Paní lesa

31. května 2010 v 21:27 | Clarett |  Malé příběhy
K povídce - staženo z DeviantArtu
A je to tu. Konečně smím zveřejnit tuto povídku. Jsem opravdu zvědavá, co na ní budete říkat. :) Zhotovila jsem jí zhruba před dvěma měsíci, dlouho jsem jí psala a dlouho opravovala, zúčastnila se dvou literárních soutěží, z toho v jedné vyhrála druhé místo. Paradox je, že to druhé místo vyhrála neopravená verze textu, avšak ta verze, kterou teď zveřejňuji, zůstala neoceněná. :-)
Povídku bych ráda věnovala Lily, která jí četla ze všech nejdříve, pak Famisovi, který mi vydatně pomohl s její úpravou, a Caddy, jejíž povzbuzování mi dodávalo plno síly. :-)
Přeji příjemné čtení!



***
Jasný sluneční svit laskal zelené lístky jedné z haluzí letitého habru. Bylo příjemné jarní odpoledne, zvlášť v lese, kde se hřejivá zář v úzkých pruzích mísila s vůní vlhké trávy. Ten les byl starý a památný, příliš vzdálený pro ty, kdo neradi naslouchají a ztracený pro ty, kdo nenaslouchají vůbec. Na jaře tu vanul svěží dech bledých kvítků a tráva se chvěla. Čas tu plynul pomalu a klidně a neohlížel se na hučící vlaky, drnčící budíky ani klapající podpatky městských slečen. Ubíhal přesně tak, jak ubíhat měl, ale málokdo to postřehl.
            Náhle se však stalo něco neočekávaného. Něco, co les již dlouhá léta nezažil.

