I. Světla ve tmě

12. června 2010 v 10:34 | Clarett |  Cesta
"Arothe," promluvila tichým, přesto tak zvučným a jemným hlasem, jako když vánek hladí kvítky sněženek. Věděl, že za ním šla. Následovala jej celou cestu z vesnice, od té doby, co minul poslední domy. Tiše se skryla ve tmě očekávaného rána, do níž ještě nepronikly sluneční paprsky. Přesto se neobrátil a neodehnal jí. Tolik si přece přál s ní promluvit. Hledět do jejích jasných očí za rychlého úsvitu, kdy se její tváře dotkne slunce. Zastavil se a srdce se mu chvělo. Na okamžik se zahleděl do stínů údolí hluboko pod horami.
"Cailín," řekl pak a otočil se k ní, "Proč za mnou jdeš v takovou dobu? Je tma a ještě dlouho bude."
"Viděla jsem tě z okna. Nemohla jsem spát," odvětila tiše. Stála tam ve sněhobílém rouchu, útlá a spanilá, a vlasy halily její paže jako zlatý šál. Přestože si to přál, nepromluvila, a tak se opět zahleděl na stínem přikrytý kraj pod horami.
"Často sem chodím za úsvitu," řekl a vzhlédl k horským hřebenům, které lemovaly spící údolí, jako kamenní strážci velkého tajemství. "Tehdy je tu ticho a pokoj. Dívám se, jak blednou hvězdy, a vstává slunce. Jak se třpytí rosa." Na okamžik se odmlčel a pak zašeptal: "Dává nám to naději."
Dívka se postavila vedle něj a dlouze se na Arotha zahleděla.
"Je to ale malá naděje," řekla trpce. "A mnoho jí nezbývá. Je jen otázkou času, kdy vojska postoupí až k horám. Kdoví, jestli už nepokořili krále. Kdoví, kde všude válka zuří, kolik mužů padlo. Je zoufalé žít v nevědomosti."
Mluvila tiše a v jejích slovech bylo mnoho bolesti. Aroth přemýšlel, jak odpovědět, ale nebylo co.
"Myslíš na otce?" zeptal se nakonec a vzápětí své otázky hořce zalitoval, neboť Cailín se na tváři zaleskla slza.

"Odpusť," hlesl a přál si, aby jí směl stisknout ruku.
"Není co. Nemohu před tím utíkat," špitla a na okamžik se odmlčela. "Jsou to čtyři měsíce, co odešel bojovat. Nikdy jsme už od něj nedostali jedinou zprávu. Nikdo neví, jestli ještě žije.", snažila se působit vyrovnaně, ale její hlas se chvěl. "Jak dlouho to ještě potrvá?"
"Na to neznám odpověď," řekl slabě, hledíce do hlubin údolí. Nebylo toho vidět mnoho, neboť svět stále halila tma. Na úpatí hor ležel stín hlubokého lesa, tiše šumícího a setřásajícího ze sebe lezavý chlad brzkého podzimního rána. Za ním se zrcadlily klidné vody Bílého jezera, a dál mu krajina skýtala pohled na temné pláně. Nikdy nesestoupil dolů. Od té doby, co začala válka, nikdo kromě povolaných mužů neopustil hory.

