III. Není cesty zpět

2. září 2010 v 18:41 | Clarett |  Chodba
Cailín se naposledy ohlédla a uslzené oči jí bezděčně těkaly probouzejícím se lesem. Aroth se už dávno ztratil mezi kmeny, jen kdesi v dáli křupaly větvičky. I ten zvuk se však rychle ztrácel mezi šumem suchého listí a zanedlouho už jej Cailín neslyšela vůbec. Ještě tak okamžik stála a bez dechu čekala, jestli se neozve nějaký pohyb, hlasy, výkřik…cokoli.
Na půl doufala, že Aroth cestou zpozoruje vojáky a ještě se vrátí, aby s nimi uprchl chodbou, na půl se modlila, aby mu jeho pronásledovatelé už nikdy nezkřížili cestu. Tak přemítala a proužky studeného slunce se blyštily v jejích vlasech.
"Také o něj mám strach." Cailín se ohlédla. Tinn právě vyšla z tunelu a nesměle si zahrnovala vlasy za košili.
"Musíme mu věřit," vzdychla Cailín a opět upřela zrak do hlubin hvozdu. Paprsky se lehounce dotýkaly jejího obličeje a ozařovaly pokroucené větve. Tu a tam se z nich snesl nějaký list, ztěžklý, beztvarý a mrtvý. Viděla rudé bobule jeřabin, popadané na zemi, či krášlící studené keře, viděla bílé a šedé holé stromky a bukvice, trny a suchý mech.
Vdechla vzduch. Útulná, chladivá vůně, která ovívala její tvář v samém počátku podzimu, se vytratila. Cítila mrazivý chlad a přicházející mrazy. Přemýšlela, jestli údolí zažije zimu ještě takovou, jaká bývala. Zastihne tu sníh snad jen pusté spáleniště? Zmocnil se jí strach a beznaděj, jakou přináší loučení. Náhle si uvědomila, co musel cítit Aroth, když odcházeli z vesnice.
Jak neuvěřitelné bylo, že od té doby uplynulo sotva pár hodin.
"Máme teď přeci jedna druhou, Cailín," hlesla téměř neslyšně Tinn a uchopila dívku za ruku.
"Já vím," pousmála se. "Já vím. Jen je mi úzko z toho všeho, co se stalo… Ale není času nazbyt. Už jsme otálely dlouho. Pojďme."

