Září 2010

Sivriliën - tužka

30. září 2010 v 14:30 | Clarett |  Kresby k Věčné tmě
Já vám s tím kreslením nedám pokoj. :) Ale dneska konečně zase přišla múza - dopoledne jsem žehlila a zároveň se dívala na Legend of the Seeker - stihla jsem dva díly a bylo to báječné. Vždycky mě to inspiruje, přemýšlím o Tmě a příbězích. Pak jsem si prohlížela obrázky v matematice (už jich tam pár mám - nějaké draky, stromy, jeřabiny, Kahlan, meč a knihu a obrovský nápis Legend of the Seeker, mapu a Sivrilien) a řekla jsem si, že Sivril nakreslím, abych taky věděla, jak vlastně vypadá. Já před sebou ty postavy nikdy úplně zřetelně nevidím. Jsou to jen takové neurčité podoby... S. je hlavně bledá, štíhlá, drobná a ne moc výrazná (až na ty vlasy) - oči má šedé, rty spíš tenké a světlé, pleť trošku ošlehaná. :) Tohle trochu vyvrací moje předchozí tvrzení, že vzhled mých postav je neurčitý. :D Ale ono - jedna věc je toho člověka popsat a druhá ho vidět v průběhu děje knihy. Chápete? :-D
No, zkrátka, tohle je jen takový náčrtek; měla jsem to rychle a moc se s tím nepatlala.
(c) Clarett
Je to fotka a vypadá mnohem hůř, než originál. Ale nedá se nic dělat. :/

Věčná tma slaví!

27. září 2010 v 8:40 | Clarett |  Novinky
Dnes je to přesně rok, co jsem začala psát Věčnou tmu. Lépe řečeno, přesně rok od vzniku prologu. :-) Byla jsem tehdy nemocná a měla narozeniny (víc na clarett.blog.cz) a s tímhle příběhem jsem si pohrávala už určitou dobu, takže přišel čas, převést ho do psané formy. :)

Je skoro neuvěřitelné, jak moc se od té doby Tma rozrostla. Začínala jsem s Naerklinnií, malou, hezkou zemí a příběh měl velmi jednoduché rysy. Přesto se pod tím rodilo něco většího, čím víc jsem psala, tím víc to rostlo. A dnes je tu Naerklinn s kompletní mapou a rozsáhlou historií, příběhy a legendami a deseti kapitolami. :-D Je to úžasné. Ten příběh už nelze opustit. Určitě jste se do toho stádia knihy dostali - i kdybyste jí odložili, už nezapomenete. Už to prostě není možné nechat někde ležet. Na to je to celé příliš velké, rozumíte mi? :) Postavy už žijí a děj se odvíjí, jakoby sám.

Teď zrovna píšu zlomovou desátou kapitolu, která znamená pro celý děj strašně moc a od ní už bude všechno jiné. Těším se na to. :)

Pamatuji si, jak jsem psala první kapitolu, která se odehrávala na hradě (a druhá vlastně taky) a nesmírně jsem se těšila, až konečně začnu popisovat přírodu. Až z toho temného, zatuchlého hradu "vypadnu" do čerstvé noci, do lesů a do hor. Je to báječné psát vlastní příběh a doufám, že Tmu dokončím. Práce jde sice pozvolna, ale JDE. 

Tak tedy všechno nejlepší! ;)

P.S.
Včera jsem napsala stránku k Chodbě, tak by se to tu mělo brzy objevit.

