Lampa

8. srpna 2010 v 14:16 | Clarett |  Malé příběhy
Z DeviantArt-u
Po dlouhé době jsem zas tu. Však je to celý měsíc, co sem nic nepřibylo. Slíbila jsem vám ale jednu povídku, kterou směle nazývám "hororem", přičemž vím, že to vlastně ani strašidelné není. Lily to četla. Nebo něco v tom smyslu. :-) Čtěte to v noci, až budete sami v pokoji a celý dům bude temný a prázdný. Pak se možná bát budete. Možná. Nechce se mi to číst celé znovu, ale vím o několika chybách, které v textu jsou. Do budoucna je najdu a (snad) opravím.
Krom toho se mě zmocnila (jako obvykle, když začne srpen) vánoční nálada. Já prostě nevím, jak to dělám, ale s příchodem tohoto měsíce se tomu zkrátka nevyhnu. A pořád čtu něco v angličtině, o angličtině, o Anglii, svátcích, tradicích... Dneska jsem brouzdala po stránkách University of Oxford. Dočista jsem se zbláznila. Já vím. :-) A všichni islanďané mluvící anglicky mají ten svůj roztomilý přízvuk. Je to hrozně hezké.
Tak tedy přeji příjemné čtení a pokusím se sem zase něco přidat. Mimochodem, co byste si vlastně přáli? Něco s anglickou tématikou? Něco podzimního s douškem fantasy? Něco útulného? Něco tajemného? Něco se Severusem Snapem? Povězte, co by vám udělalo radost. Však pro koho jiného to tu píšu, než pro vás, že? :-) Na Cestě se samozřejmě (a pomalu) pracuje. Momentálně však mnohem víc na Tmě.


Halila ho tma prázdné londýnské uličky ústící na kluzkém nábřeží Temže. Ve studeném nočním vzduchu se vznášel pach rybiny a zkažené vody, který sem zavál ostrý vítr. Vysoko nad jeho hlavou se přes měsíc převalovaly mraky. Tiše a pokradmu mizely ve stejné temnotě, z níž se vyplížily. Teď se nebe na okamžik projasnilo, a kdyby se měsíční paprsky prodraly skrz hustý závoj mlhy, byly by dopadly až na kluzkou dlažbu oné ulice. Avšak nestalo se tak. Všechno, co to pusté místo skrývalo, zůstalo zahaleno rouškou tmy.

Muž stál nehybně opřený o drolící se stěnu jakéhosi opuštěného domku, přerývaně oddechujíc. Oběma rukama svíral hrubý kámen za sebou, vytřeštěné oči bez mrknutí upřeny kamsi do stínu. Po celém těle se třásl. Cítil zimnici. Přesto se neodvažoval pohnout z místa a vystavit se němému zlu, číhajícímu v labyrintu spletitých uliček, jež ho obklopovaly.
S rostoucí hrůzou v očích naslouchal zvukům zimního města. Krysám u nedalekého kanálu, které lačně hltaly zbytky jídla v umaštěném novinovém papíru. Děsivě to šustilo a slizké drápy škrábaly o dláždění. Zavanul nový poryv větru, přinášející s sebou hnilobný zápach, a zmuchlané noviny se odkutálely do tmy.
Z velké dálky se ozval přidušený výkřik a něco těžkého dopadlo na zem. Kroky. Prchající kroky. Zvuk, který mučil jeho zuboženou mysl už tolik dní. Kroky. Snažil se jim uprchnout a setřást tak ze sebe noční můru, jež ho trýznila. Avšak marně. Pokaždé si ho našly jako kradmý stín ve chvílích, kdy se do jeho srdce vracela naděje.
Muž bezděky zalapal po dechu. Na čele mu vyrazily krůpěje ledového potu. Snažil se uklidnit svůj dech. Musejí být někde blízko. Blízko, až příliš. Teď se nesmí prozradit.
Rozhostilo se však hrobové ticho, které nenarušoval ani sebeslabší zvuk. A on tu tíhu nemohl vydržet. Před očima se mu zatmívalo a muže se zmocnil pocit, jako když padá do bezedné jámy. K smrti vyčerpán se podél stěny svezl na vlhký kámen.

