Bezový keř

8. září 2010 v 20:54 | Clarett |  Jednorázové povídky
Z DeviantArt-u
Včera jsem byla s kamarádkou na procházce. Vydaly jsme se skrz zámecký park začínající v její vesnici, lesní cestou až k rybníku a pak přes pole dál a dál. Bylo nádherné podzimní počasí - to pravé, studené a přece ne úplně bezútěšné. Pamatuji si, jak jsme vyšly na čerstvě zorané pole a běhaly v hlíně, vlasy nám padaly do očí, klopýtaly jsme, div jsme si nezlomily nohy a bylo to tak strašně krásné. Když jsme se zadýchaly a ztratily všechnu sílu, navhrla jsem, že bychom mohly vyjít na vrchol onoho pole, které se rozprostírá na vysokém kopci. Prostě jít pořád rovně. (Mimochodem, mám takový pocit, že tohle jsem pochytila od tebe, Famiso. :-) Jen jít, neznámo kam. Asi to zní dost podivně, ale je to báječný pocit a nikdy předtím jsem tohle nezažila.) A pocítila jsem ten záchvěv touhy spatřit svět z toho místa, zvědavost a vzrušení. Sepsala jsem tedy takové líčení tohoto úseku cesty a doufám, že vás nezklamu. :-)



Boty se mi bořily do měkké zeminy a klouzaly po hnědých hroudách. Oddechovala jsem a sledovala, jak se vlhké kamínky sesypávají okolo zablácené podrážky. Studený vítr se mi opíral do tváře. Cítila jsem podzim. Spadané listí, přicházející déšť, bláto. Otočila jsem hlavu a zahleděla se na úpatí kopce - zoraného pole, pod nímž se vinula šedá silnice. V příkopu se rozrůstaly kopřivy, cesta byla lemovaná jabloněmi. Slunce zašlo za těžký mrak a všechno přikryl stín. Pomalu jsem dýchala a třela o sebe zkřehlé ruce. Stála vedle mě. Usmály jsme se, protože jsme znaly vlastní myšlenky. Nic nás netěšilo víc. Pohled na usínající krajinu, vítr čechrající naše vlasy, čas, který náhle plynul tak pomalu.

Vrchol kopce se přibližoval a zároveň odkrýval výhled na okolní krajinu. Ještě pár vratkých kroků. Noha mi sklouzla do mírné prohlubně. Našlapovala jsem opatrně a po špičkách se blížila k cíli. Znovu jsme se zastavily a před námi se zjevil bezový keř. Na samém vrcholu. Rýsoval se proti ponurému nebi a natahoval své zkřehlé a polámané větvičky vzhůru ke slunci. Pozorovala jsem, jak si s ním vítr pohrává, ohýbá ho a setřásá z něj lístky. Maličké a suché, bez života. Bezový keř.

Řekla jsem, že je to krásné a zdvihla oči k nebi. Ach, jak dlouho jsem nic tak nádherného neviděla. Říkala jsem si, že něco takového nelze zachytit lidskou rukou. I všechna slova byla příliš prázdná a nic nevystihovalo mé okouzlení.
Nad obzor měkce vystupoval růžový pás, protínající se s bledou oranžovou září. Pomalu se měnil v šedou, až docela splynul s barvou oblohy. Mraky byly nízko, těžké a mohutné a v širokých pruzích propouštěly sluneční svit. Jeden pás za druhým, jako oslnivý déšť, sestupovaly na zem a vpíjely se do matného obzoru. Před očima se mi všechno měnilo. Krajinu pode mnou střídavě zalévalo teplé slunce a pak se nořila do stínu. Zem v dáli zakrýval mírný nazlátlý opar, jako mlha nebo pavučinka. Všude kolem byly lesy a cesty, zelené louky, žlutá a hnědá pole… Viděly jsme tak daleko. Vesnice a domy, kostel a silnici a byly jsme tak daleko a zároveň tak blízko, s větrem ve tváři… a vedle nás stál bezový keř. Smály jsme se ve velkém údivu a mluvily ve snaze zachytit slovy čirou nádheru. Šlo to špatně. Dýchaly jsme zhluboka a vychutnávaly každý okamžik, který Pán svěřil do našich rukou.