"Pojď, doprovodím tě zpět. Do úsvitu je ještě daleko a ty se třeseš zimou," promluvil opět Aroth a dívka mlčky přikývla. Ještě chvíli tam bok po boku stáli a tiše rozmlouvali, avšak když se chlapec otočil k odchodu, Cailín jej zarazila.
"Počkej ještě," řekla a její hlas se chvěl náhlým rozrušením. "Měla jsem pocit, že vidím…"
Postoupila o několik kroků dopředu a naklonila se přes nevysoký skalní převis, na němž stáli. Skála se prudce svažovala až k lesu, kam teď soustředěně upírala zrak. "Ale to nic. Pojďme." Vzhlédla k Arothovi, ale z jeho pohledu jí zamrazilo. Nehybně, s očima rozšířenýma strachem, zíral na planiny za jezerem.
"Co se…?"
"Cailín." Mluvil tak tiše, že jej téměř nebylo slyšet, "Co je to za světla tam pod horou?"
Na pláni se právě rozzářila malá oranžová tečka a hned po ní dvě další. V té tmě připomínaly žhnoucí oči nějakého bájného netvora. Oběma tuhla krev v žilách, když si uvědomili, že v těch místech stojí jedna z mnoha vesnic roztroušených po údolí. Než dívka stačila odpovědět, objevil se vedle prvních tří zářících bodů jeden další.
"To jsou…" S hrůzou v očích na Arotha pohlédla. "Hoří tam domy. Vzplála vesnice! Tamhle je další! Arothe, oni jsou tady! Našli nás -"
"Mlč. Neslyšíš něco?"
"Je to jako…dusot kopyt a…neslyším to dobře. Arothe, prosím, vraťme se." Cailín vyděšeně couvla o několik kroků zpět. Chlapec se však ani nepohnul. Teď už musela hořet celá vesnice. Bezděky se zachvěl. Nepotrvá to dlouho a všechny vesnice v údolí budou vypálené. Zmocnila se ho touha nějak těm lidem pomoci. Dobře ale věděl, že není jak. V duchu zadoufal, že se snad někomu podaří utéct do hor dřív, než bude pozdě, ale jak řekla Cailín, naděje byla malá. Cítil, jak ho polévá studený pot. Věděl až moc dobře, co to všechno znamená. Pláč, křik, zoufalství, mrtvá těla válející se v prachu cest. Válka přišla.

"Arothe," hlesla Cailín a zakryla si tvář dlaněmi. "Musíme to říct ostatním. Hned! Musíme se někam schovat…prosím, hlavně si pospěšme!"
"Ne." Chlapce udivilo, s jakou rozhodností to slůvko řekl. Avšak pohled na vojáky podpalující vesnice mu vnukl spásnou myšlenku. A teď byl docela pevně rozhodnutý svůj plán uskutečnit. Pokynul dívce, aby jej následovala a poodešel od skalního převisu. "Cailín, teď mě poslouchej. Já…není to velká naděje, vlastně téměř žádná, ale o něčem vím. Můj otec mi kdysi dávno vyprávěl o tajné chodbě. Je to chodba, nebo nějaký podzemní tunel, jehož vchod by měl být ukrytý kdesi v lese pod horami. Některé mýty se o ní prý zmiňují jako o útočišti pronásledovaných v době válek, ale není jich mnoho a já sám žádnou takovou legendu neznám. Podle všeho by ale měla ústit do jakési jeskyně na druhé straně hor. Odtud je to k hranicím jen kousek a je docela možné, že se tam vojska ještě nedostala. Jestli je to všechno pravda, mohli bychom se odtud dostat, a to ještě dnes!" zvolal.
Cailín se na něj zahleděla a po tváři jí stekla slza.
"Kde…kde máš tu jistotu, že taková chodba někde doopravdy je? A i kdyby byla…copak víš kde jí hledat?
Jak bys tam chtěl dostat celou vesnici, teď když je údolí…"
"Měl mapu.", pronesl zamyšleně chlapec spíš k sobě, než ke Cailín.
"Cože?"
"Můj otec. Vím to docela jistě, protože na ní byl zakreslený téměř celý les, všechny cesty, mýtiny…", hlas se mu chvěl vzrušením. "Cailín! Kdybych jí našel, tak - "
"Náš čas vypršel, Arothe. Už se nedá nic dělat."
"Poslouchej mě přece! Ještě nevyšlo slunce! Chceš tu zůstat a čekat na smrt?!"
"Nechci jí jen najít tam dole v lese."
Chlapec odvrátil pohled a zhluboka se nadechl.
"My máme naději. Půjdu já. Najdu mapu, proplížím se lesem, a když tu chodbu najdu, vrátím se pro vás. Nesmíme jít všichni pohromadě - byli bychom hluční a pomalí. Vojáci by nás uviděli a pak pochytali jako zvířata. Nikdo by nepřežil. Dovedu vás tam po skupinách. Nejdřív děti, pak ženy a všechny, kdo tu nebudou chtít zůstat. Cožpak nevíš, jak moc mi záleží na životech těch rodin? Našich rodin?"
Na dlouhou chvíli zavládlo ticho. Cailín zvažovala všechny možnosti a cítila zoufalství, z kterého se jí svíraly všechny vnitřnosti. Před očima jí vyvstávaly obrazy vojáků, prchajících matek, mrtvých dětí. Rozhodla se.
"Půjdu s tebou. Vím, že když tu chodbu nenajdeme…Ale nemohu tu zůstat." Pevně na něj pohlédla a on jí oplatil chabým úsměvem. "Mám říci vesničanům, aby se připravili na útěk? Všichni ještě spí."
"Ne, mlč o tom. Strach by je mohl úplně zaslepit. Sám se pro ně vrátím, až ty budeš v bezpečí. Musíme si ale pospíšit. Pojď. Pokusím se najít mapu. Ty si vezmi dýku a přines s sebou nějakou vodu. Ničím se nezdržuj, Cailín. Jakmile budeš připravená, počkej na mě u Lesní cesty."
Děvče přikývlo a otřelo si rukou obličej. Oba se pak spěšně vydali k vesnici.