Když opět otevřel oči, nebyl sto se rozpomenout, zda spal či bděl. Cítil, že mdloby kolem něj stále obchází a všechny smysly měl otupělé hrůzou. V nepřirozené poloze, s hlavou zalomenou o kamennou zeď domu, se pokusil zvednout ruku. Pomalu si uvědomoval, že ho neobklopuje neprostupná tma, nýbrž přízračně bledý svit měsíce. Mlha se alespoň trochu rozptýlila a mračna na obloze se na okamžik stáhla. Pohlédl na svou třesoucí se dlaň - špinavou od hlíny a prachu, s několika čerstvými škrábanci. Pak mu ruka bezvládně klesla podél těla.

Přemýšlel, co dál. Dobře věděl, že tady nemůže zůstat. Ony ho najdou. Kroky. Ten zvuk - někdy tlumený a vzdálený, avšak děsivě živý, jindy ostrý, jakoby procházely kolem něj. Co se vlastně stane, až ho najdou? Zemře? Zešílí? To nevěděl.

Zapřel se rukama o zem v marném pokusu vstát. Hlava se mu však zatočila tak, že téměř omdlel. Převážil se a padl obličejem na dlažbu. Tak zůstal několik dlouhých minut. Pomyslel si, jestli ho někdo neuhodil do hlavy - jestli ho neomráčil. Pomalu se dotkl temene, kde očekával krví slepené vlasy a vlhkou ránu. Nic takového ovšem nenahmatal. Znepokojila jej však jiná věc. Když se dotkl čela, ucítil, že celý hoří. Musel mít horečku. Vysokou horečku.
Tím spíš se musel dostat rychle pryč - kamkoli. Opět se jej zmocnila vlna paniky. Odlepil zpocený obličej od studeného kamene a zvolna obrátil hlavu tak, aby viděl, kam ulice pokračuje. Natáhl před sebe ruce a začal se přitahovat dopředu, špičkami bot se postrkoval dál. Tak se muž plazil hodnou chvíli, dokud mu v tom mdloby nezabránily.

Uslyšel hlasy. Nejprve vzdálené, tiché, mluvily pomalu. Až příliš. Nepřirozeně rozvláčně vyslovovaly jednotlivá slova, věty. Přesto nebyl schopen v jejich rozhovoru rozpoznat jedinou hlásku. Postupně, docela pomalu, začaly sílit a pak i zrychlovat. Rychleji, rychleji, rychleji. Křičely, téměř ječely, a pořád tak rychle, tak zběsile, tak…
V uších mu hučelo. Tiše zasténal a neobratně zaklapal botami do dlažby, aby zvuky zahnal.
Zavřel oči. Ve spáncích mu hlasitě tepalo a horká krev zbarvila jeho tváře do růžova. Rozpálené líčko mu chladila ledová zem. Pokoušel se zklidnit dech a nabrat co nejvíce sil na další cestu.

Kroky. Jakoby se ozývaly ze všech koutů, ze všech ulic. Nebylo úniku. Teď muž nesnil ani neblouznil. Zřetelně slyšel ony rázné údery podpatků někde blízko. Příliš blízko. Vynořily se ze tmy, přesně tak, jako obvykle. Nechtěl nad tím přemýšlet dlouho - nechtěl na to myslet vůbec. Odpovědi, ač nesmyslené a absurdní, které podávala jeho mysl, s sebou přinášely ochromující vlnu bezejmenného děsu. Nesměl o tom přemýšlet. Dohnalo by ho to k šílenství.
Nehybně, jako socha ležel na zemi a v naslouchání čekal. Jedna věc jej ale znepokojovala čím dál tím víc, přestože se bránil sebevíc. Když začal prchat, kroky jej pronásledovaly z východu. Jak je tedy možné, že se k němu teď blíží z opačné strany? Přísahal by, že doteď tu vládlo naprosté ticho. Bezděčně se otřásl.

