II. Jezerní mlhy

13. června 2010 v 14:14 | Clarett |  Cesta

Cailín unikl přidušený výkřik, načež se ozvalo zapraskání větviček, jak se jí Tinn vysmekla z objetí a vzápětí se jí podařilo uklouznout na vlhkém listí. Muži na cestě rázem zmlkli. V té chvíli by se ve třech poutnících krve nedořezal.
"Vážně tam někdo je.", sykl první z vojáků a položil ruku na jílec své zbraně. Pak prudce trhl hlavou směrem k buku, za kterým nehybně ležela Tinn. "Ty - ", ukázal na muže, který mu stál po boku. "Běž se tam podívat."
Aroth slyšel, jak vytahují meče z pochvy a lesklé čepele se zableskly ve světle loučí. Cítil, jak jej polévá mrtvolný chlad. Srdce mu tlouklo tak zběsile, že si byl téměř jistý, že je vojáci musí slyšet. K místu, kde se skrývali, kráčel těžkými kroky muž v poněkud zčernalém brnění a v ruce třímal dlouhý meč.
Tinn ani nedýchala, hlavu, přes kterou jí přepadávaly vlny kaštanových vlasů, měla skloněnou k zemi. Bezmocně vyčkávala, dokud jí neuvidí, a ta doba jí připadala jako roky.
Cailín pohlédla na Arotha a v očích se jí zračila taková hrůza a zoufalství, až chlapce zamrazilo. Pevně jí stiskl paži a ústy co nejzřetelněji naznačil slovo "uteč". Pak jí pustil a začal se pomalu sunout k Tinn. Dívka však stála nehybně jako socha. Těkala očima z Arotha na blížící se světlo, které na ně muselo každou chvíli dopadnout, a neopovažovala se pohnout. Pak se však stalo několik věcí naráz, v takové rychlosti, že je později nikdy nedokázala přesně popsat. Mrtvolné ticho náhle prořízl pronikavý výkřik a Cailín došlo, že voják nehleděl na zem a v nepozornosti musel o Tinn zakopnout. Aroth se okamžitě chopil příležitosti a vyrazil muži z ruky meč tak prudce, až ho porazil. Následovala nejasná změť výkřiků a vzduchem se míhaly rozžhavené louče, jako blesky klikatící se na noční obloze.
"…nenechte je utéct! Dovedou vás k vesnicím…!", doléhalo ke Cailín.
"Běž! BĚŽ!", zařval z plna hrdla Aroth a sám popadl sestru za ruku, aby jí vytáhl na nohy, "CAILÍN, BĚŽ!"

