Červen 2010

O Cestě (I/II)

30. června 2010 v 17:03 | Clarett
Grass
Konečně jsem se taky přinutila sem něco napsat. :-) Poslední dobou toho bylo...no, nějak moc. Ani pořádně nevím - výlety a celá hora věcí, které jsem dělala raději, než psaní článků. Hlavně focení, zpívání a hraní na housle. Je to docela zvláštní, ale hrát na tenhle nástroj mě dosud nikdy tolik nebavilo. Vždycky jsem je vytáhla ze skříně večer před hodinou a často ani to ne. Od té doby, co se učím vibrato je to ale úplně jiné. Na YouTube si stahuju návody, hraju soundtracky (Pán prstenů, Narnie a teď se pouštím do Vesnice)...no, to je jedno. Až mi to půjde, tak vám to nahraju na video. Možná. :-)
Tento článek bude mít dvě části a to z toho důvodu, že vám momentálně nemohu poskytnout fotky rukopisů a poznámek - nabíjím si baterky do fotoaparátu. Ale mohu aspoň vyprávět.
Crocks-of-memory.blog.cz

Jak je to se psaním

25. června 2010 v 15:48 | Clarett |  Novinky A
Asi se ptáte, proč tu nic nepřibývá, že? Důvody jsou (a byly) takové - písemky, písemky, písemky, lenost a psaní blbostí. :-) Ono totiž...s blbostmi se to má takhle - vymyslela jsem příběh, napsala jsem pět stránek a hrozně mě to baví. Bojím se ale, že když to tu začnu zveřejňovat, budu zase cítit tu hroznou povinnost něco napsat, protože jste zvědaví čtenáři :-) a s povídkou bych skončila. Nic víc vám nepovím, protože jak vás (a sebe znám), stejně byste mě nakonec přemluvili. :-D Takže tak.

Zřídila jsem si účet na DeviantArtu, takže fotím. Hodně fotím. Přidám sem aspoň pár fotek.

Zamilovala jsem se do Glenna Millera, The Andrew Sisters, swingu obecně a tak dále. Pořád to poslouchám, pořád to zpívám. :-)

II. Jezerní mlhy

13. června 2010 v 14:14 | Clarett |  Cesta

Cailín unikl přidušený výkřik, načež se ozvalo zapraskání větviček, jak se jí Tinn vysmekla z objetí a vzápětí se jí podařilo uklouznout na vlhkém listí. Muži na cestě rázem zmlkli. V té chvíli by se ve třech poutnících krve nedořezal.
"Vážně tam někdo je.", sykl první z vojáků a položil ruku na jílec své zbraně. Pak prudce trhl hlavou směrem k buku, za kterým nehybně ležela Tinn. "Ty - ", ukázal na muže, který mu stál po boku. "Běž se tam podívat."
Aroth slyšel, jak vytahují meče z pochvy a lesklé čepele se zableskly ve světle loučí. Cítil, jak jej polévá mrtvolný chlad. Srdce mu tlouklo tak zběsile, že si byl téměř jistý, že je vojáci musí slyšet. K místu, kde se skrývali, kráčel těžkými kroky muž v poněkud zčernalém brnění a v ruce třímal dlouhý meč.
Tinn ani nedýchala, hlavu, přes kterou jí přepadávaly vlny kaštanových vlasů, měla skloněnou k zemi. Bezmocně vyčkávala, dokud jí neuvidí, a ta doba jí připadala jako roky.
Cailín pohlédla na Arotha a v očích se jí zračila taková hrůza a zoufalství, až chlapce zamrazilo. Pevně jí stiskl paži a ústy co nejzřetelněji naznačil slovo "uteč". Pak jí pustil a začal se pomalu sunout k Tinn. Dívka však stála nehybně jako socha. Těkala očima z Arotha na blížící se světlo, které na ně muselo každou chvíli dopadnout, a neopovažovala se pohnout. Pak se však stalo několik věcí naráz, v takové rychlosti, že je později nikdy nedokázala přesně popsat. Mrtvolné ticho náhle prořízl pronikavý výkřik a Cailín došlo, že voják nehleděl na zem a v nepozornosti musel o Tinn zakopnout. Aroth se okamžitě chopil příležitosti a vyrazil muži z ruky meč tak prudce, až ho porazil. Následovala nejasná změť výkřiků a vzduchem se míhaly rozžhavené louče, jako blesky klikatící se na noční obloze.
"…nenechte je utéct! Dovedou vás k vesnicím…!", doléhalo ke Cailín.
"Běž! BĚŽ!", zařval z plna hrdla Aroth a sám popadl sestru za ruku, aby jí vytáhl na nohy, "CAILÍN, BĚŽ!"

