ní a uchopil jí za paži. "To nemůžete!" Bylo to však, jako by uchopil páru. Rozplynula se v jeho sevření ve zlatý a stříbrný obláček, který ozářil mořskou hladinu a ztratil se.
Muž si nevěřícně promnul oči. Znovu na ní hlasitě zavolal, jako by stále ještě plavala ve vodě. Hlavou mu probíhalo nesčetně myšlenek. Kam zmizela? Utopila se? Proč se vlastně vrátila do moře? Kdo vlastně byla? Před očima znovu viděl jemné vlnky a klidné moře, na kterém v bouři připlula, její zelené oči a roztržené mraky… Na chvilku se jej zmocnila záhadná představa, kterou však rychle zahnal. Hloupé legendy a dětské povídačky. Ne, ničemu takovému přece věřit nemůže. Přesto se však nedokázal zbavit neodbytného pocitu, že tuší, kdo ta dívka je. Silou vůle se pokusil vymazat z paměti vzpomínku na stříbrozlatý obláček.
"Zdálo se mi to. Docela určitě už blouzním! A docela určitě jsem chytil horečku," řekl nahlas a pokoušel se, aby jeho slova zněla přesvědčivě. Hlas se mu ale třásl a přeskakoval a do úst mu natekla voda. Chvíli tak nerozhodně postával v ledové vodě, třásl se zimou a kuckal, pak se prkenně otočil (koneckonců se není čemu divit, nohy měl jako kusy ledu, jak později sám říkal) a vystoupil na břeh.
Pomyslel si, že ze všeho nejrozumnější by teď bylo svižným tempem doběhnout do hostince pro pomoc, protože to děvče přece nemohlo jen tak zmizet (o rozplývajícím se obláčku samozřejmě neřekne ani slovo). On sám by se zatím mohl usušit u krbu a něčím k jídlu a pití by nepohrdl. Pomyšlení na teplé jídlo a plápolající oheň ho přimělo, aby se znovu rozhlédl kolem. Déšť stále neúprosně bičoval jeho tváře a on si vzpomněl, co mu ta neznámá říkala.
… támhle za tím výčnělkem, tam začíná vaše cesta. Pokoušel se zaostřit na špičatá pobřežní skaliska. Kam jen to ukazovala? Přes prudký liják viděl jen málo. Znovu se zablesklo a zahřměl hrom a on to náhle spatřil. Přímo před ním se proti temnému nebi rýsovala černá špička kamene vyčnívajícího z ostré skály těsně nad povrchem pláže. Doběhl k tomu místu, jak nejrychleji mu to jeho prokřehlé tělo dovolilo. Celý udýchaný se opřel o hrubou skálu v marných pokusech osušit si obličej a nahlédl za výčnělek. Jak se mu jen ulevilo, když konečně spatřil úzkou pěšinku, která v dlouhé stoupavé spirále obtáčela útes.