"…chyť jí! Chyť je všechny!"
Dívka se jako v mrákotách obrátila a s rukama nataženýma před sebou rozběhla vstříc spletitému bludišti černých kmenů. Ve tvářích a na holých pažích cítila palčivou bolest a horkost, jak se bezmyšlenkovitě vrhala do hustého lesního porostu. Do plic jí vnikal ledový vzduch, chuchvalce zlatých vlasů jí zůstávaly zapletené v nízkých větvích. Křičela bolestí a hrůzou, která jí poháněla stále kupředu, dál a dál, jako neviditelný bič. Nevěděla, kam běží, ani jak dlouho. Měla pocit, jako by nohy, které jí nesly, ani nebyly její vlastní. Čekala, že každou chvíli musí klopýtnout a upadnout, propadnout se do věčné tmy. Nořila se stále hlouběji do lesa, až docela přestala slyšet hluk za sebou a kolem ní se rozprostřelo ticho. Přesto nedokázala zastavit. Jediné, na co myslela, bylo, že musí uniknout. Musí.
A pak se jí noha zachytila o kořen a ona upadla na tvář. Zůstala bezvládně ležet s obličejem zabořeným v mechu, který příjemně laskal a chladil její během rozpálenou tvář. Snažila se popadnout dech, přičemž hlasitě vzlykala bez slz. Bála se vzhlédnout, bála se vstát, avšak zároveň se bála zůstat tu ležet. Rychle se tedy ztišila a opatrně se zvedla na třesoucích rukou rozedřených do krve. Octla se v lese mnohem řidším a světlejším, než byl ten podél cesty. Obklopovaly jí štíhlé, vzrostlé habry a les byl naplněn bledým přísvitem přicházejícího rána. Začínalo svítat. Ještě nikdy v životě nebyla tak vděčná za světlo, které jí teď bylo dopřáno.
Brzy se jí však začaly po tváři kutálet slzy, neboť neměla jediné tušení, co se stalo s Arothem a Tinn. Stejně jako po vojácích, nebylo po nich ani památky. Ale přitom jí byli v patách, alespoň si to myslela, když je začali pronásledovat.
Pravdou však bylo, že každý krok, který se za ní ozval, jí poháněl k ještě rychlejšímu tempu. Po chvíli už nedovedla rozeznat, které kroky patřily Arothovi, a které vojákům. Všechny vzpomínky splynuly v jednu jedinou rozmazanou skvrnu plnou řinčení zbraní, křiku a střídající se tmy a světla. Zabořila tvář do dlaní a hořce se rozplakala.
Když však zdvihla oči, aby se rozhlédla a rozmyslela, co dál, mezi stromy před ní několikrát neobratně proběhla drobná postava. Vzápětí se před dívkou zjevila Tinn. Bílou tvář měla zle podrápanou a z lokte jí stékala krev. Vypadalo to, že co nejdříve omdlí. To už ale byla Cailín na nohou a s bušícím srdcem se k ní vrhla.
"Tinn! Tinn! Žiješ! Ach, Tinn!", přitiskla jí k sobě, líbaje jí do vlasů. Dívenka jí na okamžik objala kolem krku, pak se však Cailín vysmekla.
"Aroth…", hlesla. To jediné slovo stačilo, aby se Cailín zatmělo před očima. V němém výkřiku si zakryla ústa, ale Tinn odmítavě potřásla hlavou. "Ne, ne, on…žije. Ale my…", těžce dýchala a pevně svírala Cailíiny ruce. "Pořád jsou… za námi. Musela jsem tě… najít a… Aroth je zdržel. Říkal, že se máme skrýt…někde…v lese."
Cailín se s obavami otočila k místům, ze kterých vyběhla ona i Tinn. Les zatím mlčel, ale přesto se jí čas od času zdálo, že slyší vzdálený dusot nohou. Několik okamžiků se mlčky rozhlížela po šerém lese a přemýšlela, kterým směrem se vydat, když tu si všimla, že po pravé straně se stromy začínají rozestupovat a kdesi v dáli zářilo bledé světlo. Náhle si uvědomila, že celou dobu museli běžet na západ, neboť tam, kam hleděla, les docela určitě končil. Krom onoho svitu však neviděla nic, co by jí napovědělo, co se za lesem skrývá.
"Vyjdeme z lesa. Podívej, je to jen kousek.", promluvila k Tinn po chvíli přemýšlení a ukázala na pruh bledého světla. "Ráda bych se viděla, co se vlastně v noci stalo. Buď však ostražitá. Kdyby nám něco hrozilo, vždy se můžeme ztratit zpět v lese. A hlavně," odmlčela se, "musíme se setkat s Arothem."