Cailín netrpělivě pozorovala temné obrysy spících domů. Cesta, na které stála, se o několik kroků dál prudce svažovala a mizela ve zlověstně vyhlížejícím lese. Čím déle hleděla mezi jeho černé kmeny a naslouchala praskání větví, tím větší strach se jí zmocňoval. Všechno její odhodlání se vytratilo a ona jen bezmocně čekala, kdy se za ní vynoří pluk vojáků. Co když o vesnici ví? Právě teď sem možná míří. Pevně sevřela rukojeť dýky
připevněné na koženém opasku. Jediné, co jí uklidňovalo, bylo inkoustově modré nebe plné zářících hvězd. Z jejích myšlenek jí však rázem vytrhly kroky a tlumené hlasy ozývající se za jednou z chalup. Vzápětí se zpoza ní vynořily dvě tmavé siluety.
"Arothe?" zašeptala Cailín ostražitě do tmy.
"Cailín, jsem rád, že už jsi tady," ozvalo se v odpověď a za okamžik už vedle ní stál chlapec. "Našel jsem jí - mám tu mapu, Cailín! Prohlédl jsem jí na světle - nemyslím, že je bezpečné s sebou brát svíčku…Je to zázrak! Opravdu tam je! Vím, kde je ta chodba!" chrlil ze sebe pološeptem.
"Je to pravda. Taky jsem jí viděla," promluvil kdosi za Arothem tak náhle, až sebou Cailín trhla.
"A ještě jedna věc - " chtěl pokračovat, ale dívka ho přerušila.
"Tinn?"
"Viděla mě, když jsem prohlížel mapu. Musel jsem jí to říct. Dám na ní pozor, Cailín. A až dojdeme k chodbě," na okamžik se odmlčel, "chci, aby byla má sestra mezi prvními, kdo se dostane do bezpečí."
Cailín nezbývalo, než dát Arothovi za pravdu. Sama žádné sourozence neměla, ale přesto si uměla dobře představit, jak by se musel chlapcův strach násobit, kdyby tu Tinn musel nechat. Aroth přes sestru přehodil plášť, protože už teď se třásla zimou a naposledy se ohlédl po vesnici. Byla stejná, jako když to ráno vycházel z domova. Tichá a tmavá, plná pokojně spících lidí, kteří o přicházejícím nebezpečí neměli ani tušení. Odcházeli bez rozloučení a moc dobře věděli, že už se nikdy nemusí vrátit. Postřehla jeho pohled a zadívala se na něj tak zvláštně, že nebyl sto poznat, co mu naznačuje.
Všichni vykročili. Sestup ze skály nebyl nijak snadný a Tinn na písčité cestě několikrát uklouzla. Museli však jít, jak nejrychleji mohli, protože, ačkoli to nebylo příliš znát, obloha začínala blednout. Aroth šel první, z části proto, že jediný znal cestu a zčásti kvůli ochraně Tinn, která šla uprostřed. Odmalička byla slabá a nemocná, takže se jí chodilo špatně a každou chvíli se tlumeně rozkašlala. Cailín šla poslední, přidržovala se oběma rukama svahu, aby neztratila rovnováhu.
Sestupovali v zarytém tichu, které přerušovalo pouze jejich hlasité oddechování.
Po chvíli poznali, že jdou sice stále z kopce, ale mnohem mírnějšího, než jaký zažili při sestupu ze skály. Otevíraly se před nimi brány Západního lesa.
"Budeme se držet cesty nebo z ní sestoupíme?", zašeptala Tinn a prudce oddechovala.
Rozcuchané hnědé vlasy měla zastrčené pod pláštěm, který si křečovitě tiskla k třesoucímu se tělu.
Cailín se zastavila a ostražitě si les prohlížela. Když byla malá, často si tu hrávala s ostatními dětmi, ale teď se jí zmocňoval neznámý strach z toho, co by mohlo číhat uvnitř. Temnota mezi zšedlými kmeny jí naháněla hrůzu.