"…chyť jí! Chyť je všechny!"
Dívka se jako v mrákotách obrátila a s rukama nataženýma před sebou rozběhla vstříc spletitému bludišti černých kmenů. Ve tvářích a na holých pažích cítila palčivou bolest a horkost, jak se bezmyšlenkovitě vrhala do hustého lesního porostu. Do plic jí vnikal ledový vzduch, chuchvalce zlatých vlasů jí zůstávaly zapletené v nízkých větvích. Křičela bolestí a hrůzou, která jí poháněla stále kupředu, dál a dál, jako neviditelný bič. Nevěděla, kam běží, ani jak dlouho. Měla pocit, jako by nohy, které jí nesly, ani nebyly její vlastní. Čekala, že každou chvíli musí klopýtnout a upadnout, propadnout se do věčné tmy. Nořila se stále hlouběji do lesa, až docela přestala slyšet hluk za sebou a kolem ní se rozprostřelo ticho. Přesto nedokázala zastavit. Jediné, na co myslela, bylo, že musí uniknout. Musí.
A pak se jí noha zachytila o kořen a ona upadla na tvář. Zůstala bezvládně ležet s obličejem zabořeným v mechu, který příjemně laskal a chladil její během rozpálenou tvář. Snažila se popadnout dech, přičemž hlasitě vzlykala bez slz. Bála se vzhlédnout, bála se vstát, avšak zároveň se bála zůstat tu ležet. Rychle se tedy ztišila a opatrně se zvedla na třesoucích rukou rozedřených do krve. Octla se v lese mnohem řidším a světlejším, než byl ten podél cesty. Obklopovaly jí štíhlé, vzrostlé habry a les byl naplněn bledým přísvitem přicházejícího rána. Začínalo svítat. Ještě nikdy v životě nebyla tak vděčná za světlo, které jí teď bylo dopřáno.
Brzy se jí však začaly po tváři kutálet slzy, neboť neměla jediné tušení, co se stalo s Arothem a Tinn. Stejně jako po vojácích, nebylo po nich ani památky. Ale přitom jí byli v patách, alespoň si to myslela, když je začali pronásledovat.
Pravdou však bylo, že každý krok, který se za ní ozval, jí poháněl k ještě rychlejšímu tempu. Po chvíli už nedovedla rozeznat, které kroky patřily Arothovi, a které vojákům. Všechny vzpomínky splynuly v jednu jedinou rozmazanou skvrnu plnou řinčení zbraní, křiku a střídající se tmy a světla. Zabořila tvář do dlaní a hořce se rozplakala.
Když však zdvihla oči, aby se rozhlédla a rozmyslela, co dál, mezi stromy před ní několikrát neobratně proběhla drobná postava. Vzápětí se před dívkou zjevila Tinn. Bílou tvář měla zle podrápanou a z lokte jí stékala krev. Vypadalo to, že co nejdříve omdlí. To už ale byla Cailín na nohou a s bušícím srdcem se k ní vrhla.
"Tinn! Tinn! Žiješ! Ach, Tinn!", přitiskla jí k sobě, líbaje jí do vlasů. Dívenka jí na okamžik objala kolem krku, pak se však Cailín vysmekla.
"Aroth…", hlesla. To jediné slovo stačilo, aby se Cailín zatmělo před očima. V němém výkřiku si zakryla ústa, ale Tinn odmítavě potřásla hlavou. "Ne, ne, on…žije. Ale my…", těžce dýchala a pevně svírala Cailíiny ruce. "Pořád jsou… za námi. Musela jsem tě… najít a… Aroth je zdržel. Říkal, že se máme skrýt…někde…v lese."
Cailín se s obavami otočila k místům, ze kterých vyběhla ona i Tinn. Les zatím mlčel, ale přesto se jí čas od času zdálo, že slyší vzdálený dusot nohou. Několik okamžiků se mlčky rozhlížela po šerém lese a přemýšlela, kterým směrem se vydat, když tu si všimla, že po pravé straně se stromy začínají rozestupovat a kdesi v dáli zářilo bledé světlo. Náhle si uvědomila, že celou dobu museli běžet na západ, neboť tam, kam hleděla, les docela určitě končil. Krom onoho svitu však neviděla nic, co by jí napovědělo, co se za lesem skrývá.
"Vyjdeme z lesa. Podívej, je to jen kousek.", promluvila k Tinn po chvíli přemýšlení a ukázala na pruh bledého světla. "Ráda bych se viděla, co se vlastně v noci stalo. Buď však ostražitá. Kdyby nám něco hrozilo, vždy se můžeme ztratit zpět v lese. A hlavně," odmlčela se, "musíme se setkat s Arothem."
Pomalu začaly postupovat lesem, neboť Tinn byla zesláblá a často potřebovala odpočívat. V lese panovalo šero a brzy se obklopila ranní mlha. Lístky v příjemném vánku ševelily a čas od času jim nějaký spadl k nohám. Nebylo to však příliš radostné ráno. Oběma se zdálo, jakoby se právě probudily z noční můry, avšak její stín je stále děsil. Po vojácích, jakoby se slehla zem. Vzdálený dusot jejich kroků utichl, ale Cailín připadalo, že je to spíš špatná než dobrá zpráva.
Stromy se teď začaly rozestupovat a mezi mechem se rozrůstaly trsy jemné trávy. Konečně spatřily, co se celou dobu za lesem skrývalo.
"To je přece…", vydechla Tinn. "Bílé jezero!"
"Jak jsme jen mohly zapomenout! Vždyť jsem na něj ještě dnes ráno hleděla z hor!", vykřikla Cailín a vyběhla z lesa. Na krátký okamžik měla pocit, jakoby opustila brány obrovského města. Zatajil se jí dech nad nádherou, která se před ní zjevila. Hladina Bílého jezera byla posetá jemnými vlnkami, které dorážely na pobřeží a něžně omývaly oblázky. Po obou stranách se jezero táhlo, kam až jen Cailín dohlédla, a na obou koncích se pak nořilo do cárů bílé mlhy vznášející se nad jeho šedavou hladinou. Byl to kouzelný pohled, opravdové požehnání po noci, která právě odešla. Dívka ulehčeně vydechla, avšak nenaplňovalo jí štěstí. Mysl jí stále sužoval strach o Arothův život, strach o životy všech lidí v údolí. Pomalu vstoupila do ledové vody, dokud jí nedosahovala ke kolenům a se zavřenýma očima vychutnávala vítr hladící její tvář a čechrající vlasy. Pak si omyla obličej a ruce a napila se. Když zas vyšla na břeh, posadila se na pláž, tiše rozmlouvala s Tinn a smývala jí krev z tváře.
"Neměj strach. Bude v pořádku. Aroth se vrátí.", pousmála se Cailín, neboť dívka celou dobu rozechvěle hleděla k lesu. Teď jí položila hlavu na rameno a zavřela oči. Obzor se barvil do růžova a zlaté slunce pomalu stoupalo na oblohu.
"Stejně mám pocit, jakoby dnešní ráno trvalo věčnost.", řekla Tinn po chvíli. "A přece to byl stále dnešek, kdy mě Aroth vzbudil…A ta tma, Cailín. I ta snad vládla roky. Nikdy jsem tolik nedoufala v úsvit."
"Bývalo by to bylo mnohem horší, kdyby svítalo brzy. Tam v lese bych si to nepomyslela, ale ta tma nás chránila…Měly bychom ale jít. Jestli Aroth říkal, že se máme schovat, schováme se.", Cailín vstala.