Pomalu začaly postupovat lesem, neboť Tinn byla zesláblá a často potřebovala odpočívat. V lese panovalo šero a brzy se obklopila ranní mlha. Lístky v příjemném vánku ševelily a čas od času jim nějaký spadl k nohám. Nebylo to však příliš radostné ráno. Oběma se zdálo, jakoby se právě probudily z noční můry, avšak její stín je stále děsil. Po vojácích, jakoby se slehla zem. Vzdálený dusot jejich kroků utichl, ale Cailín připadalo, že je to spíš špatná než dobrá zpráva.
Stromy se teď začaly rozestupovat a mezi mechem se rozrůstaly trsy jemné trávy. Konečně spatřily, co se celou dobu za lesem skrývalo.
"To je přece…", vydechla Tinn. "Bílé jezero!"
"Jak jsme jen mohly zapomenout! Vždyť jsem na něj ještě dnes ráno hleděla z hor!", vykřikla Cailín a vyběhla z lesa. Na krátký okamžik měla pocit, jakoby opustila brány obrovského města. Zatajil se jí dech nad nádherou, která se před ní zjevila. Hladina Bílého jezera byla posetá jemnými vlnkami, které dorážely na pobřeží a něžně omývaly oblázky. Po obou stranách se jezero táhlo, kam až jen Cailín dohlédla, a na obou koncích se pak nořilo do cárů bílé mlhy vznášející se nad jeho šedavou hladinou. Byl to kouzelný pohled, opravdové požehnání po noci, která právě odešla. Dívka ulehčeně vydechla, avšak nenaplňovalo jí štěstí. Mysl jí stále sužoval strach o Arothův život, strach o životy všech lidí v údolí. Pomalu vstoupila do ledové vody, dokud jí nedosahovala ke kolenům a se zavřenýma očima vychutnávala vítr hladící její tvář a čechrající vlasy. Pak si omyla obličej a ruce a napila se. Když zas vyšla na břeh, posadila se na pláž, tiše rozmlouvala s Tinn a smývala jí krev z tváře.
"Neměj strach. Bude v pořádku. Aroth se vrátí.", pousmála se Cailín, neboť dívka celou dobu rozechvěle hleděla k lesu. Teď jí položila hlavu na rameno a zavřela oči. Obzor se barvil do růžova a zlaté slunce pomalu stoupalo na oblohu.
"Stejně mám pocit, jakoby dnešní ráno trvalo věčnost.", řekla Tinn po chvíli. "A přece to byl stále dnešek, kdy mě Aroth vzbudil…A ta tma, Cailín. I ta snad vládla roky. Nikdy jsem tolik nedoufala v úsvit."
"Bývalo by to bylo mnohem horší, kdyby svítalo brzy. Tam v lese bych si to nepomyslela, ale ta tma nás chránila…Měly bychom ale jít. Jestli Aroth říkal, že se máme schovat, schováme se.", Cailín vstala.
"On si myslel - Cailín, neslyšíš něco?", vzápětí Tinn vyjekla a vyskočila na nohy. Z lesa, mnohem dál od míst, z nichž se vynořily dívky, vyběhla postava. Nemohl to být voják, protože neměl meč ani brnění, ale Cailín kvůli vzdálenosti viděla pouze temnou siluetu. Postava se na okamžik zastavila a začala mávat rukama nad hlavou. Pak se rozběhla směrem k nim. Tinn couvla o několik kroků zpět, ale pak se její tvář rozzářila.
"To je přece…Arothe!", vykřikla, když se chlapec přiblížil natolik, že mu viděly do tváře. Cailín se podlomila kolena a cítila, jak se jí oči zalévají slzami. Obě dívky mu radostně vyběhly vstříc, ale Aroth mával ještě zuřivěji.
"NE! Zpátky! ZPÁTKY!", křičel a klopýtal přes pláž. "Jsou za mnou! Do vody! Plavte! Plavte pryč!"
Cailín se na okamžik ohlédla za něj a tu spatřila čtyři mohutné vojáky, jak vybíhají z lesa. Přestože na sobě měli na pohled těžké brnění, pohybovali se překvapivě rychle.
"Tinn…Cailín.", sípal a otíral si roztržené obočí, z nějž mu do oka stékala krev.
"Arothe! Jak jsi nás -"