Starý hostinec byl postaven na samém okraji vesnice jako kamenná pevnost a útočiště pro všechny zbloudilé pocestné. Mezi jednotlivými kameny vyrůstaly trsy zažloutlé trávy a při zemi poslední zbytky mechu. Vývěsní štít s nově vyvedeným nápisem U osmi jezer, sebou škubal v mocných poryvech větru a do hučení bouře přispíval táhlým skřípáním a vrzáním. Nikdo přesně nevěděl, odkud ten název pochází, protože v celém Ógharinnu byste jezer našli sotva pět, ale vypráví se legenda, že před dávnými časy se moře vylilo z břehu a stouplo až k samému okraji útesů a zaplavilo osm malých údolí. Místní rybáři pak vystavěli hostinec na vyvýšenině, kterou voda nezaplavila. Tak se to povídá po spoustu let a pravdy je na tom jen málo.
"Dobrej večer, Dothe!" zvolal kdosi, když muž vešel. Sundal si kápi, z níž crčela voda, a přibouchl za sebou těžké dveře.
Několik dalších tváří k němu obrátilo pozornost.
"Čekáme tě celý vodpoledne!"
"-
chlape, ty ses snad cestou vykoupal v moři!"
Doth, jak se muž jmenoval, jim unaveně pokynul rukou na znamení, že slyší a houkl na hostinského. Rudovlasý mužík se po něm přes rameno otočil, vypláchl prázdnou sklenici, postavil jí na polici a otřel si ruce do zástěry.
"Pojď sem chlapče," houkl a něj a starostlivě si ho prohlédl. "Dneska ses zdržel, stalo se něco? Nevypadáš nejlíp. Mokrej až na kost, počítám."
"Hlavně nemluv moc nahlas."
"Pivo nebo něco tvrdšího?"
"Třeba to a něco k jídlu. A teď mě poslouchej."
Hostinský před něj postavil plný džbán a opřel se o stěnu.
"Vracel jsem se podél pobřeží, jako vždycky a viděl jsem v moři dívku. Myslel jsem, že se topí, tak jsem za ní skočil. Plavala na zádech, celá v stříbrozlatých šatech, zrzavé vlasy. Vlny jí donesly až ke mně a ona otevřela oči a vyšla na břeh. Mluvila na mě, ale byla docela při smyslech! Chtěl jsem jí dovést sem, aby se usušila a najedla, ale jenom se smála…" lokl si piva, "…a skočila do vody. Pak… pak jsem jí ztratil z očí, nikde nebyla, vlny jí musely odnést na útesy. Bojím se jen pomyslet, co se s ní stalo. Pomoz mi. Vezmi nějaké muže… musíme jí najít!"
Hostinský pozorně naslouchal a pak promluvil.
"To zní divně. Povím ti, hodně divně. Ale věřím ti, protože poslední dobou jsem slyšel spoustu divnejch povídaček. Někoho vezmu a podíváme se tam. Nic ti ale neslibuju, rozumíš? Ty se koukej usušit a dej mi tady na to pozor."
Na to se Doth neodvažoval nic namítat (ve skrytu duše totiž doufal, že už se do toho nečasu snad nebude muset vrátit), načež ho hostinský poplácal po rameni a za pár minut se i s pár mladíky vytratil do bouřného večera. Muž ze sebe svlékl kabát a sundal si boty, přitáhl si židli ke krbu a zadíval se do jasných plamenů. Tančily mezi praskajícím dřevem jako lesní dryády za měsíčných nocí. Cítil, jak se mu teplo rozlévá do celého těla. Posledním douškem vyprázdnil sklenici a začala ho přemáhat slastná únava. Přivřel víčka. Před očima stále viděl jí. Kouzelně krásnou a tajemnou dívku tiše plující černým mořem. Pak usnul.

"Pane?" Probudil ho hluboký hlas. "Pane? Vzbuďte se!" Protřel si oči a spatřil, jak před ním stojí jakýsi muž. Byl si jistý, že ho tu ještě nikdy neviděl - tvář měl ošlehanou vichrem a prošedivělé vlasy mu spadaly do čela. Přejel si rukou přes obličej, rozpálený od sálajícího ohně.
"Už se vrátili?"
"Ne, nejsou tu. Zaslechl jsem, co jste říkal hostinskému. O té dívce. Povězte mi o ní víc."
Doth se zatvářil překvapeně. "Nevím, co jste slyšel a sám o ní nic nevím."
"Myslím, že jste mu něco zatajil. Jak přesně zmizela ve vlnách?"
"Co tím chcete říct? Co je vám do toho?!" obořil se na něj zprudka.
"Možná vím víc, než si myslíte. Slyšel jsem staré příběhy a některé z úst samotného krále. Nepocházím z tohoto kraje - jsem východňan a žil jsem v horách Livarennu, ale povězte, kolik jste toho slyšel o královně Argon?"
Doth se zachmuřil. Nelíbil se mu cizincův naléhavý tón, neboť byl až příliš pravdivý. Příliš uvěřitelný. Sám však byl natolik unavený (přesně, jako někdo, koho vzbudíte z hlubokého dřímání), že zapudil nový příval otázek a dal se s ním do řeči.
"První král Naer si jí vzal za ženu, utopila se, když s ní ztroskotala na moři loď. Víc toho o ní nevím, sem se moc historie nikdy nedostane."
Cizinec se zahleděl do plamenů.
"Byla nádherná jako ranní rozbřesk, s rudými vlasy a jasným pohledem. Chodila po lesích ve stříbrné a zlaté a třpytila se ve slunci jako křišťál."
"Mluvíte, jako byste ji sám znal."
Teď se muž na Dotha upřeně zadíval.
"Zato vy ji znáte docela určitě. I sebeneuvěřitelnější příběh může být pravdivý."
"Jak to myslíte?" hlesl Doth a svět se s ním rázem zatočil.
"Sbohem, pane a mějte se dobře."
Na to se cizinec s mírnou úklonou otočil a bez dalšího slova z hostince odešel. Doth už o něm víckrát neslyšel.