"On si myslel - Cailín, neslyšíš něco?", vzápětí Tinn vyjekla a vyskočila na nohy. Z lesa, mnohem dál od míst, z nichž se vynořily dívky, vyběhla postava. Nemohl to být voják, protože neměl meč ani brnění, ale Cailín kvůli vzdálenosti viděla pouze temnou siluetu. Postava se na okamžik zastavila a začala mávat rukama nad hlavou. Pak se rozběhla směrem k nim. Tinn couvla o několik kroků zpět, ale pak se její tvář rozzářila.
"To je přece…Arothe!", vykřikla, když se chlapec přiblížil natolik, že mu viděly do tváře. Cailín se podlomila kolena a cítila, jak se jí oči zalévají slzami. Obě dívky mu radostně vyběhly vstříc, ale Aroth mával ještě zuřivěji.
"NE! Zpátky! ZPÁTKY!", křičel a klopýtal přes pláž. "Jsou za mnou! Do vody! Plavte! Plavte pryč!"
Cailín se na okamžik ohlédla za něj a tu spatřila čtyři mohutné vojáky, jak vybíhají z lesa. Přestože na sobě měli na pohled těžké brnění, pohybovali se překvapivě rychle.
"Tinn…Cailín.", sípal a otíral si roztržené obočí, z nějž mu do oka stékala krev.
"Arothe! Jak jsi nás -"
"Musíme do jezera…Mají brnění a…nemohou za námi. Neviděl jsem luky, takže…tam budeme v bezpečí! Honem!", chlapec vzal Tinn za ruku a druhou uchopil za paži Cailín.
Na okamžik se všech zmocnil pocit, že jim ochablo celé tělo. Tinn se v ledové vodě zalykala a pokoušela se udržet hlavu co nejvýše nad vodou. Ruce i nohy měli zmrzlé a těžko s nimi hýbali. Studené hlubiny Bílého jezera je pohltily právě ve chvíli, kdy na břeh doběhli vojáci. Aroth sestru držel, jak nejpevněji dovedl a pomalu s ní plaval dál a dál od pobřeží. Cailín byla jedna z mála dívek ve vesnici, která se plavat naučila ještě v útlém věku, a tak se držela po chlapcově boku. Vojáky jejich počínání očividně vyvedlo z míry. Bezmocně stáli na břehu nebo přecházeli sem a tam a házeli do vody kamení. Ani jednou se jim však nepodařilo trefit cíl - poutníci už byli příliš daleko.
"Ženete se do záhuby.", promluvil pak jeden z nich a Aroth se otočil, aby mu viděl do tváře. Dalo mu dost práce udržet se nad vodou i s Tinn, ale pokusil se hledět vojákům přímo do očí. "Buď vylezete ven, nebo se utopíte. A jestli si myslíte, že to jezero přeplavete, trochu jste se přepočítali." Aroth mlčel a popadal dech.
"Radil bych vám, abyste rychle vylezli. Jinak tu totiž zůstanu, a budu se dívat na vaši pomalou smrt. To bys chtěl, chlapče, vidět, jak se tvoje sestřička topí?", pak se zadíval na Cailín tak pronikavým pohledem, až se musela odvrátit. "A co tahle kráska? Jak jí to asi bude slušet pod vodou? V písku a bahně? S prázdnýma očima? My si počkáme."
"Všichni tady chcípnete.", odplivl si další voják. Pak bylo dlouho ticho, přerušované jen šploucháním vody a občasným kašláním. Cailín začínaly dřevěnět nohy a snažila se potlačovat drkotání zubů.
"A nebo…", ozvalo se potom tak vypočítavým hlasem, že všichni rázem zpozorněli. "Když nás dovedete do dalších vesnic, ušetříme vás život a naleznete útočiště v naší zemi. Nikomu se nic nestane.", poslední větu řekl pomalu a důrazně a v očích se mu přitom zablesklo.
"Ne…Odejděte… a nechte naše… rodiny naživu!", zvolal Aroth a několikrát se mu podařilo loknout si vody.
"Střetněte se…s vojáky! Nevyvražďujte…zbaběle…vesnice!", vzápětí se rozkašlal, protože Tinn se teď držela jeho krku a stahovala jej pod vodu. Jeden z vojáků si posměšně odfrkl a další se hlasitě rozchechtali.
"Vybrali jste si tedy smrt," odtušil ledově ten, který promluvil první. Náhle zasvitlo slunce, které se převalilo před obzor v plné své kráse a nádheře. Jeho jasné paprsky prořízly mlhu a odrazily se od jezerní hladiny. Cailín měla pocit, jakoby se octli v závoji protkaném zlatem. Světlo na vodě se třpytilo a blýskalo se a hřálo je do tváře. Do jejich srdcí vstoupila naděje.
"Arothe…" zašeptala se zavřenýma očima a v hlase jí zazníval pokoj a úžas. Chlapec se na ní usmál a hleděl na její pobledlou tvář ozářenou ranním sluncem. Rty měla fialové a celá se třásla zimou, ale připadala mu nádherná jako všechny poklady světa. A do ticha, které zavládlo, zazněl vzdálený, přesto však jasný, zvuk rohu. Ozval se ještě dvakrát, pokaždé táhle a žalostně a Arothovi se zdálo, že rozechvívá hnědé listí stromů. Vojáci zpozorněli a vyměňovali si mezi sebou pohledy, jakoby se rozhodovali, co dělat.
"Volají nás.", řekl jeden z nich tiše. Poutníci ani nedýchali, dychtivě sledujíce muže na břehu.
"A co oni?" kývl ten druhý k jezeru. "To je máme nechat jen tak…"
"Je to rozkaz. Volají nás," zopakoval vztekle první a zasunul meč do pochvy.
"A ta vesnice?" opáčil další, a přestože se snažil mluvit tiše, hlas se mu chvěl rozčilením.
"Přišli z lesa. Nemůže být daleko. A smrt si je najde i bez nás. Dlouho plavat nevydrží. Jdeme!" Všichni se obrátili a bez jediného dalšího slova zmizeli v lese. Stromy se za nimi zavřely a jejich tmavé siluety se ztratily mezi kmeny. Aroth ještě okamžik čekal a ostražitě sledoval, jestli na ně nenalíčili past a nečekají, až s dívkami vyjde na břeh. Nic se však nedělo. Byli sami.
"Jsou pryč. Poplaveme… zpět." Ústa měl opět plná vody, a tak více nemluvil. Hýbalo se jim těžko, ruce měli ztuhlé a únava je táhla ke dnu. S vypětím všech sil se dostali do mělké vody, kde konečně dosáhli na bahnité dno. Jakmile dorazili na pláž, všechny zachvátila taková radost a úleva ze společného shledání, že se rozesmáli. Nebezpečí bylo pryč. Noc odešla a vojáci s ní. Konečně byli spolu, živí a zdraví. Tinn se vrhla bratrovi kolem krku a z očí se jí řinuly slzy. Chvíli vůbec nebyla schopná slova, jen vzlykala a pevně se k němu tiskla, zatímco on jí hladil po vlasech.
"Už je to dobré, Tinn. Všechno je v pořádku. Neplač," šeptal jí. Cailín mlčky stála opodál, ale ani ona se neubránila slzám. Když se Tinn ztišila a posadila se do písku, Aroth se k dívce obrátil.
"Cailín, díky. Díky, že ses o ní postarala," vzal jí za studené ruce chvějící se zimou.
