Pouť k chatě

14. února 2010 v 13:23 | Clarett |  Jednorázové povídky
O slohovou práci na téma "Hory 2010" (byla jsem tam první týden v únoru) mě požádala jedna paní učitelka. Je to docela krátké, jen tak, aby se to vešlo na školní nástěnku spolu se zbytkem fotografií a prací ostatních žáků. Doufám, že se vám to bude líbit :o)

Vcelku nezáživnými detaily - jako bylo bolestné opouštění vyhřátého autobusu, následovné nadšení z té kopy sněhu, která v Krkonoších napadla a tak dále a tak dále - se nebudu zabývat. Tento článek by měl být věnován především prvotním pocitům z nádherné přírody, která nás obklopovala po celou cestu vzhůru k Babičce, a když se to tak vezme, i po celý zbytek týdne.

Nečinně jsem přihlížela, jak kluci nakládají rolbu našimi kufry a batohy. Další zavazadlo se válelo po zemi spolu s jeho nosiči a já se pokoušela vzpomenout si, zdali jsem si s sebou nezabalila něco křehkého. Začínala jsem mrznout, a abych se zabavila, stočila jsem pohled nad sebe. Obloha byla blankytně modrá, nikde ani mráček. Nacházeli jsme se v malém údolíčku, které ze všech stran obklopovaly husté lesy a špičaté štíty hor. Ano, byla jsem na horách. Poprvé v životě. Ještě chvíli jsem se nechala unášet kouzlem zdejší krajiny, než mě z mého snění probudili mí milí spolužáci. Vyrazili jsme na cestu.
Čekala nás asi dvou a půl hodinová túra vzhůru lesem. Okamžitě jsem vyndala fotoaparát, abych se mohla pustit do dokumentování. Bohužel jsem u oné bohulibé činnosti dlouho nevydržela, jelikož v lyžařských rukavicích se fotí značně obtížně a bez nich hrozí akutní nebezpečí upadnutí prstů. Asi jsem se ještě nezmínila, jaký tam byl mráz. Vzdala jsem tedy fotografování a vnímala pouze lesní cestu a pruhy měkkého světla, jež na ni dopadaly. Sníh příjemně křupal pod nohama, na druhou stranu boty poměrně klouzaly. O takových pět minut později jsem byla notně zadýchaná a záměrně se vyhýbala jakékoli konverzaci, jelikož mé odpovědi by pravděpodobně sestávaly z lakonického "Eeeh" případně "Uuuh". To jsem ještě nevěděla o svém štěstí, protože nás stále zahaloval stín a chránil nás před pražícím poledním sluncem. Jakmile jsme tedy vyšli na lehce svážející se palouk, kde v dálce poklidně lyžovalo několik dětí a bílá pokrývka se třpytila jako tisíce zářivých diamantů, přála jsem si odtud co nejrychleji zmizet. Moje chmurné myšlenky se teď soustředily na Froda a Sama, dva ubohé hobity z Tolkienovy trilogie Pán prstenů, kteří se bez vody a jídla pachtili po prašné pláni vzhůru vstříc Hoře Osudu, a říkala jsem si, že na tom nejsme zas tak špatně.
Po krátkém odpočinku (konečně zas v lese) a pár locích minerálky jsem se hned cítila lépe a počala zkoumat, jak hluboký je sníh na kraji cesty. Povím vám, moc se to nevyplatilo, jelikož jsem se téměř rozloučila se svojí botou a to ani nedosáhla na dno té proradné jámy. Pokusným králíkem se o chvíli později stal Jenda, který tam skončil po pás zabořený. Všechna děvčata z osmé bé se mi mezitím ztratila, takže mi společnost na zbytek cesty dělala Bára, ale přesto náš hovor po několika minutách skončil u známého funění a oddechování. Stoupaly jsme totiž do dosti strmého kopce, před námi ani za námi nebylo ani živáčka. Opět jsem se vrátila k pozorování přírody.
Kvůli hustému lesu nebylo vidět nic víc než zasněžené stromy, mezi nimiž se tu a tam tvořily malé paloučky. Jednou nebo dvakrát jsem ve sněhu postřehla zvířecí stopy, ale s mými znalostmi přírodopisu jsem nebyla schopná určit, kdo je zde zanechal. Od té doby, co jsme vystoupili z autobusu, jsem cítila, že je tu něco jinak než doma. Ovšemže doma nemáme hory, ani tolik sněhu, ani takovou zimu, přesto tu bylo ještě něco. A teď jsem si to konečně uvědomila. Ticho. Ještě nikde jsem nezažila takové ticho, jako tady. Nebylo to ono pověstné "hrobové ticho" - tohle bylo jiné, svým způsobem živé ticho, které nenahánělo hrůzu, ani z něj neběhal mráz po zádech. Usmála jsem se sama pro sebe nad svým objevem a mnohem veseleji pokračovala ve výšlapu.
Jak jsme se blížili k cíli, - to znamenalo k vrcholkům hor - stromy řídly a řídly, teplé slunce jimi pronikalo na pěšinu a zahřívalo naše studené tváře. Ten den bylo překrásné počasí. Zanedlouho jsme z lesa vyšli úplně a naskytl se nám dechberoucí pohled. Stála jsem na rozlehlé pláni, kde se občas objevil nějaký ten malinký smrček, a hleděla daleko před sebe. Navátý sníh na louce způsoboval, že si člověk připadal jako na vlnícím se moři. Všude kolem byla čistá, zářivá bílá, od které se odrážely paprsky a dávaly celému tomu zjevu na oslnivém půvabu. Jak jsem říkala; bylo krásné počasí, tudíž i viditelnost, takže jsem na obzoru perfektně viděla každičkou horu, každý kopec, lesy a nespočet bělostných plání. O největší nádheru se však zasloužila obloha. Mezitím, co jsme šli lesem, nabrala sytě azurovou barvu, která byla nad mou hlavou nejtmavší a směrem k obzoru čím dál tím světlejší, až přešla v bělostný opar a docela vybledla. Všechna ta bílá v pozadí takového nebe působila téměř neskutečně. Kouzelně. Hory se nám předvedly opravdu v tom nejlepším světle.
Doufám, že vy, co jste s námi nemohli být, si to dovedete aspoň z poloviny představit, a vy, co jste si tento výlet prožili, si jej znovu připomenete. Protože to stálo za to.
K vyprávění mi toho už mnoho nezbývá. Obávám se, že tímto jsem zcela vyčerpala svou slovní zásobu a v následujících odstavcích by se opakovalo stále to samé. Pro přesnost - k chatě nám pak zbývalo jen pár metrů, které jsem využila ke skákání do sněhových závějí a nakonec se mi vůbec nechtělo, aby tahle procházka skončila. Závěr tedy zní tak, že ti, co jeli rolbou, protože se jim nechtělo šlapat o hodně přišli a já ani v nejmenším nelituji, že jsme se k nim nepřidala! J
 