Byl jednou jeden sešit 2/2

25. září 2010 v 14:19 | Clarett
Tak jsem se konečně dostala ke slibovanému pokračování mých starých příběhů. :-)

Název: Tajemství královské zdi
Můj tehdejší věk: Mezi devíti a jedenácti lety, to nevím. Víc určitě ne.
Počet dokončených kapitol: Nečíslovala jsem je a nechce se mi to počítat. Příběh byl totiž dokončený, má 91 stránek (normální A5 sešit), poslední kapitola se jmenuje Daleth. To jméno se mi pořád hrozně líbí. :-)
Příběh:Tři děti (Jan, Anežka a Alžběta) se dostanou do tajemného města jménem Abon. Dozví se, že černokněžník Geldax - Pán temnot - se chtěl kdysi dávno zmocnit Chelvy, rostliny, která mu umožní měnit podobu. Když mu jí město nechtělo vydat, zaklel ho a kolem Abonu teď stojí hradba bez brány, kterou není možné překonat. Jediný, kdo může zdí projít, jsou lidé z jiné planety. Děti se tedy za Galbatorixem vypraví (aby kletbu zrušil), ale když dojdou do jeho sídla, najdou ho mrtvého. Posléze však zjistí, že kletba se dá zrušit pouze v případě, že znáte stáří oné hradby. To si bohužel nikdo nepamatuje (:-D). Nikdo, kromě princezny, ale tu Galbatorix začaroval, takže je němá a má ochrnuté ruce. Každý večer však stojí před hradbou a nějakým zvláštním způsobem dětem sdělí to, co potřebují, a když je město zachráněné, příběh končí. :-)
Zajímavosti: Musím se smát, když tím sešitem listuji. Měla jsem neuvěřitelně morbidní představivost. Vyfotím vám ilustrace. :-D
Ukázka: "Na co ještě čekáš?!" vyjekla Běta. Jan se vzpamatoval z leknutí a pevně uchopil meč. Postavu to očividně překvapilo, ale přesto odhodila plášť a z pochvy vytáhla meč.
"Ustup chlapče!" ozval se znovu ten hlas. Jan tedy popošel k oknu. Dveře od skříně se rozlétly a vyskočila z nich žena s dlouhým mečem.
"Tak tady jsi!" vykřikla drsným hlasem. "Přišel sis pro meč?" vyzvídala a zaútočila na muže. Ten však její útok odrazil a pokusil se ženě zaútočit na ruku, v které držela meč.
"Uhodlas," zachraptěl. Znovu se pokusil zaútočit na ruku. Tentokrát jí bodl. Žena bolestně vykřikla a chystila se za zasažené rameno. Mhttp://admin.blog.cz/clanky/editeč ale sevřela druhou rukou. Jan bezmocně pozoroval jejich souboj.
"Ten meč chceš získat pro Pána temnot?" Muž se zašklebil a zuřivě se po ní ohnal mečem. Žena na chvíli zalitovala té otázky, protože muž teď bojoval mnohem zuřivěji než předtím. Najednou se jejich meče zkřížily a muž ženu povalil na zem. Když viděl, jak je bezmocná s jeho mečem u hrdla, začal se mrazivě smát. Jan zaťal zuby, pevně sevřel meč a uhodil muže do zad.
"Dík chlapče!" pohlédla žena vděčně na Jana. "Běž odsud!" vykřikla, protože muž teď uchopil dýku a vrhl se na Jana. Ale ten včas zabouchl dveře a s oběma děvčaty vyběhl na schody a z nich dolů. Když zase všichni stáli v lese, Běta prohlásila:
"To bylo o fous. Nebýt té ženy, už by bylo po nás."

Původní verze Cesty

20. září 2010 v 20:51 | Clarett |  O blogu
Tohle je jedna z mála povídek, u nichž jsem napsala počáteční scénu, nelíbila se mi, a tak jsem začala úplně nanovo. Ten odstavec, kterého jsem se chtě nechtě zbavila, měl sice pouze 147 slov, ale neměla jsem to srdce zahodit to celé. Já prostě nerada mažu a škrtám. To to raději přepíšu (jiná volba slov a tak podobně), ale vzdát se toho úplně...:-) A tentokrát se mi to vyplatilo. Představuji vám tedy úplně první verzi úplně první scény Cesty. Jen tak pro zajímavost. :)