"Není čeho se bát.", řekl Aroth, který očividně dívčin strach vycítil. Neznělo to však příliš přesvědčivě. I jemu, při představě pouti ve vězení tmy, tuhla krev v žilách. Pak se obrátil k Tinn.
"Podle mapy bychom se měli držet cesty až k Rozeklanému dubu. Nebylo mnoho času na prohlížení si, jak velká vzdálenost to vlastně je, ale ten strom bychom měli rychle poznat. To místo je na mapě jasně vyznačené. Nejkratší cesta k chodbě je pak pořád na jih.", ohlédl se přes rameno směrem k vesnici. "Raději vyrazíme. Musíme dávat pozor, abychom ten strom neminuli. Jestli se nemýlím, měl by stát někde po naší pravé straně."
"Z toho lesa jde strach.", hlesla plaše Tinn s očima sklopenýma k zemi, a vyslovila tak myšlenku, která všechny sužovala od doby, co vyrazili. "Držme se všichni za ruce. Tak se neztratíme."
V její tváři se zračila bolest a utrpení smíšená s jakousi pokorou. Jako slepec natáhla před sebe ruku, která jakoby ve tmě zářila bledým světlem. Aroth jí pevně uchopil a pokusil se o povzbudivý úsměv. Vzápětí se však zachvěl, když se jej z druhé strany mlčky dotkla Cailín. Na okamžik zavřel oči a jemně stiskl její studenou, třesoucí se dlaň ve své.
Tak, ruku v ruce, vkročili do hlubin lesa. Srdce jim sevřel chlad. Nikdo se neodvážil promluvit. Nikdo se neodvážil ohlédnout nazpátek v hrůze, co by snad mohl spatřit. Hvězdy nad jejich hlavami zhasly a měsíc se ztratil kdesi nad spletitou klenbou pokroucených větví. Cesta pod jejich nohama byla kluzká a bahnitá, pokrytá kobercem zetleného listí. Našlapovali měkce a ostražitě a jejich kroky se ztrácely v šumění posledního podzimního listí. Po obou stranách cesty se rozevíraly tajemné hlubiny Západního hvozdu, jako nekonečné moře mrazivé černi. Přesto nešli v úplné tmě, jak si brzy uvědomily. Větve nad jejich hlavami propouštěly téměř neznatelný bledý přísvit dopadající na cestu, jako ranní mlha.
Cailín se náhle cítila mnohem bezpečněji, když cítila Arothův dotyk, a tím pevněji jeho dlaň svírala. Byla hrubá a velká, studená od nočního mrazíku, avšak přinášela jí teplo rozlévající se do celého těla. Pak vzhlédla k houštinám táhnoucím se vedle ní a pohledem hledala Rozeklaný dub. Marně. Připadalo jí, že už jdou celé dlouhé hodiny a nohy jí těžkly únavou. Mlčela však, ale po uplynutí doby, o kterou vnímala jako velmi dlouhou, to už nevydržela a zastavila se.
"Nikde ten strom nevidím," zašeptala, jak nejtišeji dovedla. "a začínám se bát, že jsme ho možná přehlédli. Teď už bychom snad měli z lesa vycházet, nemyslíte? Není tak široký a my určitě jdeme hodiny."
"Ještě se přece nerozednilo. Kdybychom šli hodiny, dávno by vstalo slunce.", namítl stejně tiše Aroth. "Ani já Rozeklaný dub nevidím, ale musíme ještě vydržet. Určitě ho najdeme."
Tinn se na něj však ztrápeně podívala.
"Já…já si nejsem jistá. Míjela jsem několik velkých stromů, ale nedovedu říct…jestli…jestli to byly duby. Je tu hrozná tma. A co když…možná jeden z nich byl ten, který hledáme!"
"Možná bychom se přece jen měli vrátit,", přidala se Cailín, "Alespoň o kousek a znovu si je prohlédnout. Nechce se mi pokračovat s vědomím, že je to možná zbytečné."