***

Když jsme se pak dostatečně vynadívaly, zjistily jsme, že už je nejvyšší čas na cestu zpět, a tak jsme se vydaly zase dolů, směrem k domečku, v němž kamarádka bydlí. Stačilo jen sejít na úpatí a napojit se na starou cestu vedoucí přímo domů. Pole končilo někde v půli kopce, pak začínala louka a pod ní byla cesta. Jenomže mezi polem a loukou byla oddělená mezí hustě zarostlou keři, trním a kopřivami a táhnoucí se až kdovíkam. Obcházet se nám to rozhodně nechtělo - však, komu taky ano, že. Tak jsme se rozhodly, že se tím zkusíme prodrat. Nebylo to rozhodně nic lehkého, když jsme se tam skoro plazily, větvičky jsme měli ve vlasech a musely dávat pozor, aby nám to nevypíchlo oči. Nakonec jsme překonaly ještě ty kopřivy a trní byly VENKU, na krásné, zelené louce. A pak (nevím, co nás to popadlo) jsme se prostě rozběhly dolů a zplna hrdla se smály a ten zvláštní pocit štěstí mě úplně pohltil, takže jsem jenom klopýtala a smála se, dokud se mi nepodlomily nohy a neupadla jsem na zem. :-) Chvíli jsme jen tak ležely ve vysoké trávě, pozorovaly zapadající slunce a povídaly si a v tu chvíli jsem byla tak nesmírně šťastná... možná jste to někdy zažili. :-) Byla to jedna z nejbáječnějších procházek, co jsem kdy zažila a vůbec mi nevadilo, že jsem neměla foťák. (no, vy na to asi máte jiný názor :-D)
Mějte se moc krásně a dobrou noc,
Clar(ett)
 


Komentáře

1 Fial | E-mail | Web | 9. září 2010 v 15:21 | Reagovat

Velmi pěkné. Jen k lomu, že je to líčení. My jsme se ve škole učili, že v líčení se používá především zosobnění - personofikace. V Tvém líčení jí moc není. Ale to nevadí. Je to báječný opis onoho místa...

2 Lily of the valley | Web | 9. září 2010 v 15:52 | Reagovat

:) Znám ten pocit - jít a nevědět kam, ale zároveň ta podivná jistota, že i kdybych se ztratila, nevadí to - jenom další dobrodružství.
Ostatně, stává se mi to často:D

A podle toho tvého líčení jsem si představila počasí na pouštění draka.:D

3 Eldarwen | 9. září 2010 v 16:23 | Reagovat

Krásny opis!:-)

4 Ewil | Web | 11. září 2010 v 12:11 | Reagovat

Krásné líčení. Moc povedený a hezky vykreslená atmosféra. Tenhle pocit dost dobře znám. Bydlím na místě, kde si připadáš, že jsi v Irsku a ráda chodím na jednu lesní cestu, co vypadá jako vystřižená z fantasy filmu. A ten pocit mám taky a dost často :)

5 Selenne L. Athi | Web | 11. září 2010 v 13:11 | Reagovat

děkuju moc za blahopřání :) abych řekla pravdu, taky nějak nestíhám číst povídky po netu :P.. takže budeš bohužel chvilku muset počkat, než se dočkáš mého komentu, tak se omlouvám :(

6 Famiso | E-mail | Web | 12. září 2010 v 15:56 | Reagovat

Ano, ano, ano, to se mi líbí. Cesta do  neznáma, dobrodružství začíná, když člověk otevře dveře. Ztratit se a žasnout - člověk má mnohem více obdivu pro věci, které nedokáže uchopit, přivlastnit si, pojmenovat. Rozběhnout se za hranici kopce, kde člověk neví, co ho čeká - tuhle jsem takhle chudáka kamaráda nechal zapadnout po kolena do bahna, ale tvrdil, že se mu to líbí a podruhé běžel znovu.

[1]: taky si myslím, že to moc není líčení, ale to je detail.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.