Obklopila je téměř neprostupná tma, jen otvor za jejich zády vpouštěl dovnitř pruh bledého světla. Chodba nebyla široká a strop byl vystavěn tak nízko, že musela sklánět hlavu, aby mohla projít. Nedůvěřivě se zadívala do temnoty před sebou.
"Co myslíš, jak je ta chodba dlouhá?" zeptala se Tinn, shýbla se pro kámen u svých nohou a vrhla ho, co nejdál mohla. Kdesi v dáli se ozvalo tlumené žuchnutí.
"Vede pořád rovně."
"To jsem ráda," špitla Tinn. "Kdoví, co se tady může skrývat. Nechtěla bych trnout hrůzou před každým zákrutem téhle chodby."
Cailín při těch slovech přeběhl mráz po zádech, ale raději neříkala nic. Užuž chtěla vykročit vpřed, když něco zaslechla. Tinn její náhlé zpozornění neušlo. Do nastalého ticha se zpovzdálí donesl podivný dusot. Dusot nohou, o tom nebylo pochyb.
"Blíží se to," špitla přiškrceně. Cailín se dosud ani nepohnula, ale teď na Tinn upřela vytřeštěné oči. Zatmělo se jí před očima, když si připomněla ty hrůzy dnešní noci. Strach, bezmoc a zoufalství.
"Vojáci." Doběhla k ústí chodby a ostražitě vyhlédla ven. "Schovej se, Tinn! Rychle!"
"Kam?!"
"Běž do chodby! Utíkej tunelem!"
Tinn klopýtla a nejistě popoběhla
do tmy.
"Já nemůžu…"
"Musím zatarasit vchod! Jestli nás najdou… Tinn, pro všechno na světě, utíkej pryč! Nemáš se kde ztratit! Brzy budu u tebe!"
Dívenka vystrašeně kývla a dala se do běhu.
Cailínina tvář pobledla a zračila se v ní panika a čiré zoufalství. Zmateně pobíhala sem a tam, sbírala kameny a zase je pouštěla, šátrala podél vlhkých stěn. Jestli si všimnou toho vchodu…jestli si ho všimnou… Odtud není útěku. Ohlédla se do tmy za sebou. Tinn tam dávno nebyla a její spěšné, klopýtavé kroky se ztratily. Praskání větviček nepříjemně zesílilo. Ztuhla hrůzou, neschopná pohybu a srdce se jí divoce rozbušilo. Na okamžik měla pocit, že za vzdálenými stromy spatřila siluetu vojáka, která však zmizela stejně rychle, jako se objevila. A tu se v ní znenadání cosi probudilo. Dívka se sehnula, jak nejníže dovedla a po čtyřech se doplazila k samému východu z tunelu. Po vojácích rázem nebylo ani vidu ani slechu, což jí spíše nahánělo hrůzu, než uklidňovalo. Odtušila, že musí být někde za ní, ale neodvážila se vstát a rozhlédnout se kolem. Okamžik vyčkávala, jestli přece jen něco nezaslechne, ale když se nic nedělo, přikrčila se ještě o něco víc a téměř neslyšně odtáhla velkou smrkovou větev ležící poblíž. Byla hustě porostlá jehličím, takže skrz ní nebylo téměř vůbec vidět. Cailín jí zoufale odhodila pár stop od vchodu. Nebyla dostatečně velká, aby zakryla celý vstup, ale přesto… Zarazila se a rozhlédla se po lese. To, co následovalo, bylo až příliš rychlé na srozumitelné vyprávění, protože ani sama Cailín z poloviny netušila, co dělá. Náhle se však, bledá a oddechující, octla zpátky v chodbě, do níž, skrz barikádu tlustých klacků a větví, navršených kolmo k průchodu, pronikalo už jen pár paprsků světla. Přes to všechno nakonec zvenku přehodila onu smrkovou větev a pak… pak je znovu uslyšela. Jako blesk se vřítila dovnitř, a teď tu ležela na zemi, ztuhlá hrůzou. Stačilo malé zaváhání a byla by prozrazená, tím si byla jistá. Jak jen mohla tak riskovat?! Nemýlila se. Vojáci pročesávali les přímo za jejími zády a zpoza hustého houští se vynořili právě ve chvíli, kdy Cailín pokládala smrkovou větev. Pak skupinka zamířila na východ a velkým obloukem chodbu minula. Když dozněly jejich poslední těžké kroky, teprve pak se dívka odvážila pohnout.