Kdesi mezi Pěti starými duby, jak se jim říkalo, se mihly dvě nožky. Stromy znepokojeně zašuměly, a jak se kroky blížily, větve se nepatrně semkly k sobě. Byly to neopatrné kroky, které šláply na každou větvičku, která se jim dostala do cesty.
Klopýtaly. Když si habr pomyslel, že už jsou docela blízko, houštím se prodrala postava a stanula přímo před ním. Byla to dívka a v bledé ruce svírala školní brašnu. Měla uslzené oči černé jako uhel a rozcuchané vlasy, které jí spadaly na ramena. Vzhlédla ke koruně, jíž se proplétaly zlaté nitky slunečních paprsků, a maličko se usmála. Chvíli tak zasněně hleděla vzhůru, přivírala oči a tiše šeptala. Pak se jí do očí zas nahrnuly slzy, ona sklonila hlavu a padla na kolena.       
Habr si jí prohlížel. Snažil se upamatovat, kdy naposledy viděl člověka, ale nevzpomněl si. Nebyl sám, kdo na ní hleděl. Celý les si teď šeptal o zázraku, který přišel. Doby, kdy na kořenech sedávaly maminky a uspávaly děti, dávno minuly. Chlapci dnes nehráli kuličky, nikdo si tu neotevřel knihu a nestrávil nad jejími řádky poklidný den. Hvozd ztichl a mlčel.
Dívka - ještě dítě, podle toho, jak počítají stromy náš věk, klečela ve vysoké trávě, která jí šimrala do holých paží a chvěla se. Pomalu si zula nepohodlné střevíce a odhodila je za sebe, hřbetem ruky si otřela oči a lehla si na zem, hledíce nad sebe. Měla mladou, docela pěknou tvář a hluboké oči kdysi bývaly plné života. Pro stromy to byl bolestný pohled. Vidět živou bytost, tak ztrápenou, tak slabou. Když vztáhla ruce za sebe a dlaněmi se dotkla kmene habru, zarazila se nad jemností jeho kůry, protože tak kouzelný strom ještě nespatřila. Přesto se z toho nedovedla radovat tak, jak by bývala chtěla. Její srdce tížilo příliš mnoho bolesti a strachu, avšak sama o tom neměla tušení. Zavřela oči.
Habr to však cítil. Od chvíle, kdy vložila ruce na jeho kmen, jí vnímal lépe než kdokoli jiný. Doléhala na ní špína a prach ze světa Za lesem. Přinášela velkou tíhu, tíhu, jež člověka dusí a pohlcuje. Zoufalství. Bolest. Lesem zavanul chladný vichr a strom se velmi zarmoutil.
V tom dítěti však bylo něco silného, co jí dovolilo vstoupit do lesa, co jí nezahubilo. Habr cítil, že je potřeba té jiskřičce pomoci vystoupit na povrch, neboť by mohla být udusána a zapomenuta.
"Zavolej Paní.", zašuměl buk, "Zavolej Paní lesa, ať tomu děvčeti vdechne život."
Habr uposlechl, neboť nebylo jiné možnosti. Dívka mezitím upadla do hlubokého spánku - nechala se ukolébat líbeznou písní stromů, jarním vánkem a svitem slunce. To všechno přineslo do jejího srdce na okamžik pokoj a ticho.
            Habr tu zprávu zavolal mocným hlasem, jaký slyší jen stromy. Bylo tomu už sto let, kdy naposled přišla Paní mezi jejich kmeny a potěšila je svou přítomností. Stejně jako lidé se však ztratila a už nepřicházela tančit za letních nocí, jako tomu bylo kdysi. Všechny větve se pak náhle rozezpívaly lesní písní, líbeznou a živou, která sílila a naplňovala srdce radostí a na svých křídlech přinášela sladké sny. Bylo to, jako by se mezi stromy proháněly mocné poryvy svěžího větru, avšak jediný vlásek na hlavě spící dívky se nepohnul. Náhle se z hlubokého lesa počala linout stříbřitá záře, jež se blížila a rostla a po chvíli docela zastínila svit slunce. Hvozd v očekávání zmlkl. Mnohé mladé stromy zjevení přihlížely poprvé.
            Když už nebylo vidět pro samou záři vůbec nic, začala se jako stříbrný prach usazovat mezi polštářky mechu, až se ztratila docela. Pod mohutnými větvemi starého Habru stála Ona. Drobná a útlá, jako jarní sedmikráska, s havraními vlasy spletenými v dlouhý cop, oděná v bělostném rouchu. Les na ní dlouho v úžasu hleděl, protože zapomněl na její krásu i na dary, které s sebou pokaždé přinášela. Když se usmála, sluneční svit se zachvěl a ptáci se rozezpívali. Přesto každý cítil, že je to velká královna. Paní neslyšným krokem přistoupila k Habru a dotkla se jeho kmene, prsty pohladila trávu a nakonec se obrátila ke spící dívce.
"Jak dlouho spí?", zašeptala řečí stromů.
"Hned, co zavřela víčka, zavolali jsme tě, paní.", řekl Habr a bolestně dodal: "Cítil jsem její sny."
Paní mlčky přikývla, protože pochopila, pohlédla na děvče a pak opět zdvihla tvář ke stromu.
"Nebuďte jí, prosím. Některé věci se přece zdají moudřejší ve snu. A pošlete jí sem více světla, má studené dlaně."
S poslední větou se opět usmála a při pohledu na stromky, které na ní hleděly s hlubokou bázní, se rozesmála jasným, zvonivým hlasem. Potom přiklekla na zem, položila dlaň na dívčinu hlavu a zavřela oči.
            Vnímala bílo. Husté, syté, nekonečné bílo, pocit, jako by měla zároveň všechno a vůbec nic. Cítila, jak upadá do stále hlubšího spánku, z něhož její tělo čerpá zdravou sílu, jako už dlouho ne. Všechen stín odešel, alespoň na chvíli, nic jí netížilo. Náhle se mlha začala rozplývat a ona zas spatřila tu mýtinu, kde předtím ulehla. Před ní klečela žena, kterou nikdy předtím neviděla, a přesto se nemohla zbavit pocitu, že jí zná. Hleděla na ní moudrýma očima s klidným úsměvem, líbezná jako ranní rosa a dlouhý háv vlasů jí vlál kolem hlavy.
"Kdo jste?", zeptala se dívka.
"Paní lesa."
Na chvíli zavládlo ticho, a když Paní nevstávala, začala být dívka trochu nesvá.
"Chcete ode mě něco?", řekla a pokusila se posadit. Když zjistila, že nemůže, upřela na ní vyděšený pohled. "Co chcete?"
Paní se pousmála, teď s očima plnýma starostí a podala jí ruku. V tu chvíli se dívce do nohou vrátil cit a zvedla se z kapradí.
"Dítě,", pravila, "v srdci máš strach, a to mne rmoutí."
"Co tím chcete říct?"
"Víš něco o lese, kde právě sedíš?", otázala se Paní.
Dívka se zatvářila nechápavě. "Je to…je to les za městem. Až tam daleko, za sedlákovic polem. Nevím ani, komu patří. Asi starostovi. Ale líbí se mi tady. Je tu hezky ticho."
"Ten les patří mně.", řekla vážně Paní. "A mnozí lidé do něj nemohou vstoupit. Ty jsi přišla. Ptáš se proč? Co tohle všechno znamená?", rozpřáhla ruce a zvrátila hlavu dozadu. "Nepocházím z vašeho světa, ale víc ti neřeknu. Toto je mé království, daleko od špíny a strachu."
"Kdo sem nemůže přijít?", přerušila jí dívka.
"Ten, jehož srdce naplnil prach a bahno a stále jej plní. Ten, kdo odmítá vodu. Tak jedině totiž může prach vymýt."
Děvče mlčelo. Přemítalo o tom, jak ta paní dovede být krásná a vážná zároveň, jak hovoří vznešeně a moudře. Už jí netížila otázka, proč má na sobě takové šaty, ani kdo jí ten les prodal a jestli o tom ví sedlák.
"Proč jsem tu já? Nemám snad v srdci špínu?"
"Nemáš, dítě, a proto jsi tu." Paní se opět usmála a dívku zaplavilo příjemné teplo. "Ale prach se tě dotýká. Proto jsi plakala?"
"Ano.", řekla. "Bolí to. Slova a pohledy a bezmoc."
Sklonila hlavu.
Paní jí objala kolem ramen.
"Vím. Teď běž domů a neboj se!"
Děvče překvapeně vytřeštilo oči, "To mám jen tak odejít?" Když se nad tím zamyslela, vůbec jí nenapadlo, že by se ještě někdy měla vrátit zpátky.
"Běž a na jedno pamatuj," odpověděla Paní s úsměvem. "Nenech se strhnout stínem, protože ten ti nikdy nepřinese štěstí ani pokoj. Mysli na to. Pij vodu. Až ti bude zle, vrať se sem, ale možná mě už víckrát nespatříš."
"Kam půjdete?"
"Nikam, dítě. Budu stále tady a teď, prosím, ještě mlč. Zbytečně o Lese nemluv, víc pověz jen těm, kdo dovedou naslouchat, rozumíš mi dobře?"
Dívka přikývla.
"Je čas se rozloučit. Neměj strach, brzy se zase setkáme. Až odejdu, zůstaň ještě chvíli tiše a pak běž domů. Sbohem!"
Paní jí políbila na čelo, naposled se zasmála, a když jí děvče poděkovalo a rozloučilo se, zahalil jí oblak stříbrné mlhy a zmizela.