Naplněný zoufalou touhou zachránit si život, se začal otáčet nazpět, dokud před sebou nespatřil pruh do tmy táhnoucí se silnice. Kroky kdesi za ním se děsivou rychlostí přibližovaly a sílily.
Muž se plazil s hlavou skloněnou k zemi. Kamínky za ním křupaly a chřestily, jak se prudce odstrkoval nohama. Cítil, jak se mu stejné kousky drolící se omítky zarývají pod nehty. Bylo to jako zlý sen. Jako noční můra, z níž se nelze probudit. Slyšel vlastní dech, který jakoby řval do okolního hrobového ticha stejně jako tlukot srdce. Nepochyboval o tom, že kroky o něm ví.
Z povzdálí jej sledují vychutnávajíce si svou oběť, červa, který se plazí v prachu a špíně londýnského nábřeží. Červa, který zoufale prchá v boji, jež nemůže vyhrát.

V tom se muž zarazil. Několik metrů před ním se na mokré dlažbě odráželo matné světlo. V té tmě ho viděl naprosto jasně a byl si jistý, že měsíc to není, neboť mraky se opět stáhly a mlha klesla nad řeku. Tohle bylo něco jiného.

Pomalu se lokty zapřel o zem, tak aby co nejlépe viděl celou ulici před sebou. Při tom, co spatřil, zalapal po dechu. Před ním se tyčila rozzářená plynová lampa. Sám se divil, jak jej mohlo něco tak běžného ohromit, ale teď, v neprostupném zoufalství tmy, mu sloupec jasného světla připadal jako největší vzácnost na světě. Neuvědomoval si, kde se tu vzala, neboť si jí až doteď nevšiml a tím větší to byl zázrak. S novou sílou, která nepocházela ze zoufalství ani smrtelného strachu, nýbrž z čiré naděje, se vydal vstříc jediné záchraně, která jej v pustině noci čekala.

Konečně stanul v kuželu světla, který dopadal na zem a odháněl všechnu špínu i stvůry hnízdící kolem. Záře jej oslepovala a najednou měl pocit, že je snad ještě jasnější než ranní slunce. Hřbetem ruky si otřel špinavé a zpocené čelo a uchopil tlustou mosaznou tyč, na níž bylo světlo umístěné, aby se mohl postavit na nohy. Když se však podíval pozorněji, zarazil se, protože jemné rýhy na mosazném povrchu, které předtím považoval za pouhé škrábance, měly své pravidelné tvary. Přejel přes ně prsty. Náhle viděl listy a květiny propletené ve zvláštní ornamenty, které se táhly vzhůru a kolem dokola jako v nějakém starém příběhu. Všechny kvítečky a spirálky byly do kovu vytepané bez jediné chybičky nebo odchylky s takovou ladností, až se zuboženému a unavenému chudákovi tajil dech. Čí je to asi práce? Pomyslel si. Možná nějakého malíře, kterému nepřálo štěstí a skončil tady, v prachu a špíně ulice stejně jako on. Sám pro sebe se hořce pousmál.