Když Iontas vycházel z domu, obzor se barvil do růžova. Svítalo. Cítil, jak se mu orosená tráva otírá o kotníky, jak mu chladný vánek vzdouvá košili a cuchá vlasy. Nikdy se nepřestal divit vší té nádheře, která každý den úsvit provázela. Byl to okamžik, kdy se musel zastavit a bez dechu pozorovat zlaté slunce stoupající nad hřebeny hor, tmu, jež opouštěla svět, mlhu valící se z lesů v údolí.
Ohlédl se po vesnici, kterou nechal za sebou, stejně tichou a spící, jako když se vzbudil. Lidé před sebou měli ještě dlouhé hodiny klidného spánku v teple svých domovů. Chlapec se tiše usadil na velký balvan, místo, odkud tak rád a často pozoroval svět pod sebou. Od té doby, co do země poprvé vpadla vojska z jihu, ještě nevyšel z hor. Nikdo nesměl opustit vesnici. Všichni jen v úzkosti čekali, co přinese příští den.

Jméno Iontas jsem později změnila na Aroth. Iontas se k němu prostě moc nehodil. Bylo to až příliš dětské a takové naivní, víte.

Orchidea

19. září 2010 v 10:33 | Clarett |  Kresby
Musím vám dopsat to pokračování k Chodbě. Doopravdy. Ale než se tak stane, zveřejňuji svůj další obrázek. Tentokrát je to "ilustrace" ke stejnojmenné klavírní skladbě. Její autorkou je Ynka a musím říci, že hudba je to nádherná. :)
(c) Clarett
Použila jsem opět své milované tempery. :)

Ilustrace - Věčná tma

15. září 2010 v 15:13 | Clarett |  Kresby k Věčné tmě
Na sklonku prázdnin jsem se pustila do malování a po čtyřdenní práci z toho vzniklo tohle. Použila jsem tempery, přestože to nejsou úplně klasické barvy.
(c) Clarett
Informace pro nezasvěcené:
Věčná tma je kniha, na které již téměř rok pracuji
Dáith je vesnice ukrytá v lese, která poskytne útočistě hlavním hrdinům v čase od 6. do 10. kapitoly
Rudovlasá dívka na obrázku je hlavní postava, slepá princezna Sivrilien
Muž v plášti vedle ní, je tzv Hlídka, člověk, který vesnici střeží. (Pak se vyskytuje ještě Stráž, pocházející také z Dáithu, ale hlídající východní stranu lesa)

Do obrázku jsem přes počítač přidala trochu kontrastu, protože jsem to fotila a nevyšlo to přesně podle mých představ. Ani teď to není úplně dobré - zvlášť ten domek v pozadí vypadá hrozně tmavě. Ve skutečnosti tam jsou jasně znatelné kameny a jejich odstíny, dokonce i dřevěné dveře.

Fotografie - 5.9.2010

13. září 2010 v 16:19 | Clarett |  Fotografie
Nedávno jsem byla s tatínkem a sestrou na procházce, krásný slunečný den, les byl ještě živý a kouzelný, voněl létem a zároveň podzimem, svěží mech pokrýval kameny, na větvích lišejník...:) Tak jsem pořídila pár fotek.

Bezový keř

8. září 2010 v 20:54 | Clarett |  Jednorázové povídky
Z DeviantArt-u
Včera jsem byla s kamarádkou na procházce. Vydaly jsme se skrz zámecký park začínající v její vesnici, lesní cestou až k rybníku a pak přes pole dál a dál. Bylo nádherné podzimní počasí - to pravé, studené a přece ne úplně bezútěšné. Pamatuji si, jak jsme vyšly na čerstvě zorané pole a běhaly v hlíně, vlasy nám padaly do očí, klopýtaly jsme, div jsme si nezlomily nohy a bylo to tak strašně krásné. Když jsme se zadýchaly a ztratily všechnu sílu, navhrla jsem, že bychom mohly vyjít na vrchol onoho pole, které se rozprostírá na vysokém kopci. Prostě jít pořád rovně. (Mimochodem, mám takový pocit, že tohle jsem pochytila od tebe, Famiso. :-) Jen jít, neznámo kam. Asi to zní dost podivně, ale je to báječný pocit a nikdy předtím jsem tohle nezažila.) A pocítila jsem ten záchvěv touhy spatřit svět z toho místa, zvědavost a vzrušení. Sepsala jsem tedy takové líčení tohoto úseku cesty a doufám, že vás nezklamu. :-)