Vstala a zběžně zkontrolovala maskování vstupu. Doufala přitom, že není tolik matoucí, aby ho Aroth přehlédl, až tudy povede vesničany, a zároveň dostatečně dobré na ukrytí se před vojáky. Neměla však moc času, a tak se rychle vydala do temných hlubin chodby. Vlastně si ani docela dobře neuvědomila, jakému nebezpečí právě unikla. Všechno jí to připadalo tak zmatené a rychlé, že se jí nic z toho příliš hluboko nedotklo. Mnohem větší starosti jí působila Tinn. Kde asi je? Nezabloudila? S pomyšlením, že by se chodba snad větvila, jí přeběhl mráz po zádech.
"Tinn!" zvolala tlumeně. Tichu si ještě příliš nepřivykla a sama se snažila dělat co nejmenší hluk. Zastavila se a čekala na odpověď. Někde v dáli se snad ozval slabý hlásek, ale jistá si Cailín nebyla.
"Tinn! Slyšíš mě?" To už bylo o něco hlasitější. Nervózně popoběhla. Tma kolem byla čím dál hustší a kdesi před sebou tušila zatáčku. Co když je to past?! Pro všechno na světě, co když tohle není žádná záchrana! Náhle se před ní vynořila temná silueta a Cailín vyplašeně vyjekla.
"Psss! Cailín, to jsem já," zašeptal slabý dívčí hlásek, roztřesený strachem. "Nekřič… prosím."
Cailín vzala její tvář do dlaní a pak pevně stiskla její ruce ve svých.
"Netušíš, jak jsem ráda, že jsem tě našla. Už jsem myslela… vlastně ani nevím, co. Na tomhle místě bych uvěřila čemukoli. Ještě ráno jsem ho považovala za legendu…"
Tinn jí očividně příliš neposlouchala a třásla se po celém těle.
"A vojáci? Co… co se vlastně stalo?"
"Jsou pryč. Zahradila jsem vstup. Odešli někam na východ, kroky už jsem neslyšela."
Tinn přikývla a zhluboka se nadechla. Ve chvíli ticha se Cailín rozhlédla kolem dokola. Překvapilo jí, jak nízko je strop a trochu se jí při té představě zamotala hlava.
"Byla jsem ještě dál. Ta chodba se zužuje."
"Jak moc?"
"To nevím… nedohlédla jsem tak daleko."
"Vešla bych se tam?"
"Já nevím."
Cailín pustila její ruce a ohlédla se. Netušila, jak daleko je od vchodu. Před ní už se rýsoval jen jako světlý, nazelenalý obdélník. A tehdy si uvědomila, že nemají světlo. Jakmile zajdou za zatáčku, z níž se Tinn vynořila, tma už je nepustí. Jak dlouhá ta chodba může být?
"Něco jsem viděla…" zašeptala náhle Tinn. Cailín se k ní prudce obrátila a srdce se jí rozbušilo. "...někde daleko…nejsem si tím jistá."
"Co jsi viděla?" hlesla Cailín a uvědomila si, že jí naskakuje husí kůže.
"Světlo. Blížilo se ke mně, ale pak… zmizelo."
Na chvíli se odmlčela a pohled upírala do země.
"Mám strach."
Cailín jí chytila za ruku.
"Pojď, budeme se držet. Tma bude čím dál větší a nesmíme se ztratit. Jenom podejdeme hory, Tinn, a budeme zase v bezpečí. Neboj se." Pevně jí stiskla a obě vykročily.

Bylo ticho. Ticho a tma. Mlčely, protože je děsilo vydat zvuk hlasitější, než jejich vlastní kroky. Mlčely, protože slova útěchy vyvolávala ještě větší beznaděj. Každá se zabírala vlastními myšlenkami na to, co přijde a na to, co už se stalo. Šly dlouho (nebo jim to tak aspoň připadalo) - možná dvě hodiny. Úsek chodby, který se doopravdy zužoval, nakonec překonaly docela rychle a bez větších potíží, přestože se Cailín svíral žaludek a našlapovala jen nejistě. A pak se náhle obě zastavily, nejistě hledíce před sebe.
"Co je to?" zašeptala Tinn tak tiše, jak mohla. Tma nebyla úplná, přestože člověk, který by se do těch míst dostal z denního světla, by byl vhozen do černočerné kobky. Dívky však putovaly nějakou dobu, a tak byly jejich oči na velké šero přivyklé.
Cailín nějakou dobu neodpovídala, pak však udělala několik kroků vpřed a opět se zastavila. Přímo před nimi se rýsoval jakýsi kamenný oblouk a dívky si náhle uvědomily, že vzduch je mnohem chladnější a zatuchlejší.
"Je to vchod."
"Vchod kam?" zeptala se Tinn a hlas jí přeskakoval. "Cailín, kam to jdeš?"
"Je tu něco vyryté - " přešla až k oblouku a opatrně se jej dotkla prsty, přičemž však obezřetně zírala do husté tmy, která se za kamennou bránou rozprostírala. Jakoby je tahle podivná stavba dělila od světa prázdnoty a nekonečné noci. Nebyl tu žádný přechod z houstnoucího šera do úplné tmy. Bylo šero a byla tma. A mezitím se tyčil oblouk.
"Nechoď tam, prosím, nedotýkej se toho…!" zaúpěla Tinn plačtivým hlasem. Cailín dál mlčela v nejistotě a přejížděla rukou po studeném, kamenném povrchu. Po celém obvodu byl pokrytý četnými znaky a písmeny, které však nedávaly smysl.
"Je to šifra. Musí to tak být. Jsou tu písmena, ale netvoří slova…" Na okamžik se zarazila a o pár kroků poodstoupila. "Kdo však tohle vytvořil…? A proč to tu vlastně stojí?"
"Mlč, Cailín. Děsí mě to," hlesla Tinn. Cailín si jí však nevšímala, natolik byla zabraná do vlastních úvah a myšlenek. Když se znovu zamyslela nad svými slovy, přeběhl jí mráz po zádech. Kdo to vytvořil. Nač je kamenný oblouk uprostřed únikové chodby… Přesto se jí však zmocnilo náhlé a nevysvětlitelné vzrušení a cosi jí táhlo vpřed, dál, dál do temnoty za bránu. Uslyšela za sebou Tinnin zděšený výkřik, a její oči se ponořily do neprostupné černi. Překročila práh.
 