Z jeho snění ho však probudilo několik hlasitých ran, jak se hromada plechu kdesi na druhém konci ulice sesypala z obvykle navršených hromádek podél opuštěných domů. S hrozivým zamrazením si uvědomil, že docela zapomněl na kroky a stíny, které ho pronásledovaly. Pronásledovaly. To bylo ono. Zmizely už docela? Vzdaly svůj boj, když uprchl do zdánlivého bezpečí pod lampou. Z celého srdce doufal, že tomu tak opravdu je. Přesto se teď ostražitě rozhlédl kolem sebe a za pomoci tyče, o kterou se stále opíral, vstal. Za zády teď své "útočiště" objímal oběma rukama a zíral za záclonu žlutého světla, jež ho obestírala.
Už když k lampě přišel, všiml si, že je ve stínu za ní nakupeno několik rozmlácených beden, mezi nimiž se válely rozbité lahve od ginu a ztrouchnivělé klacky. Právě jeden takový klacek teď muž popadl, když se ujistil, že se mu v ruce nerozsype na hromádku třísek. Potřeboval nějakou zbraň, něco čím by se mohl bránit a tohle bylo lepší než nic.

To, co se stalo v zápětí, do smrti nevypudil z nočních můr. Přímo proti němu se ze tmy vynořila černá postava a silným, prudkým výpadem zaútočila. Muž úlekem zalapal po dechu a srdce se mu málem zastavilo. Na poslední chvíli stačil se zachroptěním uskočit zašlé čepeli dýky. Dřevo v ruce svíral tak křečovitě, až se mu třísky zaryly do dlaně. Byl však tak ochromený děsem, že nebyl sto jakékoli obrany.
Postavě před ním nebylo před široký klobouk vidět do obličeje a hlavu měla stále skloněnou, přesto však nebylo pochyby, že útočníkem je muž. Působil neuvěřitelně chladným a samolibým dojmem, přesto z něj však čišela příšerná nenávist a touha po smrti toho, kdo se mu postavil. Rány dýkou byly přesně mířené, prudké a vytrvalé. Několikrát se mu podařilo muže zle poškrábat, ten se však ale útok po chvíli naučil odrážet, přestože jeho ruka nebyla pevná ani
jistá. Byl však k smrti vyděšený a síly mu ubývalo čím dál víc. Přerývaně dýchal a sténal, hlas mu v prosbách o pomoc přeskakoval. A postavě došla trpělivost. Napřáhla zjizvenou ruku a s podivným zasyčením do muže strčila ve snaze shodit jej na zem a tam konečně probodnout.
Světlo zablikalo. Muž se pokusil naposledy vyrazit protivníkovi zbraň z ruky, ale zesláblá ruka jen slabě a bezmocně uhodila silnou paži a sama klesla podél těla.
Mezi zkrvavenými prsty proklouzlo dřevo a tlumeně dopadlo na dlažbu. Mužova tvář se bolestně stáhla. Neobratně couval nazpátek. S prudkým nárazem ruky o hruď muž klopýtl, a když už ztratil veškerou naději, která mu zbývala, když už cítil tvrdý pád na studené dlaždice, ucítil, jak jej cosi zachytilo. Neuvědomil si, že pár kroků za ním celou dobu stále lampa, o jejíž sloup se před tím opíral. Když se napřímil a čekal na rozhodující úder dýky, světlo nad ním se náhle rozzářilo tak silně a jasně, že si musel zakrýt oči, pořád sílilo a sílilo až to bylo nesnesitelné…Pak ztratil vědomí.

Probudil se a zjistil, že svítá. Nejprve vyděšeně vyskočil na nohy a rozhlížel se po tajemné postavě, která usilovala o jeho život, ale nebylo po ní jediné stopy. Vlastně až na jednu. Na druhém konci ulice se v ranním vánku líně převaloval černý klobouk. V hloubi duše jakoby věděl, že s nočními kroky je teď nadobro konec. Jsou pryč, dočista poraženy.
Muž pohlédl nad sebe, na oblohu, která se začínala barvit do modra, a v černých houfech přes ni přelétali ptáci. Snad ještě nikdy nebyl tak vděčný za nové ráno a všechno, co s sebou přináší.