Fotografie - výběr (2/5 The Old Age)

6. září 2010 v 11:06 | Clarett |  Fotografie
Slíbila jsem vám novou várku fotografií, takže tady to máte. Není to nic světoborného - jde jen o tu atmosféru. A ta se mi líbí. :)
(c) Clarett

Rok od založení

5. září 2010 v 10:49 | Clarett |  O blogu
...a málem jsem na to zapomněla. :) Přesně před rokem (a jedním dnem) jsem tento blog založila. Proč? To je dost podstatná otázka. Někdy v té době jsem totiž narazila na blog Nelien, začala číst její povídky a prohlédavala ostatní spisovatelské stránky, čerpala inspiraci a byla nadšená. Do té doby jsem totiž nic moc nepsala. Vlastně jsem nepsala vůbec nic. Jedna rozdělaná knížka ve starém sešitě, k níž jsem čas od času připsala jednu nebo dvě věty a usoudila, že je to celé k ničemu. A teď najednou přišla múza a obrovské odhodlání tvořit, víra v to, že bych mohla něco dokázat, a tak jsem si založila druhý blog věnovaný povídkám a příběhům všeho druhu.
:o)

III. Není cesty zpět

2. září 2010 v 18:41 | Clarett |  Chodba
Cailín se naposledy ohlédla a uslzené oči jí bezděčně těkaly probouzejícím se lesem. Aroth se už dávno ztratil mezi kmeny, jen kdesi v dáli křupaly větvičky. I ten zvuk se však rychle ztrácel mezi šumem suchého listí a zanedlouho už jej Cailín neslyšela vůbec. Ještě tak okamžik stála a bez dechu čekala, jestli se neozve nějaký pohyb, hlasy, výkřik…cokoli.
Na půl doufala, že Aroth cestou zpozoruje vojáky a ještě se vrátí, aby s nimi uprchl chodbou, na půl se modlila, aby mu jeho pronásledovatelé už nikdy nezkřížili cestu. Tak přemítala a proužky studeného slunce se blyštily v jejích vlasech.
"Také o něj mám strach." Cailín se ohlédla. Tinn právě vyšla z tunelu a nesměle si zahrnovala vlasy za košili.
"Musíme mu věřit," vzdychla Cailín a opět upřela zrak do hlubin hvozdu. Paprsky se lehounce dotýkaly jejího obličeje a ozařovaly pokroucené větve. Tu a tam se z nich snesl nějaký list, ztěžklý, beztvarý a mrtvý. Viděla rudé bobule jeřabin, popadané na zemi, či krášlící studené keře, viděla bílé a šedé holé stromky a bukvice, trny a suchý mech.
Vdechla vzduch. Útulná, chladivá vůně, která ovívala její tvář v samém počátku podzimu, se vytratila. Cítila mrazivý chlad a přicházející mrazy. Přemýšlela, jestli údolí zažije zimu ještě takovou, jaká bývala. Zastihne tu sníh snad jen pusté spáleniště? Zmocnil se jí strach a beznaděj, jakou přináší loučení. Náhle si uvědomila, co musel cítit Aroth, když odcházeli z vesnice.
Jak neuvěřitelné bylo, že od té doby uplynulo sotva pár hodin.
"Máme teď přeci jedna druhou, Cailín," hlesla téměř neslyšně Tinn a uchopila dívku za ruku.
"Já vím," pousmála se. "Já vím. Jen je mi úzko z toho všeho, co se stalo… Ale není času nazbyt. Už jsme otálely dlouho. Pojďme."