Neuplynulo ani půl hodiny od toho podivného rozhovoru, když dovnitř prudce vstoupil hostinský v patách pětici mladíků, kteří se s ním vypravili na pobřeží. Muž vyskočil na nohy.
"Tak co? Tak co? Našli jste jí?"
"Blázne, jestli tam vůbec kdy někdo byl, skončil se zlámaným vazem na útesech," odfrkl si popuzeně jeden z nich. "Takovéhle báchorky si příště nech pro sebe. Ušetříš svou pověst a boty druhých."
Doth na něj zůstal nevěřícně zírat. "Byla celá v stříbrozlaté… nepřehlédl byste jí," hlesl. Muž zakroutil hlavou a svalil se na nejbližší židli.
"Poslechni, chlapče," Doth se otočil a spatřil za sebou hostinského. "Nech je být. Je mi tvé přítelkyně líto, ale bojím se, že jsi přece jen blouznil. Neber si to zle a s nikým o tom nemluv. Tohle si vem - našel jsem to na břehu a třeba by se ti to mohlo hodit." Vtiskl mu do ruky něco měkkého. Když Doth rozevřel dlaň, spatřil cár bílého hedvábí, prošitého stříbrnou a zlatou nití.
"Teď už vím, kdo byla," zašeptal. "Argon, první královna."
"Chlapče drahá," rozchechtal se hostinský, "Běž se z toho vyspat. Měl jsi těžký den, jak vidím. Dobrou noc!"

Od toho večera uplynula řádka dní, kdy se hostinský prořekl a bavil celé širé okolí historkou o královně Argon a Dothově horečce. Muž se nakonec odstěhoval z vesnice a postavil si skromný domek na nejvyšším útesu a za bouřlivých nocí pak scházel na pláž a vyhlížel královnu v stříbrozlatém hávu.
 


Komentáře

1 Ewil | Web | 1. září 2010 v 10:50 | Reagovat

Tak co bych řekla jako první :) jednorázovka je hezká, jemná a poutavá. Popis na začátku byl skvělý a podrobný, byl plný detailů. Jenom mi chyběly pocity. Trochu víc jeho pocitů, té zmatenosti a nechápavosti. Každopádně příběh byl skvělý. Dokázal mě vtáhnout do sebe a viděla jsem to před sebou jako ubíhající film. Hodně se mi líbilo, že jsi z Dotha neudělala superhrdinu, ale skutečně se bál, když šel do toho moře. Jak to vždycky bývá se zachránci - statečný, nebojácný a všechno přežije. Skoro mi to připomíná kopie Jamese Bonda:D  Tady to ale bylo jiný. Takový, jaký by mělo být.
Takže doufám, že brzy přibyde zase něco nového a užij si první školní týden :)

2 Ewil | Web | 1. září 2010 v 11:06 | Reagovat

I tak to bylo povedé a nemáš vůbec za co :) takže se těším na tvoji další tvorbu a jen, co budu mít víc času, se vrhnu na tvoje povídky a dočtu si je.
Zkoušela jsi někdy něco napsat z městské fantasy? Sedlo by ti to :)
mimochodem - jenom to neber jako reklamu, prosím tě :D kdybys měla zájem  a chtěla si přečíst něco ode mě a Ninsie (určitě ji znáš), tak se mrkni sem: www.taylor-jocelyn.blog.cz
Je to projekt, na kterým jsem teď převážně situovaná a hodí se nám oběma každý názor, ať je jakýkoliv :)