"Odpusť. Nehledala jsem pozorně. Bojím se tu.", špitla Tinn a sklopila oči.
"To my všichni.", vzdychl Aroth. "Možná ale máte pravdu. Dejte mi chvilku na rozmyšlenou.", hlas se mu chvěl, a musel se obrátit, aby dívky neviděli, jak si skryl tvář do dlaní. Zmocnila se jej taková hrůza a beznaděj, jakou v životě nezažil. Až příliš dobře si však uvědomoval, že není cesty zpět. Na dlouhou dobu bylo ticho. Zvažoval všechny možnosti. K čemu by bylo teď se vrátit? Když je zatím žádný strom neupoutal natolik, aby o něm mluvili, proč by měli něco najít teď? Ale co když ho doopravdy přehlédli? A co když…je možné, že žádný Rozeklaný dub neexistuje? Byla to jenom pohádka? Z té myšlenky ho zamrazilo. Měl chuť se hořce rozplakat, ale nesměl teď udusit tu poslední jiskřičku naděje, která v Cailín a Tinn zůstala. Byli sami. Ztracení v nekonečné noci.
Vtom se jeho ramene dotkla Cailín.
"Arothe…vidíš ta světla?", zašeptala. Vzhlédl a opravdu. Kdesi v dáli mezi stromy poblikávalo pět malých, zářících bodů. Pohybovaly se a pomalu blížily jejich směrem.
Cailín k sobě jednou rukou pevně tiskla Tinn, druhou si v hrůze zakrývala ústa.
"Vidím je.", odpověděl tiše.
"Myslíš, že to jsou vojáci?", hlesla Tinn.
"Taky by to mohli být prchající vesničané.", napadlo chlapce a pronesl to s takovou nadějí, až ho to samotného udivilo. "Vidíte, to by vysvětlovalo, proč je těch světel tak málo. A vojáci by určitě šli mnohem rychleji. Buďte ale tiše. Půjdeme kousek blíž."
Tinn objala dívku oběma rukama kolem pasu, a přestože se jim tak šlo mnohem hůř, v té chvíli byly jedna druhé nevýslovnou oporou. Aroth se samým vzrušením držel o několik kroků napřed, dokud se světla nezvětšila natolik, že bylo nutné schovat se za jeden ze stromů. Všichni tiše vklouzli do lesa a zpoza mohutného kmene starého buku bez dechu sledovali dění na cestě. Ony světla byly samozřejmě rozsvícené louče, ale protože jejich nositelé se pohybovali mlčky a světlo drželi tak, že jim nebylo vidět do obličeje, stále nemohli rozeznat, o koho vlastně jde.
Asi třicet kroků od místa, kde se Aroth s dívkami skrýval, se louče zastavily. Zakrátko k poutníkům dolehly tlumené mužské hlasy.
"Někoho jsem slyšel.", říkal jeden.
"Copak je čas se takovými malichernostmi zdržovat? Máme jiný úkol. Na to už jsi snad zapomněl?", usadil ho druhý. Mluvil tak tiše a zastřeně, že Aroth musel vynaložit veškeré úsilí, aby mu rozuměl.
"Tady je pořád něco slyšet.", přidal se třetí. Pak se ozvalo křupání větviček doprovázené hlasitým zaklením.
"Do háje s tou proklatou tmou!"
"Já ale slyšel někoho, chápeš? Hlasy."
"O tom se můžeme bavit, až ho uvidíš.", ozval se opět druhý hlas.
"Jo. Jen, co ho doženeš, můžeš ho napíchnout. Přesně, jak říkal velitel. Nikoho nešetřit, ať je to kdokoliv z týhle špinavý díry. Proto jsme taky tady. Pobít uprchlíky, najít vesnice.", teď promluvil čtvrtý hlas a Cailín měla pocit, že se jí snad zastavilo srdce. Vyklouzl jí přidušený výkřik. Aroth, který zbledl jako stěna, jí pohotově přitiskl ruku na ústa. Cítil, jak se mu prudce zdvihá hruď a téměř čekal, že vojáci jeho bušící srdce musí každou chvíli uslyšet. Nikdo už nepochyboval o tom, s kým mají tu čest.
 