"Tolik jsem se o tebe bála, Arothe.", hlesla tiše Cailín a po krátkém zaváhání mu padla do náruče. "Myslela jsem, že jsi mrtvý. Že tě chytili. Když jsem se rozběhla pryč…já… ztratila jsem vás. Odpusť, prosím…"
Chlapec jí k sobě ještě dlouho tiskl.
"Doufám, že jste se trochu zahřály,", řekl pak. "ale musíme jít dál. Náš úkol ještě není u konce. Musíme najít chodbu."
"Mapa!" vykřikla náhle Cailín vyděšeně. "Ta mapa! Musela se přeci rozmočit!"
Aroth si rychle prohledal kapsy a vytáhl mokrý cár pergamenu. Beze slova jej opatrně rozložil na písek tak, aby se neroztrhl. Velká část byla tak rozmazaná, že se z ní nedalo nic vyčíst, avšak oblast kolem jezera zůstala jako zázrakem poměrně zachovalá.
"Ta chodba…viděl jsem jí někde tady…" soustředěně prohledával jednu část lesa po druhé.
"Ach ne…museli jsme úplně odbočit z cesty…", zaúpěl pak a zoufale těkal očima z jednoho místa na druhé. Náhle však úžasem vykřikl a zabodl prst do místa na kraji lesa. "Počkat! Tady je! Podívejte se! Je tady!"
Cailín, která stála za ním, se nahnula, aby lépe viděla.
"Ale to je přece… jsme kousek od ní!"
A opravdu. Černá, trochu rozpitá tečka, pod níž se skvěl nápis 'chodba', byla zakreslená tak blízko jezera, že by člověk řekl, že je to pár kroků.
"Je to zázrak…" vydechla Tinn a obrátila se k lesu.
"Jestli se nemýlím, my bychom měli být někde tady," pronesl Aroth po dlouhém přemýšlení. "A potom…musíme jít pořád na jih a pak vejít do lesa. Opravdu to není daleko. Tinn má pravdu. Je to zázrak. Je zázrak, že jsme neběželi na opačnou stranu a je zázrak, že jsme se všichni setkali," usmál se.
Celou cestu se drželi za ruce a navzájem si vyprávěli průběh jejich útěku. Cailín se dozvěděla, že se Arothovi s Tinn podařilo na okamžik ztratit vojákům, a když zjistili, že s nimi dívka není, poslal Aroth sestru, aby běžela na opačnou stranu lesa. On sám je odlákal jinam a celou dobu jen čekal na vhodnou příležitost, kdy by jim mohl nepozorovaně vyklouznout. Vojáci sice nebyli příliš rychlí, zato vytrvalí a Arotha zmáhala čím dál víc únava. Proto se mezi nimi udržovala malá vzdálenost na to, aby mohl vylézt na strom, nebo se skrýt za kamenem. Když pak v dáli mezi stromy spatřil to světlo (stejné světlo, které přilákalo dívky), vydal se za ním.
"Nemohl jsem uvěřit, že vás obě vidím.", zakončil pak své vyprávění ve chvíli, kdy vstoupili do lesa. Snad ještě nikdy slunce tolik nekouzlilo, jako teď. Mezi větvemi se proplétaly zlaté paprsky a nořily se do mechu a listí na zemi, vdechovaly život všemu, co se v noci zdálo tak děsivým a neskutečným. Z hvozdu se zdvíhala pára a odplouvala pryč jako dávné koráby brázdící moře.
"Dělám si ale starost o vesnici. Proč asi vojáky svolávali? Třeba už jí našli," ozvala se po dlouhé době zasmušile Tinn.
"Musíme věřit, že ne," vzdychla Cailín, ale nevyslovila, jak pravděpodobný by byl opak.
"Jak myslíte, že tu chodbu poznáme?" zeptal se Aroth a se svraštěným obočím se rozhlížel kolem dokola. "Sám si jí vůbec nedovedu představit. Co máme vlastně hledat?"
"Možná bychom se mohli rozdělit. Snad jí jako vchod poslouží nějaký kus dřeva, kámen nebo vyvrácený pařez. Dívejte se po všem, co vypadá nějak neobvykle.", rozhodla Cailín a ostatní nemohli jinak než souhlasit. Aroth se vydal dál na jih, Tinn na východ a Cailín směrem k západu. Celou dobu si ale dávali dobrý pozor, aby se nevzdálili příliš daleko a stále na sebe viděli. Les byl plný různých předmětů, za nimiž by se mohla docela dobře nějaká chodba skrývat, ale pokaždé se ukázalo, že jejich prozkoumávání bylo úplně zbytečné. Pomalu už přestávali doufat, že by se tu nějaká záchrana mohla skrývat, když se ozvala dutá rána následovaná pronikavým vyjeknutím.
"Je to tady! Honem! Pojďte sem!" volala Tinn a hlas jí vzrušením přeskakoval. Za několik málo okamžiků k ní doběhla Cailín s Arothem. Tinn stála před něčím, co vypadalo jako mohyla. Tam, kde však dívka stála, zel černý otvor a opodál se povalovalo několik mohutných kamenů, které odvalila.
"To je určitě ono!" vyjekla Cailín a nahlédla dovnitř. Dýchl na ní zatuchlý, chladný vzduch, a když se dotkla vnitřní stěny, zjistila, že je obložená kameny. Tunel se prudce svažoval, ale až dolů nedohlédla. Do tmy vedly hrubě tesané, široké schody, z nichž už se mnohé uvolnily.
"Musí to být ono," zašeptala ulehčeně a obrátila se na Arotha. Ten na ní upřel zvláštní pohled, ze kterého nedovedla vyčíst vůbec nic.
"Tady vaše cesta končí," řekl tiše a Tinn si povšimla, že slovo 'vaše', vyslovil s neobvyklým důrazem. Dívky se zatvářily nechápavě.
"Vaše?" otázala se opatrně Cailín.
"Zapomněly jste snad?" opáčil stejně tichým hlasem, jako předtím. "Mým úkolem bylo dovést vás sem. Dovést vás do bezpečí."
"Arothe…", hlesla Cailín a do očí jí vhrkly slzy. Pochopila, kam tím chlapec míří. "To nemůžeš. Chytí tě. Prosím. Musíš jít s námi. Nemůžeš se tam vrátit."
Aroth mlčel, jen se jí díval do očí.
"Chceš se vrátit?" ozvala se Tinn a objala jej. "Já vím. Zachraň matku s otcem, Arothe.", pošeptala mu tak tiše, že to Cailín neslyšela. Aroth jí stiskl ruku, neskonale vděčný za její porozumění. Mluvila s velkou bolestí, avšak pochopila, že bránit mu nemůže.
"Najdu je, Tinn, slibuji. Nemusíš se bát. Cailín se o tebe postará. Všechno bude zase dobré.", pak jí pustil a dívka vstoupila do chodby. Ramena se jí přitom nepatrně třásla, jak plakala.
"Arothe, prosím," zašeptala Cailín znovu.
"Ne, Cailín. To je mé poslání. Musel jsem dovést tebe a Tinn sem, k chodbě. Do bezpečí. To už jsem splnil. Teď ale musím zpět, abych varoval naše rodiny. Nechápeš? Vaše, ne můj život, musí být uchráněny. Na tom mi nejvíce záleží. Proto jsem vás sem dovedl, a proto se vracím. Buď sbohem, Cailín."
Přitiskla se k němu a on se sklonil a políbil jí do vlasů. Pak se krátce dotkl její tváře, obrátil se a zakrátko zmizel v hlubinách lesa. Pochopila. Měl na výběr. Avšak vzdal se bezpečí a mnoha šťastných dní, aby vyšel vstříc smrti a bolesti, které na něj čekaly, pro životy těch, které miloval.