          
            Dívka zjistila, že leží na vlhké zemi a smráká se. Pomyslela si, jak dlouho musela spát, ale hned to zas zavrhla - vždyť mluvila s tou zvláštní ženou. S nadějí v očích se rozhlédla kolem dokola, avšak nikde jí nespatřila. Jen stromy nepřestávaly šumět. Vstala na nohy a pocítila nebývalou lehkost a radost, únava byla pryč a konečně si všimla, jak nádherné je to místo. Zlaté pruhy večerního světla dopadaly na kmeny starých stromů a mezi kapradí.
"Je to ale přece jen kouzelný les.", řekla nahlas, když přejela dlaní po kmeni habru. Pak se shýbla pro brašnu, kterou nechala pohozenou v jehličí a lehkým krokem pomalu vyrazila na cestu zpět.
            Habr se za ní díval tak dlouho, dokud mu úplně nezmizela z očí. Přemýšlel, jestli se ještě někdy vrátí a promluví s Paní. Po té se mu zastesklo nejvíc a litoval, že jí ještě nezdržel. Už dlouho s nikým nepromluvil opravdovou pradávnou řečí stromů a Královna jí uměla mluvit tak sladce, že by jí mohl poslouchat celá léta.
"Ano," řekl si, "líbezná a spanilá. To ona je."
 