Komentáře

1 Fial | E-mail | Web | 12. června 2010 v 14:04 | Reagovat

Já už jsem komentoval u Famisa, tak mi přijde zbytečné to opisovat. Ale mohu ještě dodat, že čtenářský zážitek z Tvé povídky je opravdu dost dlouhý.

2 Růženka | Web | 12. června 2010 v 16:47 | Reagovat

To je hodně dobé! Líbí se mi to a jsem moc zvědavá na pokračování. Nevím, jestli už jsem to nepsala, ale... díky za komentář k povídce (Behind blue eyes).

3 Lily of the valley | Web | 12. června 2010 v 18:40 | Reagovat

Však můj názor znáš. Jenom jsem ti vždycky zapomněla říct, že se mi MOC líbí jméno Cailín. :)

4 Eledhwen | E-mail | Web | 13. června 2010 v 12:18 | Reagovat

Úžasné, hned si půjdu přečíst druhý díl :)

5 Alex | Web | 16. září 2010 v 20:55 | Reagovat

Tak jsem se k přečtení první části konečně dostala. Bylo to trošku hůř čtivé, ale to bude spíš mnou, protože moc nemusím styl Tolkiena a ten tvůj je mu dost podobný. Jinak příběh se mi líbí a přijdu si přečíst i další části.

6 C.L. | Web | 8. října 2010 v 21:45 | Reagovat

Jak sis přála, tak jest bylo vykonáno.
Přelouskala jsem to. A je to... Ach, Clar. Víš, jak já miluju tvoje díla :) Tohle není výjimkou. Je to krásné... Všechny emoce, všechno, cos popisovala, jako by vyskočilo z monitoru přímo ke mně. A když se objevili vojáci, opravdu jsem se zatřásla a na rukou mi naskočila husí kůže. A taky se mi strašně líbí jméno Cailin. Krásné :)
A jedu dál!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.