Kresby - Inspired by Victorian era

12. června 2010 v 20:06 | Clarett |  Kresby
Mám pro vás dvě kresby na téma "viktoriánská Anglie". :-) Strašně se mi to období líbí, takže si teď v kuse kreslím šaty a vějíře a slunečníky a kdoví co ještě. Druhý obrázek vznikal při hodině matematiky a nepodařilo se mi to vyfotit přiliš dobře.

I. Světla ve tmě

12. června 2010 v 10:34 | Clarett |  Cesta
"Arothe," promluvila tichým, přesto tak zvučným a jemným hlasem, jako když vánek hladí kvítky sněženek. Věděl, že za ním šla. Následovala jej celou cestu z vesnice, od té doby, co minul poslední domy. Tiše se skryla ve tmě očekávaného rána, do níž ještě nepronikly sluneční paprsky. Přesto se neobrátil a neodehnal jí. Tolik si přece přál s ní promluvit. Hledět do jejích jasných očí za rychlého úsvitu, kdy se její tváře dotkne slunce. Zastavil se a srdce se mu chvělo. Na okamžik se zahleděl do stínů údolí hluboko pod horami.
"Cailín," řekl pak a otočil se k ní, "Proč za mnou jdeš v takovou dobu? Je tma a ještě dlouho bude."
"Viděla jsem tě z okna. Nemohla jsem spát," odvětila tiše. Stála tam ve sněhobílém rouchu, útlá a spanilá, a vlasy halily její paže jako zlatý šál. Přestože si to přál, nepromluvila, a tak se opět zahleděl na stínem přikrytý kraj pod horami.
"Často sem chodím za úsvitu," řekl a vzhlédl k horským hřebenům, které lemovaly spící údolí, jako kamenní strážci velkého tajemství. "Tehdy je tu ticho a pokoj. Dívám se, jak blednou hvězdy, a vstává slunce. Jak se třpytí rosa." Na okamžik se odmlčel a pak zašeptal: "Dává nám to naději."
Dívka se postavila vedle něj a dlouze se na Arotha zahleděla.
"Je to ale malá naděje," řekla trpce. "A mnoho jí nezbývá. Je jen otázkou času, kdy vojska postoupí až k horám. Kdoví, jestli už nepokořili krále. Kdoví, kde všude válka zuří, kolik mužů padlo. Je zoufalé žít v nevědomosti."
Mluvila tiše a v jejích slovech bylo mnoho bolesti. Aroth přemýšlel, jak odpovědět, ale nebylo co.
"Myslíš na otce?" zeptal se nakonec a vzápětí své otázky hořce zalitoval, neboť Cailín se na tváři zaleskla slza.

"Odpusť," hlesl a přál si, aby jí směl stisknout ruku.
"Není co. Nemohu před tím utíkat," špitla a na okamžik se odmlčela. "Jsou to čtyři měsíce, co odešel bojovat. Nikdy jsme už od něj nedostali jedinou zprávu. Nikdo neví, jestli ještě žije.", snažila se působit vyrovnaně, ale její hlas se chvěl. "Jak dlouho to ještě potrvá?"
"Na to neznám odpověď," řekl slabě, hledíce do hlubin údolí. Nebylo toho vidět mnoho, neboť svět stále halila tma. Na úpatí hor ležel stín hlubokého lesa, tiše šumícího a setřásajícího ze sebe lezavý chlad brzkého podzimního rána. Za ním se zrcadlily klidné vody Bílého jezera, a dál mu krajina skýtala pohled na temné pláně. Nikdy nesestoupil dolů. Od té doby, co začala válka, nikdo kromě povolaných mužů neopustil hory.