"Musíme do jezera…Mají brnění a…nemohou za námi. Neviděl jsem luky, takže…tam budeme v bezpečí! Honem!", chlapec vzal Tinn za ruku a druhou uchopil za paži Cailín.
Na okamžik se všech zmocnil pocit, že jim ochablo celé tělo. Tinn se v ledové vodě zalykala a pokoušela se udržet hlavu co nejvýše nad vodou. Ruce i nohy měli zmrzlé a těžko s nimi hýbali. Studené hlubiny Bílého jezera je pohltily právě ve chvíli, kdy na břeh doběhli vojáci. Aroth sestru držel, jak nejpevněji dovedl a pomalu s ní plaval dál a dál od pobřeží. Cailín byla jedna z mála dívek ve vesnici, která se plavat naučila ještě v útlém věku, a tak se držela po chlapcově boku. Vojáky jejich počínání očividně vyvedlo z míry. Bezmocně stáli na břehu nebo přecházeli sem a tam a házeli do vody kamení. Ani jednou se jim však nepodařilo trefit cíl - poutníci už byli příliš daleko.
"Ženete se do záhuby.", promluvil pak jeden z nich a Aroth se otočil, aby mu viděl do tváře. Dalo mu dost práce udržet se nad vodou i s Tinn, ale pokusil se hledět vojákům přímo do očí. "Buď vylezete ven, nebo se utopíte. A jestli si myslíte, že to jezero přeplavete, trochu jste se přepočítali." Aroth mlčel a popadal dech.
"Radil bych vám, abyste rychle vylezli. Jinak tu totiž zůstanu, a budu se dívat na vaši pomalou smrt. To bys chtěl, chlapče, vidět, jak se tvoje sestřička topí?", pak se zadíval na Cailín tak pronikavým pohledem, až se musela odvrátit. "A co tahle kráska? Jak jí to asi bude slušet pod vodou? V písku a bahně? S prázdnýma očima? My si počkáme."
"Všichni tady chcípnete.", odplivl si další voják. Pak bylo dlouho ticho, přerušované jen šploucháním vody a občasným kašláním. Cailín začínaly dřevěnět nohy a snažila se potlačovat drkotání zubů.
"A nebo…", ozvalo se potom tak vypočítavým hlasem, že všichni rázem zpozorněli. "Když nás dovedete do dalších vesnic, ušetříme vás život a naleznete útočiště v naší zemi. Nikomu se nic nestane.", poslední větu řekl pomalu a důrazně a v očích se mu přitom zablesklo.
"Ne…Odejděte… a nechte naše… rodiny naživu!", zvolal Aroth a několikrát se mu podařilo loknout si vody.
"Střetněte se…s vojáky! Nevyvražďujte…zbaběle…vesnice!", vzápětí se rozkašlal, protože Tinn se teď držela jeho krku a stahovala jej pod vodu. Jeden z vojáků si posměšně odfrkl a další se hlasitě rozchechtali.
"Vybrali jste si tedy smrt," odtušil ledově ten, který promluvil první. Náhle zasvitlo slunce, které se převalilo před obzor v plné své kráse a nádheře. Jeho jasné paprsky prořízly mlhu a odrazily se od jezerní hladiny. Cailín měla pocit, jakoby se octli v závoji protkaném zlatem. Světlo na vodě se třpytilo a blýskalo se a hřálo je do tváře. Do jejich srdcí vstoupila naděje.
"Arothe…" zašeptala se zavřenýma očima a v hlase jí zazníval pokoj a úžas. Chlapec se na ní usmál a hleděl na její pobledlou tvář ozářenou ranním sluncem. Rty měla fialové a celá se třásla zimou, ale připadala mu nádherná jako všechny poklady světa. A do ticha, které zavládlo, zazněl vzdálený, přesto však jasný, zvuk rohu. Ozval se ještě dvakrát, pokaždé táhle a žalostně a Arothovi se zdálo, že rozechvívá hnědé listí stromů. Vojáci zpozorněli a vyměňovali si mezi sebou pohledy, jakoby se rozhodovali, co dělat.
"Volají nás.", řekl jeden z nich tiše. Poutníci ani nedýchali, dychtivě sledujíce muže na břehu.
"A co oni?" kývl ten druhý k jezeru. "To je máme nechat jen tak…"
"Je to rozkaz. Volají nás," zopakoval vztekle první a zasunul meč do pochvy.
"A ta vesnice?" opáčil další, a přestože se snažil mluvit tiše, hlas se mu chvěl rozčilením.