Obklopila je téměř neprostupná tma, jen otvor za jejich zády vpouštěl dovnitř pruh bledého světla. Chodba nebyla široká a strop byl vystavěn tak nízko, že musela sklánět hlavu, aby mohla projít. Nedůvěřivě se zadívala do temnoty před sebou.
"Co myslíš, jak je ta chodba dlouhá?" zeptala se Tinn, shýbla se pro kámen u svých nohou a vrhla ho, co nejdál mohla. Kdesi v dáli se ozvalo tlumené žuchnutí.
"Vede pořád rovně."
"To jsem ráda," špitla Tinn. "Kdoví, co se tady může skrývat. Nechtěla bych trnout hrůzou před každým zákrutem téhle chodby."
Cailín při těch slovech přeběhl mráz po zádech, ale raději neříkala nic. Užuž chtěla vykročit vpřed, když něco zaslechla. Tinn její náhlé zpozornění neušlo. Do nastalého ticha se zpovzdálí donesl podivný dusot. Dusot nohou, o tom nebylo pochyb.
"Blíží se to," špitla přiškrceně. Cailín se dosud ani nepohnula, ale teď na Tinn upřela vytřeštěné oči. Zatmělo se jí před očima, když si připomněla ty hrůzy dnešní noci. Strach, bezmoc a zoufalství.
"Vojáci." Doběhla k ústí chodby a ostražitě vyhlédla ven. "Schovej se, Tinn! Rychle!"
"Kam?!"
"Běž do chodby! Utíkej tunelem!"
Tinn klopýtla a nejistě popoběhla
do tmy.
"Já nemůžu…"
"Musím zatarasit vchod! Jestli nás najdou… Tinn, pro všechno na světě, utíkej pryč! Nemáš se kde ztratit! Brzy budu u tebe!"
Dívenka vystrašeně kývla a dala se do běhu.
Cailínina tvář pobledla a zračila se v ní panika a čiré zoufalství. Zmateně pobíhala sem a tam, sbírala kameny a zase je pouštěla, šátrala podél vlhkých stěn. Jestli si všimnou toho vchodu…jestli si ho všimnou… Odtud není útěku. Ohlédla se do tmy za sebou. Tinn tam dávno nebyla a její spěšné, klopýtavé kroky se ztratily. Praskání větviček nepříjemně zesílilo. Ztuhla hrůzou, neschopná pohybu a srdce se jí divoce rozbušilo. Na okamžik měla pocit, že za vzdálenými stromy spatřila siluetu vojáka, která však zmizela stejně rychle, jako se objevila. A tu se v ní znenadání cosi probudilo. Dívka se sehnula, jak nejníže dovedla a po čtyřech se doplazila k samému východu z tunelu. Po vojácích rázem nebylo ani vidu ani slechu, což jí spíše nahánělo hrůzu, než uklidňovalo. Odtušila, že musí být někde za ní, ale neodvážila se vstát a rozhlédnout se kolem. Okamžik vyčkávala, jestli přece jen něco nezaslechne, ale když se nic nedělo, přikrčila se ještě o něco víc a téměř neslyšně odtáhla velkou smrkovou větev ležící poblíž. Byla hustě porostlá jehličím, takže skrz ní nebylo téměř vůbec vidět. Cailín jí zoufale odhodila pár stop od vchodu. Nebyla dostatečně velká, aby zakryla celý vstup, ale přesto… Zarazila se a rozhlédla se po lese. To, co následovalo, bylo až příliš rychlé na srozumitelné vyprávění, protože ani sama Cailín z poloviny netušila, co dělá. Náhle se však, bledá a oddechující, octla zpátky v chodbě, do níž, skrz barikádu tlustých klacků a větví, navršených kolmo k průchodu, pronikalo už jen pár paprsků světla. Přes to všechno nakonec zvenku přehodila onu smrkovou větev a pak… pak je znovu uslyšela. Jako blesk se vřítila dovnitř, a teď tu ležela na zemi, ztuhlá hrůzou. Stačilo malé zaváhání a byla by prozrazená, tím si byla jistá. Jak jen mohla tak riskovat?! Nemýlila se. Vojáci pročesávali les přímo za jejími zády a zpoza hustého houští se vynořili právě ve chvíli, kdy Cailín pokládala smrkovou větev. Pak skupinka zamířila na východ a velkým obloukem chodbu minula. Když dozněly jejich poslední těžké kroky, teprve pak se dívka odvážila pohnout.