"Pojď, doprovodím tě zpět. Do úsvitu je ještě daleko a ty se třeseš zimou," promluvil opět Aroth a dívka mlčky přikývla. Ještě chvíli tam bok po boku stáli a tiše rozmlouvali, avšak když se chlapec otočil k odchodu, Cailín jej zarazila.
"Počkej ještě," řekla a její hlas se chvěl náhlým rozrušením. "Měla jsem pocit, že vidím…"
Postoupila o několik kroků dopředu a naklonila se přes nevysoký skalní převis, na němž stáli. Skála se prudce svažovala až k lesu, kam teď soustředěně upírala zrak. "Ale to nic. Pojďme." Vzhlédla k Arothovi, ale z jeho pohledu jí zamrazilo. Nehybně, s očima rozšířenýma strachem, zíral na planiny za jezerem.
"Co se…?"
"Cailín." Mluvil tak tiše, že jej téměř nebylo slyšet, "Co je to za světla tam pod horou?"
Na pláni se právě rozzářila malá oranžová tečka a hned po ní dvě další. V té tmě připomínaly žhnoucí oči nějakého bájného netvora. Oběma tuhla krev v žilách, když si uvědomili, že v těch místech stojí jedna z mnoha vesnic roztroušených po údolí. Než dívka stačila odpovědět, objevil se vedle prvních tří zářících bodů jeden další.
"To jsou…" S hrůzou v očích na Arotha pohlédla. "Hoří tam domy. Vzplála vesnice! Tamhle je další! Arothe, oni jsou tady! Našli nás -"
"Mlč. Neslyšíš něco?"
"Je to jako…dusot kopyt a…neslyším to dobře. Arothe, prosím, vraťme se." Cailín vyděšeně couvla o několik kroků zpět. Chlapec se však ani nepohnul. Teď už musela hořet celá vesnice. Bezděky se zachvěl. Nepotrvá to dlouho a všechny vesnice v údolí budou vypálené. Zmocnila se ho touha nějak těm lidem pomoci. Dobře ale věděl, že není jak. V duchu zadoufal, že se snad někomu podaří utéct do hor dřív, než bude pozdě, ale jak řekla Cailín, naděje byla malá. Cítil, jak ho polévá studený pot. Věděl až moc dobře, co to všechno znamená. Pláč, křik, zoufalství, mrtvá těla válející se v prachu cest. Válka přišla.

"Arothe," hlesla Cailín a zakryla si tvář dlaněmi. "Musíme to říct ostatním. Hned! Musíme se někam schovat…prosím, hlavně si pospěšme!"
"Ne." Chlapce udivilo, s jakou rozhodností to slůvko řekl. Avšak pohled na vojáky podpalující vesnice mu vnukl spásnou myšlenku. A teď byl docela pevně rozhodnutý svůj plán uskutečnit. Pokynul dívce, aby jej následovala a poodešel od skalního převisu. "Cailín, teď mě poslouchej. Já…není to velká naděje, vlastně téměř žádná, ale o něčem vím. Můj otec mi kdysi dávno vyprávěl o tajné chodbě. Je to chodba, nebo nějaký podzemní tunel, jehož vchod by měl být ukrytý kdesi v lese pod horami. Některé mýty se o ní prý zmiňují jako o útočišti pronásledovaných v době válek, ale není jich mnoho a já sám žádnou takovou legendu neznám. Podle všeho by ale měla ústit do jakési jeskyně na druhé straně hor. Odtud je to k hranicím jen kousek a je docela možné, že se tam vojska ještě nedostala. Jestli je to všechno pravda, mohli bychom se odtud dostat, a to ještě dnes!" zvolal.
Cailín se na něj zahleděla a po tváři jí stekla slza.
"Kde…kde máš tu jistotu, že taková chodba někde doopravdy je? A i kdyby byla…copak víš kde jí hledat?
Jak bys tam chtěl dostat celou vesnici, teď když je údolí…"
"Měl mapu.", pronesl zamyšleně chlapec spíš k sobě, než ke Cailín.
"Cože?"
"Můj otec. Vím to docela jistě, protože na ní byl zakreslený téměř celý les, všechny cesty, mýtiny…", hlas se mu chvěl vzrušením. "Cailín! Kdybych jí našel, tak - "
"Náš čas vypršel, Arothe. Už se nedá nic dělat."
"Poslouchej mě přece! Ještě nevyšlo slunce! Chceš tu zůstat a čekat na smrt?!"
"Nechci jí jen najít tam dole v lese."
Chlapec odvrátil pohled a zhluboka se nadechl.
"My máme naději. Půjdu já. Najdu mapu, proplížím se lesem, a když tu chodbu najdu, vrátím se pro vás. Nesmíme jít všichni pohromadě - byli bychom hluční a pomalí. Vojáci by nás uviděli a pak pochytali jako zvířata. Nikdo by nepřežil. Dovedu vás tam po skupinách. Nejdřív děti, pak ženy a všechny, kdo tu nebudou chtít zůstat. Cožpak nevíš, jak moc mi záleží na životech těch rodin? Našich rodin?"
Na dlouhou chvíli zavládlo ticho. Cailín zvažovala všechny možnosti a cítila zoufalství, z kterého se jí svíraly všechny vnitřnosti. Před očima jí vyvstávaly obrazy vojáků, prchajících matek, mrtvých dětí. Rozhodla se.
"Půjdu s tebou. Vím, že když tu chodbu nenajdeme…Ale nemohu tu zůstat." Pevně na něj pohlédla a on jí oplatil chabým úsměvem. "Mám říci vesničanům, aby se připravili na útěk? Všichni ještě spí."
"Ne, mlč o tom. Strach by je mohl úplně zaslepit. Sám se pro ně vrátím, až ty budeš v bezpečí. Musíme si ale pospíšit. Pojď. Pokusím se najít mapu. Ty si vezmi dýku a přines s sebou nějakou vodu. Ničím se nezdržuj, Cailín. Jakmile budeš připravená, počkej na mě u Lesní cesty."
Děvče přikývlo a otřelo si rukou obličej. Oba se pak spěšně vydali k vesnici.