"Přišli z lesa. Nemůže být daleko. A smrt si je najde i bez nás. Dlouho plavat nevydrží. Jdeme!" Všichni se obrátili a bez jediného dalšího slova zmizeli v lese. Stromy se za nimi zavřely a jejich tmavé siluety se ztratily mezi kmeny. Aroth ještě okamžik čekal a ostražitě sledoval, jestli na ně nenalíčili past a nečekají, až s dívkami vyjde na břeh. Nic se však nedělo. Byli sami.
"Jsou pryč. Poplaveme… zpět." Ústa měl opět plná vody, a tak více nemluvil. Hýbalo se jim těžko, ruce měli ztuhlé a únava je táhla ke dnu. S vypětím všech sil se dostali do mělké vody, kde konečně dosáhli na bahnité dno. Jakmile dorazili na pláž, všechny zachvátila taková radost a úleva ze společného shledání, že se rozesmáli. Nebezpečí bylo pryč. Noc odešla a vojáci s ní. Konečně byli spolu, živí a zdraví. Tinn se vrhla bratrovi kolem krku a z očí se jí řinuly slzy. Chvíli vůbec nebyla schopná slova, jen vzlykala a pevně se k němu tiskla, zatímco on jí hladil po vlasech.
"Už je to dobré, Tinn. Všechno je v pořádku. Neplač," šeptal jí. Cailín mlčky stála opodál, ale ani ona se neubránila slzám. Když se Tinn ztišila a posadila se do písku, Aroth se k dívce obrátil.
"Cailín, díky. Díky, že ses o ní postarala," vzal jí za studené ruce chvějící se zimou.
"Tolik jsem se o tebe bála, Arothe.", hlesla tiše Cailín a po krátkém zaváhání mu padla do náruče. "Myslela jsem, že jsi mrtvý. Že tě chytili. Když jsem se rozběhla pryč…já… ztratila jsem vás. Odpusť, prosím…"
Chlapec jí k sobě ještě dlouho tiskl.
"Doufám, že jste se trochu zahřály,", řekl pak. "ale musíme jít dál. Náš úkol ještě není u konce. Musíme najít chodbu."
"Mapa!" vykřikla náhle Cailín vyděšeně. "Ta mapa! Musela se přeci rozmočit!"
Aroth si rychle prohledal kapsy a vytáhl mokrý cár pergamenu. Beze slova jej opatrně rozložil na písek tak, aby se neroztrhl. Velká část byla tak rozmazaná, že se z ní nedalo nic vyčíst, avšak oblast kolem jezera zůstala jako zázrakem poměrně zachovalá.
"Ta chodba…viděl jsem jí někde tady…" soustředěně prohledával jednu část lesa po druhé.
"Ach ne…museli jsme úplně odbočit z cesty…", zaúpěl pak a zoufale těkal očima z jednoho místa na druhé. Náhle však úžasem vykřikl a zabodl prst do místa na kraji lesa. "Počkat! Tady je! Podívejte se! Je tady!"
Cailín, která stála za ním, se nahnula, aby lépe viděla.
"Ale to je přece… jsme kousek od ní!"
A opravdu. Černá, trochu rozpitá tečka, pod níž se skvěl nápis 'chodba', byla zakreslená tak blízko jezera, že by člověk řekl, že je to pár kroků.
"Je to zázrak…" vydechla Tinn a obrátila se k lesu.
"Jestli se nemýlím, my bychom měli být někde tady," pronesl Aroth po dlouhém přemýšlení. "A potom…musíme jít pořád na jih a pak vejít do lesa. Opravdu to není daleko. Tinn má pravdu. Je to zázrak. Je zázrak, že jsme neběželi na opačnou stranu a je zázrak, že jsme se všichni setkali," usmál se.
Celou cestu se drželi za ruce a navzájem si vyprávěli průběh jejich útěku. Cailín se dozvěděla, že se Arothovi s Tinn podařilo na okamžik ztratit vojákům, a když zjistili, že s nimi dívka není, poslal Aroth sestru, aby běžela na opačnou stranu lesa. On sám je odlákal jinam a celou dobu jen čekal na vhodnou příležitost, kdy by jim mohl nepozorovaně vyklouznout. Vojáci sice nebyli příliš rychlí, zato vytrvalí a Arotha zmáhala čím dál víc únava. Proto se mezi nimi udržovala malá vzdálenost na to, aby mohl vylézt na strom, nebo se skrýt za kamenem. Když pak v dáli mezi stromy spatřil to světlo (stejné světlo, které přilákalo dívky), vydal se za ním.