Vstala a zběžně zkontrolovala maskování vstupu. Doufala přitom, že není tolik matoucí, aby ho Aroth přehlédl, až tudy povede vesničany, a zároveň dostatečně dobré na ukrytí se před vojáky. Neměla však moc času, a tak se rychle vydala do temných hlubin chodby. Vlastně si ani docela dobře neuvědomila, jakému nebezpečí právě unikla. Všechno jí to připadalo tak zmatené a rychlé, že se jí nic z toho příliš hluboko nedotklo. Mnohem větší starosti jí působila Tinn. Kde asi je? Nezabloudila? S pomyšlením, že by se chodba snad větvila, jí přeběhl mráz po zádech.
"Tinn!" zvolala tlumeně. Tichu si ještě příliš nepřivykla a sama se snažila dělat co nejmenší hluk. Zastavila se a čekala na odpověď. Někde v dáli se snad ozval slabý hlásek, ale jistá si Cailín nebyla.
"Tinn! Slyšíš mě?" To už bylo o něco hlasitější. Nervózně popoběhla. Tma kolem byla čím dál hustší a kdesi před sebou tušila zatáčku. Co když je to past?! Pro všechno na světě, co když tohle není žádná záchrana! Náhle se před ní vynořila temná silueta a Cailín vyplašeně vyjekla.
"Psss! Cailín, to jsem já," zašeptal slabý dívčí hlásek, roztřesený strachem. "Nekřič… prosím."
Cailín vzala její tvář do dlaní a pak pevně stiskla její ruce ve svých.
"Netušíš, jak jsem ráda, že jsem tě našla. Už jsem myslela… vlastně ani nevím, co. Na tomhle místě bych uvěřila čemukoli. Ještě ráno jsem ho považovala za legendu…"
Tinn jí očividně příliš neposlouchala a třásla se po celém těle.
"A vojáci? Co… co se vlastně stalo?"
"Jsou pryč. Zahradila jsem vstup. Odešli někam na východ, kroky už jsem neslyšela."
Tinn přikývla a zhluboka se nadechla. Ve chvíli ticha se Cailín rozhlédla kolem dokola. Překvapilo jí, jak nízko je strop a trochu se jí při té představě zamotala hlava.
"Byla jsem ještě dál. Ta chodba se zužuje."
"Jak moc?"
"To nevím… nedohlédla jsem tak daleko."
"Vešla bych se tam?"
"Já nevím."
Cailín pustila její ruce a ohlédla se. Netušila, jak daleko je od vchodu. Před ní už se rýsoval jen jako světlý, nazelenalý obdélník. A tehdy si uvědomila, že nemají světlo. Jakmile zajdou za zatáčku, z níž se Tinn vynořila, tma už je nepustí. Jak dlouhá ta chodba může být?
"Něco jsem viděla…" zašeptala náhle Tinn. Cailín se k ní prudce obrátila a srdce se jí rozbušilo. "...někde daleko…nejsem si tím jistá."
"Co jsi viděla?" hlesla Cailín a uvědomila si, že jí naskakuje husí kůže.
"Světlo. Blížilo se ke mně, ale pak… zmizelo."
Na chvíli se odmlčela a pohled upírala do země.
"Mám strach."
Cailín jí chytila za ruku.
"Pojď, budeme se držet. Tma bude čím dál větší a nesmíme se ztratit. Jenom podejdeme hory, Tinn, a budeme zase v bezpečí. Neboj se." Pevně jí stiskla a obě vykročily.