Než se vydal na cestu po nábřeží a dál Londýnem, kam jen ho nohy zanesou, otočil se k lampě. Pořád tam stála, stejná jako v noci. Tiše a vševědoucně na něj shlížela, jakoby na pozdrav. Obyčejná plynová lampa. Přesto věděl o mnohém, co umí a o kouzlech, která skrývá. Pak přejel dlaní po jejím zdobeném sloupu, plném starobylých příběhů a mýtů, jakoby ani nepocházela z našeho světa, a odešel.

Mezi londýnskou chudinou se pak tomu místu začalo říkat Útočiště, protože mnozí žebráci v něm poznali bezpečnou skrýš a každou noc se tam scházelo mnoho lidí, aby se ohřáli, potěšili a najedli se z toho, co jim zbylo. Zázrakům lampy ale nikdo, kdo nezažil nebezpečí a hrůzu nočního města, neuvěřil.
 


Komentáře

1 Lily of the valley | Web | 8. srpna 2010 v 16:49 | Reagovat

:) líbí se mi to, ale hororem bych go nenazývala:)
Něco veselýho. Třeba jak slaví Severus Vánoce, abys to zkloubila:D

2 Eldarwen | Web | 8. srpna 2010 v 17:05 | Reagovat

Hm...horor to nie je, ale je to dostatočne temné:D Pekná práca!:)

3 Clarett | 8. srpna 2010 v 20:17 | Reagovat

[1]: Něco veselýho. Tak jo. Na povídce o Severusovi pracuji už pěkně dlouho - o Vánocích to sice není, ale snad se to bude líbit. :-)

[2]: Díky Eldarwen! Sama nevím, do jakého žánru to zařadit. Je to temné. Jo. Trochu se z toho svírá žaludek, pokud to čteš v podmínkách, které jsem výše popsala. :)

4 Alexys | E-mail | Web | 8. srpna 2010 v 22:45 | Reagovat

Tak jsem si tedy zalezla do pokoje, zhasla, zatáhla závěsy, aby mi do oken nesvítil název obchodního domu naproti ale stejně jsem se nebála (i když já, zblblá ze všech těch filmů typu Saw a Kruh čeho bych se taky bála, že? :D). Horor to asi není (alespoň pro mě ne), ale je to tajemné a hlavně MOC KRÁSNĚ NAPSANÉ! Ani nedoufám, že bych to dokázala napsat tak, jako ty. Buď už jsem zapomněla, jak skvěle píšeš, nebo jsi se moc zlepšila, každopádně tohle je brilantní! Nepřeháním. Vážně skvělé. Nemám slov! A úplně jsi mě inspirovat nějaký horor také napsat... :D
P.S. z toho chatu jsi zmizela tak rychle, že jsem ti ani nestihla popřát dobrou noc. Tak tedy: dobrou. :D :)

5 Alexys | E-mail | Web | 8. srpna 2010 v 22:47 | Reagovat

Mimochodem něco se Severusem bych taky uvítala. :)

6 Růženka | Web | 9. srpna 2010 v 16:17 | Reagovat

Tedy, přečetla jsem to úplně bez dechu. Skvělé. Parádní atmosféra. Holka, jestli Ty něco nevydáš, tak nevím :-) Můžu to zase poslat na přečení mámě?  Jinak, ten žánr bych asi nazvala mystery horor...

7 Fial | E-mail | Web | 18. srpna 2010 v 10:31 | Reagovat

Všechny zde chválené věci myslím patří k Tvému stylu, takže je nebudu rozebírat. Rozebírání pocitů, respektive vyjadřování pocitů hlavních hrdinů je u tebe časté. Z Tvých povídek se může každý poučit, jen je musí číst pozorně. I já se učím...

Co se týče veselé povídky, tak tu bych bral určitě. A nemusela by být jen o Severusovi, hlavní hrdina by mohl být třeba Albus nebo Minerva.

8 Nazgúl | Web | 29. listopadu 2010 v 19:28 | Reagovat

To si pamatuju, jak jsi mi to četla večer. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.