"Nemohl jsem uvěřit, že vás obě vidím.", zakončil pak své vyprávění ve chvíli, kdy vstoupili do lesa. Snad ještě nikdy slunce tolik nekouzlilo, jako teď. Mezi větvemi se proplétaly zlaté paprsky a nořily se do mechu a listí na zemi, vdechovaly život všemu, co se v noci zdálo tak děsivým a neskutečným. Z hvozdu se zdvíhala pára a odplouvala pryč jako dávné koráby brázdící moře.
"Dělám si ale starost o vesnici. Proč asi vojáky svolávali? Třeba už jí našli," ozvala se po dlouhé době zasmušile Tinn.
"Musíme věřit, že ne," vzdychla Cailín, ale nevyslovila, jak pravděpodobný by byl opak.
"Jak myslíte, že tu chodbu poznáme?" zeptal se Aroth a se svraštěným obočím se rozhlížel kolem dokola. "Sám si jí vůbec nedovedu představit. Co máme vlastně hledat?"
"Možná bychom se mohli rozdělit. Snad jí jako vchod poslouží nějaký kus dřeva, kámen nebo vyvrácený pařez. Dívejte se po všem, co vypadá nějak neobvykle.", rozhodla Cailín a ostatní nemohli jinak než souhlasit. Aroth se vydal dál na jih, Tinn na východ a Cailín směrem k západu. Celou dobu si ale dávali dobrý pozor, aby se nevzdálili příliš daleko a stále na sebe viděli. Les byl plný různých předmětů, za nimiž by se mohla docela dobře nějaká chodba skrývat, ale pokaždé se ukázalo, že jejich prozkoumávání bylo úplně zbytečné. Pomalu už přestávali doufat, že by se tu nějaká záchrana mohla skrývat, když se ozvala dutá rána následovaná pronikavým vyjeknutím.
"Je to tady! Honem! Pojďte sem!" volala Tinn a hlas jí vzrušením přeskakoval. Za několik málo okamžiků k ní doběhla Cailín s Arothem. Tinn stála před něčím, co vypadalo jako mohyla. Tam, kde však dívka stála, zel černý otvor a opodál se povalovalo několik mohutných kamenů, které odvalila.
"To je určitě ono!" vyjekla Cailín a nahlédla dovnitř. Dýchl na ní zatuchlý, chladný vzduch, a když se dotkla vnitřní stěny, zjistila, že je obložená kameny. Tunel se prudce svažoval, ale až dolů nedohlédla. Do tmy vedly hrubě tesané, široké schody, z nichž už se mnohé uvolnily.
"Musí to být ono," zašeptala ulehčeně a obrátila se na Arotha. Ten na ní upřel zvláštní pohled, ze kterého nedovedla vyčíst vůbec nic.
"Tady vaše cesta končí," řekl tiše a Tinn si povšimla, že slovo 'vaše', vyslovil s neobvyklým důrazem. Dívky se zatvářily nechápavě.
"Vaše?" otázala se opatrně Cailín.
"Zapomněly jste snad?" opáčil stejně tichým hlasem, jako předtím. "Mým úkolem bylo dovést vás sem. Dovést vás do bezpečí."
"Arothe…", hlesla Cailín a do očí jí vhrkly slzy. Pochopila, kam tím chlapec míří. "To nemůžeš. Chytí tě. Prosím. Musíš jít s námi. Nemůžeš se tam vrátit."
Aroth mlčel, jen se jí díval do očí.
"Chceš se vrátit?" ozvala se Tinn a objala jej. "Já vím. Zachraň matku s otcem, Arothe.", pošeptala mu tak tiše, že to Cailín neslyšela. Aroth jí stiskl ruku, neskonale vděčný za její porozumění. Mluvila s velkou bolestí, avšak pochopila, že bránit mu nemůže.
"Najdu je, Tinn, slibuji. Nemusíš se bát. Cailín se o tebe postará. Všechno bude zase dobré.", pak jí pustil a dívka vstoupila do chodby. Ramena se jí přitom nepatrně třásla, jak plakala.
"Arothe, prosím," zašeptala Cailín znovu.
"Ne, Cailín. To je mé poslání. Musel jsem dovést tebe a Tinn sem, k chodbě. Do bezpečí. To už jsem splnil. Teď ale musím zpět, abych varoval naše rodiny. Nechápeš? Vaše, ne můj život, musí být uchráněny. Na tom mi nejvíce záleží. Proto jsem vás sem dovedl, a proto se vracím. Buď sbohem, Cailín."
Přitiskla se k němu a on se sklonil a políbil jí do vlasů. Pak se krátce dotkl její tváře, obrátil se a zakrátko zmizel v hlubinách lesa. Pochopila. Měl na výběr. Avšak vzdal se bezpečí a mnoha šťastných dní, aby vyšel vstříc smrti a bolesti, které na něj čekaly, pro životy těch, které miloval.
 