Bylo ticho. Ticho a tma. Mlčely, protože je děsilo vydat zvuk hlasitější, než jejich vlastní kroky. Mlčely, protože slova útěchy vyvolávala ještě větší beznaděj. Každá se zabírala vlastními myšlenkami na to, co přijde a na to, co už se stalo. Šly dlouho (nebo jim to tak aspoň připadalo) - možná dvě hodiny. Úsek chodby, který se doopravdy zužoval, nakonec překonaly docela rychle a bez větších potíží, přestože se Cailín svíral žaludek a našlapovala jen nejistě. A pak se náhle obě zastavily, nejistě hledíce před sebe.
"Co je to?" zašeptala Tinn tak tiše, jak mohla. Tma nebyla úplná, přestože člověk, který by se do těch míst dostal z denního světla, by byl vhozen do černočerné kobky. Dívky však putovaly nějakou dobu, a tak byly jejich oči na velké šero přivyklé.
Cailín nějakou dobu neodpovídala, pak však udělala několik kroků vpřed a opět se zastavila. Přímo před nimi se rýsoval jakýsi kamenný oblouk a dívky si náhle uvědomily, že vzduch je mnohem chladnější a zatuchlejší.
"Je to vchod."
"Vchod kam?" zeptala se Tinn a hlas jí přeskakoval. "Cailín, kam to jdeš?"
"Je tu něco vyryté - " přešla až k oblouku a opatrně se jej dotkla prsty, přičemž však obezřetně zírala do husté tmy, která se za kamennou bránou rozprostírala. Jakoby je tahle podivná stavba dělila od světa prázdnoty a nekonečné noci. Nebyl tu žádný přechod z houstnoucího šera do úplné tmy. Bylo šero a byla tma. A mezitím se tyčil oblouk.
"Nechoď tam, prosím, nedotýkej se toho…!" zaúpěla Tinn plačtivým hlasem. Cailín dál mlčela v nejistotě a přejížděla rukou po studeném, kamenném povrchu. Po celém obvodu byl pokrytý četnými znaky a písmeny, které však nedávaly smysl.
"Je to šifra. Musí to tak být. Jsou tu písmena, ale netvoří slova…" Na okamžik se zarazila a o pár kroků poodstoupila. "Kdo však tohle vytvořil…? A proč to tu vlastně stojí?"
"Mlč, Cailín. Děsí mě to," hlesla Tinn. Cailín si jí však nevšímala, natolik byla zabraná do vlastních úvah a myšlenek. Když se znovu zamyslela nad svými slovy, přeběhl jí mráz po zádech. Kdo to vytvořil. Nač je kamenný oblouk uprostřed únikové chodby… Přesto se jí však zmocnilo náhlé a nevysvětlitelné vzrušení a cosi jí táhlo vpřed, dál, dál do temnoty za bránu. Uslyšela za sebou Tinnin zděšený výkřik, a její oči se ponořily do neprostupné černi. Překročila práh.

Tajemství moře

1. září 2010 v 10:04 | Clarett |  Malé příběhy
Prvního září je tu, a jak jsem vám slíbila, přináším s sebou novou povídku. Její zkrácená verze byla odeslána do soutěže u Tomisuse, takže myslím, že nebude vadit, když vám dám přečíst tohle. Doufám, že se vám bude líbit!
Dále na CoMu vítám Ewilan, slečnu s úžasným vkusem na filmy a knížky, kouzelným layoutem a úžasnou schopností navodit perfektní atmosféru (viz její Prolog). :)
Krom toho, jaký jste měli první školní den? Žijete ještě? :-)
...

Cesta

1. září 2010 v 9:34 | Clarett
(c) Clarett
Příběh z dob Velkého Soumraku, kdy si Maëw podrobuje celý západ (přejmenován na Ughatarnn) království. Když jeho nenávist zasáhne i údolí pod horami, Cailín a Aroth mají jen chvíli na to, aby  zachránili sebe i vesnici. Je chodba skrz hory opravdu jen mýtus? Začíná dlouhá cesta, odkrývající nejedno tajemství.

   I. CESTA     
II. CHODBA 
III. SVĚTLO