3 .. .. =) | 1. září 2010 v 14:06 | Reagovat

Jo, je to fakt moc povedený. Chtěl bych umět psát jako ty. S Ewil nesouhlasím. Mě tam pocity nechyběly. Každopádně, je to nádherně napsaná povídka. I když tě vůbec neznám a na tvůj blog jsem zabloudil náhodou, jsem strašně rád, že jsem měl to štěstí. Já taky rád píšu, ale ne zdaleka tak krásně jako ty. Když jsem to četl, připadalo mi to, jako kdyby to psala nějaká hodně známá spisovatelka. Četl jsem si i ostatní povídky. Vážně nádhera, Clarett. Byl bych moc rád, kdybys takhle pokračovala.

4 Clarett | 1. září 2010 v 14:48 | Reagovat

[3]: Docela obyčejně jsi mě dojal. :-) Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčná za tvá slova, která přišla v pravou chvíli. Mám dneska takovou podivnou náladu, kdy si nejsem jistá, jestli má vůbec cenu to, co dělám a teď přišlo tohle... patří ti můj obrovský dík. :-)

5 Fial | E-mail | Web | 1. září 2010 v 15:29 | Reagovat

Velmi pěkné, pocity, pokud je tam někdo nenajde, tak si je může domyslet z atmosféry, ve které se příběh odehrává.

Napadlo mě ještě jedno zakončení - zmizela neznámo kam a muž by se nikdy nedozvěděl, kdo to byl. Prostě by byl ten konec ještě otevřenější.

Ale takhle je to taky pěkné, určitě mnohem pracnější...

6 Selenne L. Athi | Web | 1. září 2010 v 16:11 | Reagovat

wow... krásné a svým způsobem dojemné.. :)
na vysvětlenou k Pilířům a tvému komentáři: jseš hodná, žes tyhle poznámky napsala... potřebovala bych nějakého BETA-readera, kterýž u na nich nelíbhle mé povídky komentoval...co se mu na nich nelíbí a líbí.. no, doufala jsem, že jsem to nějak vysvětlila.. oni mají emoce, ale neprožívají je tak silně, jak by měli... moje chyba, že jsem si těch hrubek nevšimla dřív.. a Hatter má emoce, protože on úplně "nepatří" k místním obyvatelům.. ale to se dozvíš v příběhu, co je vlastně zač :)

7 Alex | Web | 1. září 2010 v 19:39 | Reagovat

Ze začátku se mi do toho moc nechtělo, ale když jsem uviděla přímou řeč, zajásala jsem, že už se bude něco dít, a pak už jsem to přečetla docela rychle. Bylo to pěkné a krásně opředené záhadou:)
Tvůj komentář na mém blogu mě moc potěšil, ještě se mi nestalo, že by chtěl někdo znát můj názor na psaní. Určitě ráda spřátelím!
A ještě děkuju za radu ohledně okrajů stránky. Málem se mlátím do hlavy, že mě to nenapadlo dřív, vždyť je to jasné :D

8 Famiso | E-mail | Web | 2. září 2010 v 17:19 | Reagovat

Paráda, příběh, který akorát sedl k mé momentální náladě. Děkuju. Téměř jako bych v tom viděl vzdálenou inspiraci "Ženou ve vodě" ;-) hlavně náladou.

Jen malá poznámka k formě: Zpočátku se to četlo docela obtížně. Myslím, že je to způsobeno formulací vět, jejich stavba je dost složitá a takových je hodně za sebou. Ale možná jsem na to jen moc citlivý, protože to neustále opravuji po sobě.

Těším se na další věci.

9 Fial | E-mail | Web | 2. září 2010 v 17:33 | Reagovat

U Clarett je to myslím běžné (není to ale úplně vždy)... Je to její styl. Ano Famiso, u tebe je to občas podobné... Třeba první část prologu Stříbrného jezera chce hodně soustředění.