Komentáře

1 Růženka | Web | 13. června 2010 v 20:03 | Reagovat

Skvělé, opravdu. Moc se mi to líbilo. Nechtěla bys napsat pokračování? :) Třeba, kam se dívky chodbou dostaly, jestli se Arothovi podařio zachránit vesnici, a tak? :)

2 Lúthien | Web | 14. června 2010 v 11:31 | Reagovat

Přečetla jsem si oba díly a musím souhlasit s Růženkou. Přečetla jsem to jedním dechem, bylo to napínavé čtení, ale přece jen by to chtělo ještě pokračování.

3 Clarett | 14. června 2010 v 20:31 | Reagovat

Pokračování plánuji. :-) Snad se ho dočkáte po prázdninách - teď už píšu něco jiného, takže by to dost dobře nešlo. Plus milion písemek ve škole. :-) Jsem ráda, že se vám to líbilo. :)

4 Růženka | Web | 14. června 2010 v 22:05 | Reagovat

Hurá :) PS-Nevadí prosím, že jsem si povídku uložila a taky poslala k přečtení mamce? Nikomu jinému, a má přísný zákaz šíření :)

5 Clarett | Web | 15. června 2010 v 18:39 | Reagovat

[4]: Ne, to vůbec nevadí. :-) Snad se jí to bude líbit...:-)

6 Růženka | Web | 17. června 2010 v 20:27 | Reagovat

Máma to četla a je nadšená, moc se jí to líbilo. Mohla bych jí poslat i Paní lesa, prosím?

7 Clarett | Web | 17. června 2010 v 21:49 | Reagovat

[6]: Jé, to mám radost! :-) Můžeš poslat i Paní lesa. :-D

8 iness | 24. června 2010 v 18:08 | Reagovat

máš hrozně krásnej design!! na tý fotce seš ty ne? :D

9 Clarett | Web | 27. června 2010 v 19:03 | Reagovat

[8]: Ne, to nejsem já. Ale inspirovala jsem se touto fotkou pro svojí profilovku na facebooku. :-)

10 C.L. | Web | 8. října 2010 v 22:12 | Reagovat

... vážně už mě trochu štveš :D Jak mám komentovat tolik skvělých děl? Ach jo. Tak snad takhle - kdybych si teď nepsala s kamarádkou a nesmála se, tak se u toho konce na tvrdo rozbrečím. Nádhera. Už se těším, až se vrhnu na další díl :)

11 Alex | Web | 9. října 2010 v 18:46 | Reagovat

Bylo to pěkné a zhruba do půlky strašně napínavé. Přecejen bych ale měla pár výtek, neber to ve zlém, podle mě je i ta špatná kritika důležitá. Nelíbilo si mi, když jsi začala v napínavé chvíli popisovat přírodu a pak ještě ta formulace "podařilo se mu loknout si vody", to zní, jako by si chtěl loknout. Jinak to bylo hezké a věta "tady vaše cesta končí" se tam strašně dobře hodila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.