Komentáře

1 Danielle | Web | 14. února 2010 v 14:38 | Reagovat

Týjo. Krásné. Nádherně napsané. Máš tam nádherný přívlastky i metafory. Dokonalé. Muselo tam být vážně přenádherně. Fakt pěkné :)

2 Delthrien | Web | 14. února 2010 v 15:42 | Reagovat

Náhodou hezké! Úplně jsem se do toho vžila :-) vážně povedené :-)))

3 Loivissa | Web | 14. února 2010 v 16:03 | Reagovat

nádhera :-) Mala som pocit, že tam som s tebou, že sa dívam na pahorky hôr a počúvam ako mi pod nohami chrupčí sneh. Dokonalosť sama :-)

4 Eldarwen | Web | 14. února 2010 v 18:00 | Reagovat

Clarett, toto bolo úplne úžasné! Normálne som pred sebou videla celú krajinu, ktorú si opisovala. :D
A jedna otázka- tomu vravíš krátke???? =)

5 iness | Web | 14. února 2010 v 22:30 | Reagovat

kráásaa!!!je to fakt krásnýý!!ale né všichni co ny tý rolbě byli nemohli tu cestu jít ze zdravotních důvodů ale už se těšim až to bude viset na nástěnce :D

6 Lily of the valley | Web | 15. února 2010 v 9:56 | Reagovat

Paní Vypravěčka.:)
Krása.:D

7 Lady Letty | Web | 15. února 2010 v 16:44 | Reagovat

Já se úplně před tebou scvrkávám do velikosti lesního skřítka! Prostě dokonalý, co víc říct? Jsi fakt dobrá x)

8 Seina | Web | 15. února 2010 v 16:52 | Reagovat

Krásně napsané, jako bych tam byla s tebou =)

9 Lúthien | E-mail | Web | 17. února 2010 v 18:19 | Reagovat

Clarett! Víš, že máš úžasný dar popsat zdánlivě obyčejné věci opravdu neobyčejně? Popsala jsi svou cestu k chatě jako bys psala kapitolu nějaké úžasné knihy. A podle mě je v tom i určitá životní filozofie - vidět krásu všude kolem sebe a radovat se z maličkostí :)

10 Tomisus | Web | 13. března 2010 v 18:11 | Reagovat

Nádherné Clarett. Úplně jsme si představoval jak tak jsem. Tvé popisy mi umožňovali vstup zdarma do, tak úžasného kina. Nádhera!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.