Cailín netrpělivě pozorovala temné obrysy spících domů. Cesta, na které stála, se o několik kroků dál prudce svažovala a mizela ve zlověstně vyhlížejícím lese. Čím déle hleděla mezi jeho černé kmeny a naslouchala praskání větví, tím větší strach se jí zmocňoval. Všechno její odhodlání se vytratilo a ona jen bezmocně čekala, kdy se za ní vynoří pluk vojáků. Co když o vesnici ví? Právě teď sem možná míří. Pevně sevřela rukojeť dýky
připevněné na koženém opasku. Jediné, co jí uklidňovalo, bylo inkoustově modré nebe plné zářících hvězd. Z jejích myšlenek jí však rázem vytrhly kroky a tlumené hlasy ozývající se za jednou z chalup. Vzápětí se zpoza ní vynořily dvě tmavé siluety.
"Arothe?" zašeptala Cailín ostražitě do tmy.
"Cailín, jsem rád, že už jsi tady," ozvalo se v odpověď a za okamžik už vedle ní stál chlapec. "Našel jsem jí - mám tu mapu, Cailín! Prohlédl jsem jí na světle - nemyslím, že je bezpečné s sebou brát svíčku…Je to zázrak! Opravdu tam je! Vím, kde je ta chodba!" chrlil ze sebe pološeptem.
"Je to pravda. Taky jsem jí viděla," promluvil kdosi za Arothem tak náhle, až sebou Cailín trhla.
"A ještě jedna věc - " chtěl pokračovat, ale dívka ho přerušila.
"Tinn?"
"Viděla mě, když jsem prohlížel mapu. Musel jsem jí to říct. Dám na ní pozor, Cailín. A až dojdeme k chodbě," na okamžik se odmlčel, "chci, aby byla má sestra mezi prvními, kdo se dostane do bezpečí."
Cailín nezbývalo, než dát Arothovi za pravdu. Sama žádné sourozence neměla, ale přesto si uměla dobře představit, jak by se musel chlapcův strach násobit, kdyby tu Tinn musel nechat. Aroth přes sestru přehodil plášť, protože už teď se třásla zimou a naposledy se ohlédl po vesnici. Byla stejná, jako když to ráno vycházel z domova. Tichá a tmavá, plná pokojně spících lidí, kteří o přicházejícím nebezpečí neměli ani tušení. Odcházeli bez rozloučení a moc dobře věděli, že už se nikdy nemusí vrátit. Postřehla jeho pohled a zadívala se na něj tak zvláštně, že nebyl sto poznat, co mu naznačuje.
Všichni vykročili. Sestup ze skály nebyl nijak snadný a Tinn na písčité cestě několikrát uklouzla. Museli však jít, jak nejrychleji mohli, protože, ačkoli to nebylo příliš znát, obloha začínala blednout. Aroth šel první, z části proto, že jediný znal cestu a zčásti kvůli ochraně Tinn, která šla uprostřed. Odmalička byla slabá a nemocná, takže se jí chodilo špatně a každou chvíli se tlumeně rozkašlala. Cailín šla poslední, přidržovala se oběma rukama svahu, aby neztratila rovnováhu.
Sestupovali v zarytém tichu, které přerušovalo pouze jejich hlasité oddechování.
Po chvíli poznali, že jdou sice stále z kopce, ale mnohem mírnějšího, než jaký zažili při sestupu ze skály. Otevíraly se před nimi brány Západního lesa.
"Budeme se držet cesty nebo z ní sestoupíme?", zašeptala Tinn a prudce oddechovala.
Rozcuchané hnědé vlasy měla zastrčené pod pláštěm, který si křečovitě tiskla k třesoucímu se tělu.
Cailín se zastavila a ostražitě si les prohlížela. Když byla malá, často si tu hrávala s ostatními dětmi, ale teď se jí zmocňoval neznámý strach z toho, co by mohlo číhat uvnitř. Temnota mezi zšedlými kmeny jí naháněla hrůzu.
"Není čeho se bát.", řekl Aroth, který očividně dívčin strach vycítil. Neznělo to však příliš přesvědčivě. I jemu, při představě pouti ve vězení tmy, tuhla krev v žilách. Pak se obrátil k Tinn.
"Podle mapy bychom se měli držet cesty až k Rozeklanému dubu. Nebylo mnoho času na prohlížení si, jak velká vzdálenost to vlastně je, ale ten strom bychom měli rychle poznat. To místo je na mapě jasně vyznačené. Nejkratší cesta k chodbě je pak pořád na jih.", ohlédl se přes rameno směrem k vesnici. "Raději vyrazíme. Musíme dávat pozor, abychom ten strom neminuli. Jestli se nemýlím, měl by stát někde po naší pravé straně."
"Z toho lesa jde strach.", hlesla plaše Tinn s očima sklopenýma k zemi, a vyslovila tak myšlenku, která všechny sužovala od doby, co vyrazili. "Držme se všichni za ruce. Tak se neztratíme."
V její tváři se zračila bolest a utrpení smíšená s jakousi pokorou. Jako slepec natáhla před sebe ruku, která jakoby ve tmě zářila bledým světlem. Aroth jí pevně uchopil a pokusil se o povzbudivý úsměv. Vzápětí se však zachvěl, když se jej z druhé strany mlčky dotkla Cailín. Na okamžik zavřel oči a jemně stiskl její studenou, třesoucí se dlaň ve své.
Tak, ruku v ruce, vkročili do hlubin lesa. Srdce jim sevřel chlad. Nikdo se neodvážil promluvit. Nikdo se neodvážil ohlédnout nazpátek v hrůze, co by snad mohl spatřit. Hvězdy nad jejich hlavami zhasly a měsíc se ztratil kdesi nad spletitou klenbou pokroucených větví. Cesta pod jejich nohama byla kluzká a bahnitá, pokrytá kobercem zetleného listí. Našlapovali měkce a ostražitě a jejich kroky se ztrácely v šumění posledního podzimního listí. Po obou stranách cesty se rozevíraly tajemné hlubiny Západního hvozdu, jako nekonečné moře mrazivé černi. Přesto nešli v úplné tmě, jak si brzy uvědomily. Větve nad jejich hlavami propouštěly téměř neznatelný bledý přísvit dopadající na cestu, jako ranní mlha.
Cailín se náhle cítila mnohem bezpečněji, když cítila Arothův dotyk, a tím pevněji jeho dlaň svírala. Byla hrubá a velká, studená od nočního mrazíku, avšak přinášela jí teplo rozlévající se do celého těla. Pak vzhlédla k houštinám táhnoucím se vedle ní a pohledem hledala Rozeklaný dub. Marně. Připadalo jí, že už jdou celé dlouhé hodiny a nohy jí těžkly únavou. Mlčela však, ale po uplynutí doby, o kterou vnímala jako velmi dlouhou, to už nevydržela a zastavila se.
"Nikde ten strom nevidím," zašeptala, jak nejtišeji dovedla. "a začínám se bát, že jsme ho možná přehlédli. Teď už bychom snad měli z lesa vycházet, nemyslíte? Není tak široký a my určitě jdeme hodiny."
"Ještě se přece nerozednilo. Kdybychom šli hodiny, dávno by vstalo slunce.", namítl stejně tiše Aroth. "Ani já Rozeklaný dub nevidím, ale musíme ještě vydržet. Určitě ho najdeme."
Tinn se na něj však ztrápeně podívala.
"Já…já si nejsem jistá. Míjela jsem několik velkých stromů, ale nedovedu říct…jestli…jestli to byly duby. Je tu hrozná tma. A co když…možná jeden z nich byl ten, který hledáme!"
"Možná bychom se přece jen měli vrátit,", přidala se Cailín, "Alespoň o kousek a znovu si je prohlédnout. Nechce se mi pokračovat s vědomím, že je to možná zbytečné."
"Odpusť. Nehledala jsem pozorně. Bojím se tu.", špitla Tinn a sklopila oči.
"To my všichni.", vzdychl Aroth. "Možná ale máte pravdu. Dejte mi chvilku na rozmyšlenou.", hlas se mu chvěl, a musel se obrátit, aby dívky neviděli, jak si skryl tvář do dlaní. Zmocnila se jej taková hrůza a beznaděj, jakou v životě nezažil. Až příliš dobře si však uvědomoval, že není cesty zpět. Na dlouhou dobu bylo ticho. Zvažoval všechny možnosti. K čemu by bylo teď se vrátit? Když je zatím žádný strom neupoutal natolik, aby o něm mluvili, proč by měli něco najít teď? Ale co když ho doopravdy přehlédli? A co když…je možné, že žádný Rozeklaný dub neexistuje? Byla to jenom pohádka? Z té myšlenky ho zamrazilo. Měl chuť se hořce rozplakat, ale nesměl teď udusit tu poslední jiskřičku naděje, která v Cailín a Tinn zůstala. Byli sami. Ztracení v nekonečné noci.
Vtom se jeho ramene dotkla Cailín.
"Arothe…vidíš ta světla?", zašeptala. Vzhlédl a opravdu. Kdesi v dáli mezi stromy poblikávalo pět malých, zářících bodů. Pohybovaly se a pomalu blížily jejich směrem.
Cailín k sobě jednou rukou pevně tiskla Tinn, druhou si v hrůze zakrývala ústa.
"Vidím je.", odpověděl tiše.
"Myslíš, že to jsou vojáci?", hlesla Tinn.
"Taky by to mohli být prchající vesničané.", napadlo chlapce a pronesl to s takovou nadějí, až ho to samotného udivilo. "Vidíte, to by vysvětlovalo, proč je těch světel tak málo. A vojáci by určitě šli mnohem rychleji. Buďte ale tiše. Půjdeme kousek blíž."
Tinn objala dívku oběma rukama kolem pasu, a přestože se jim tak šlo mnohem hůř, v té chvíli byly jedna druhé nevýslovnou oporou. Aroth se samým vzrušením držel o několik kroků napřed, dokud se světla nezvětšila natolik, že bylo nutné schovat se za jeden ze stromů. Všichni tiše vklouzli do lesa a zpoza mohutného kmene starého buku bez dechu sledovali dění na cestě. Ony světla byly samozřejmě rozsvícené louče, ale protože jejich nositelé se pohybovali mlčky a světlo drželi tak, že jim nebylo vidět do obličeje, stále nemohli rozeznat, o koho vlastně jde.
Asi třicet kroků od místa, kde se Aroth s dívkami skrýval, se louče zastavily. Zakrátko k poutníkům dolehly tlumené mužské hlasy.
"Někoho jsem slyšel.", říkal jeden.
"Copak je čas se takovými malichernostmi zdržovat? Máme jiný úkol. Na to už jsi snad zapomněl?", usadil ho druhý. Mluvil tak tiše a zastřeně, že Aroth musel vynaložit veškeré úsilí, aby mu rozuměl.
"Tady je pořád něco slyšet.", přidal se třetí. Pak se ozvalo křupání větviček doprovázené hlasitým zaklením.
"Do háje s tou proklatou tmou!"
"Já ale slyšel někoho, chápeš? Hlasy."
"O tom se můžeme bavit, až ho uvidíš.", ozval se opět druhý hlas.
"Jo. Jen, co ho doženeš, můžeš ho napíchnout. Přesně, jak říkal velitel. Nikoho nešetřit, ať je to kdokoliv z týhle špinavý díry. Proto jsme taky tady. Pobít uprchlíky, najít vesnice.", teď promluvil čtvrtý hlas a Cailín měla pocit, že se jí snad zastavilo srdce. Vyklouzl jí přidušený výkřik. Aroth, který zbledl jako stěna, jí pohotově přitiskl ruku na ústa. Cítil, jak se mu prudce zdvihá hruď a téměř čekal, že vojáci jeho bušící srdce musí každou chvíli uslyšet. Nikdo už nepochyboval o tom, s kým mají tu čest.