Komentáře

1 Lily of the valley | Web | 2. září 2010 v 19:44 | Reagovat

Ááá! Páni, myslela jsem, že se nezorientuju, ale hned po prvním odstavci mi v mysli přelétlo všechno (alespoň doufám) z předchozích částí. A ta chodba - to byl úžasný popis té tísně... Teď se neumím správně vyjádřit, ale prostě... Nádhera. Krása. :) Úplně výborně jsi popsala atmosféru a pocity dvou dívek, které jsou samy, ve tmě, na útěku - a nevědí, kam.
Díky ti:)

2 Fial | E-mail | Web | 3. září 2010 v 14:52 | Reagovat

Jsem velmi zvědavý, jak to dopadne s vesničany...

3 Vevinka - SB :)♥ | Web | 3. září 2010 v 14:58 | Reagovat

To nevadi som rada ,ze sme znovu SB :)

4 Caddy | Web | 3. září 2010 v 18:39 | Reagovat

Ty jo, nádherně napsané!!!!!!!!!!!! A hrozně čtivé :-) Těším se na další část .-)

5 Eledhwen | E-mail | Web | 3. září 2010 v 22:17 | Reagovat

Krásy, fandím jim. :) Jak sis užila první školní dny?

6 Alexys | E-mail | Web | 7. září 2010 v 16:44 | Reagovat

Páni! Má to úžasnou atmosféru, je to čtivé a krásně napsané... Pospěš si, prosím, s dalším dílem, už se nemohu dočkat! :))

7 Piece | Web | 7. září 2010 v 20:25 | Reagovat

Tak. Tak jsem to dočetla a nejednou je mi to skoro líto. Je to krásně napsané a čte se to skoro samo. Rychle jsem se začetla a pak už to jelo... Doufám, že brzo přidáš další, abych nemusela dlouho čekat, když jsem se pohodlně dostala rovnou sem:D

8 Famiso | Web | 8. září 2010 v 11:14 | Reagovat

Krásná atmosféra, taková tajemná a stísněná, jako celá ta chodba. Hezky se to povedlo a dobře navazuje na předchozí děj i styl.

Jen mám otázku: Šly dvě hodiny chodbou od zataraseného vchodu, před nimi je tma - tak kde se tam vzalo světlo, byť jen matné?

9 Maya | 10. září 2010 v 21:32 | Reagovat

No páni...tak u tohohle mi stoupnul adrenalin asi tak o 120 %. Bylo to naprosto strhující, nádherné a úchvatně napsané. Napjatá atmosféra, pevné puto mezi těmi třemi. Nepatrné dotyky, soudržnost. To vše a ještě plno dalších věcí protkávalo tuhle povídku a prostupovalo jednotlivými kapitolami, že jsem místy nemohla ani dýchat.
Neumím popsat slovy, jak moc mě to nadchlo, ale... je to nádherné, vážně. Smekám před tebou

10 C.L. | Web | 8. října 2010 v 22:33 | Reagovat

A zase ta známá husí kůže :D Nádherné!
Každopádně celou dobu mi něco zvonilo v hlavě a až po dočtení jsem přišla na to, co to je - můj mozek se ptá "co je s Arothem?!!!" :D

11 Alex | Web | 27. října 2010 v 13:51 | Reagovat

krásná kapitola a konec maličko děsivý, hezké :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.