10 Clarett | Web | 2. září 2010 v 17:47 | Reagovat

[9]: Dlouhá souvětí... To jsem nějak mimoděk pochytila od pana Tolkiena. :-) Sama to většinou vůbec nepostřehnu; nedělá mi problém je vymýšlet, vzhledem k tomu, že tak často i mluvím. Ach, názorná ukázka. :-D A to, že mluvíš o "mém vlastním stylu" mě nesmírně těší. Opravdu jsem ráda, že jsem si dokázala něco takového vybudovat. Díky. :-)

11 Famiso | E-mail | Web | 2. září 2010 v 20:35 | Reagovat

[9]: a to jsem zrovna tuto část považoval za vypiplanou pracoval jsem na tom tak pečlivě, že jí celou umím nazpaměť. No, chci psát pro pokročilé čtenáře, protože takového čtení je málo, ale nic se nemá přehánět.

[10]: Tak jsme na tom podobně. Já tušil, že mě to praštilo do očí právě proto. Třeba jedna ukázka z téhož dopisu, jako poslední cestopis: Starý les tiše podřimující nad z rákosí vystupujícím jezírkem mladé a svěží vody, kterou hladí paprsky poledního slunce ztlumené teplou, zelenou barvou okolního smrkového lesa, jenž pokojně pozoruje hravé ptáky přelétávající nad lesklou hladinou, co skrývá svá modrá tajemství pod stonky jasně zeleného rákosí, které z ní vystupuje jako kopí strážců tohoto malebného údolíčka, jehož klid narušil jen hlas sojky, která spatřila mě s fotoaparátem.

12 Clarett | Web | 2. září 2010 v 20:55 | Reagovat

[11]: Takovou větu dostat na rozbor v češtině...:-) Jenom mi ta věta "Starý les tiše podřimující nad z rákosí vystupujícím jezírkem" potom nenavazuje na nic dalšího. Nebo se možná špatně dívá, ale připadá mi, že potom už jenom postupně rozvíjíš ty předměty...:-)

13 Fial | E-mail | Web | 4. září 2010 v 13:58 | Reagovat

[11]: To bude ono. Já jsem tehdy měl rozečteného něco opravdu lehkého, tak mi asi dělalo potíže se přeorientovat. Ale když jsem se do prologu pustil podruhé, zrovna jsem dočítal Vraždu v Mezopotámie, takže jsem se automaticky soustředil na každý detail... Docela tě obdivu, že znáš celý začátek nazpaměť, to se mi podařilo zatí jen u Hochů od Bobří řeky, protože jsem to četl pořád dokola...

[10]: Z toho je poznat, že Tolkiena pročítáš opravdu pozorně a asi i stále dokola... Když člověk čte nějakého autora a čte třeba půl roku jen jeho knihy, tak z jeho stylu téměř jistě cosi pochytí. Potom to zkombinuje se svými "postupy" a je to... Pokud má člověk štěstí, může z toho vzniknout báječná kombinace, ale když má někdo smůlu... To naštěstí není tvůj případ!

14 Alexys | E-mail | Web | 4. září 2010 v 22:31 | Reagovat

Ty jo, úplně jsi mě dostala! Opravdu já nemám slov, jsi tak šikovná! Kéž bych alespoň z poloviny psala jako ty (já vím, že se opakuji :D). Ty popisy na začátku jsou ohromné! Nemám co vytknout. :)

15 Famiso | Web | 8. září 2010 v 11:20 | Reagovat

[12]: Ona tam totiž chybí předcházející věta. Něco v tom smyslu: "Předemnou se objevil nádherný obraz:"

16 Ynka | Web | 2. prosince 2010 v 20:01 | Reagovat

a tohle ti připadá, jako krátký příběh?? :D Je to moc krásně napsané, s citem a dobrou volbou slov, akorát (a třeba se mi to jen zdá) bych řekla, že tomu chybí pointa... :o) Například, kdo byl ten šedovlasý muž, který očividně věděl daleko víc než řekl? Podle mě by se to mělo víc rozvést, aby byl příběh propletený a na závěr všechno rozuzlit :o) Ale dobré :o))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.