Komentáře

1 Caddy | Web | 1. června 2010 v 11:35 | Reagovat

Já už jsem ti to chválila, ale musím ještě jednou :-) Je to nádherná povídka!!! Skvělé popisy a taková jemná atmosféra... Krása!!! :-)

2 Caddy | Web | 1. června 2010 v 11:35 | Reagovat

A ten obrázek se k tomu skvěle hodí :-)

3 Eledhwen | E-mail | Web | 1. června 2010 v 14:35 | Reagovat

Je to úžasné! A Paní lesa mi připomíná Galadriel :)

4 Eldarwen | Web | 1. června 2010 v 15:27 | Reagovat

No, to je dlhé! Teraz nemôžem, ale určite si to prečítam potom:D:D

5 Fial | E-mail | Web | 2. června 2010 v 16:41 | Reagovat

Já se musím napřed omluvit, že jsem tu tak dlouho nebyl, ale prostě jsem nějak nestíhat. Taky jsem trochu psal, a to byl asi jeden z nejdůležitějších důvodů pro to nestíhání. Ale tuhle povídku jsem si přečetl celkem v klidu. A dost jsem si ji vychutnal. Jen mě trochu mrzí, že nemám čas o ním teď moc přemýšlet, a to je asi hlavní účel tohoto typu povídek - přemýšlet o nich. Velmi se mi líbí to tajemno - málo konkrétních věcí. Stylově mi to dost připomíná Tolkiena - a to je asi taky účel.

6 iness | Web | 2. června 2010 v 18:43 | Reagovat

to je ta co si nám četla ve škole ne? ta je překrásná! si děsně šikovnáá a myslim že si měla v tý soutěži dostat první místo! :D

7 Clarett | 2. června 2010 v 19:51 | Reagovat

[5]: Děkuji. :-) Tolkiena se opravdu nesnažím napodobovat, ale píše se mi tak dobře. Jsem si ale vědomá toho, že je to podobné. :-)

8 Famiso | E-mail | Web | 3. června 2010 v 9:56 | Reagovat

"pak Famisovi, který mi vydatně pomohl s její úpravou" - do té podoby, která na rozdíl od původní nevyhrála? To máš tedy za co děkovat :-D
Má pěknou náladu, která pohladí po duši...

9 Lady Letty | Web | 3. června 2010 v 18:59 | Reagovat

Clarett, tleskám. Dokonalost. x) *zmenšuje se do velikosti alergenového roztoče* xD

10 Seina | Web | 4. června 2010 v 11:43 | Reagovat

Nádhera, povídka si svá ocenění opravdu zasloužila... moc se mi líbí =)

11 Clarett | Web | 4. června 2010 v 15:27 | Reagovat

[8]:
Za první verzi jsem se narozdíl od té druhé styděla. :-) Takže opravdu MÁM zač děkovat. :-)
A děkuji. Jsem ráda, že se mi povedlo právě tuto náladu navodit. :-)

[9]:
Letty, to vůbec neříkej! Ty máš přece takové úžasné úvahy a vůbec jsi nesmírně nadaná spisovatelka! :-)

12 Růženka | Web | 4. června 2010 v 22:12 | Reagovat

Konečně jsem se k Tvé povídce dostala. Je překrásná, hlavně ta první půlka je prostě skvělá. Tleskám.

13 Loivissa | Web | 6. června 2010 v 10:38 | Reagovat

Nádherná poviedka :-) Krásne opisy... ako vždy :-) Rovnako ako Růženke i mne sa najviac páčila prvá polovica...
Inak, gratulujem k prvému miestu v súťaži u Famisa. Si veľmi talentovaná spisovateľka :-)

14 Nelien | Web | 12. června 2010 v 19:51 | Reagovat

Je to nádherné. Tvé popisy jsou tak lehké a nenucené, celkově se mi tvůj styl moc líbí. Krásná povídka, ten les mě uchvátil. Kdybych takový potkala...ach :) Nádhera!

15 Lúthien | Web | 14. června 2010 v 10:53 | Reagovat

Clarett, moc ti děkuju za tak nádherné čtení! Musím říct, že se mi z toho chce až brečet. Má to v sobě obrovskou hloubku. Máš opravdu úžasný dar od Boha a to je nejen tvoje psaní, ale i tvoje srdce. Vážím si toho, že tě můžu znát!

16 Jíťa | Web | 20. června 2010 v 16:30 | Reagovat

Milá Clarett, stejně jako Lúthien ti chvi poděkovat za to, že jsem si mohla přečít něco tak krásného a příjemného! Fakticky, tvoje psaní nemá chybu, myslím, že jednou to dotáhneš daleko! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.