Fotografie - 5.6. 2010

6. června 2010 v 14:43 | Clarett |  Fotografie
Včera jsem se zas vydala ven. Bylo hrozné horko, ale chtěla jsem si trochu užít toho sluníčka. Nakonec jsem usoudila, že bych byla mnohem spokojenější, kdyby pršelo. :-) Ale fotky se celkem vydařily - přinejmenším mám památku na červen 2010. :-) A krom toho jsem načerpala inspiraci. Fotky jsou totiž ze dvou různých míst (byly to totiž dvě procházky). Nejprve rybník, les, vesnička a pak úplně jiná vesnička, zámek, park. Ta místa jmenovaná jako druhá jsem prošla s kamarádkou. Celý ten zámek obklopuje docela zpustlý a temný anglický park ohraničený starou zdí. Je tam dokoce i jáma, v níž byli kdysi medvědi a altánek s vytlučenými okny. Přestože svítilo sluníčko a zpívali ptáci, bylo to docela děsivé, zvlášť, když tam nikdo krom nás nebyl. :-D


O Paní lesa

4. června 2010 v 16:21 | Clarett
Musím si založit novou rubriku "Dodatky". :-) Ono je to téma totiž hrozně zajímavé. Nepíšu totiž povídky stylem - otevřu Word, začnu psát, uložím, zavřu Word. Ne. Mám horu sešitů, do kterých si zapisuji osnovy (mimimálně dvě), rozebírám děj, kreslím, vymýšlím jména, charakteristiky, občas (když není po ruce ten počítač) píšu ručně scénky dopředu nebo navazuji na již napsaný děj. A tak jsem se rozhodla, že vám to pěkně nafotím a zveřejním, abyste viděli, jak taková Clarett pracuje. :-D