2. Mlha v mlze

8. prosince 2009 v 13:53 | Clarett |  Stín minulosti
A jsem tu s další kapitolou. Jak rychle člověk píše, když je nemocný, že? :)) Těším se na vaše komentáře :) Tak aspoň těch patnáct, že jo? :)))))))))) Věnováno především Lily of the Valley, Alexys, Seině, C.ind.ere.lle, Caddy, Eldarwen a všem, kteří zanechali komentář, nebo si povídku přečetli :o)

Mimochodem, vítáme také nové SB, a tím je Sai se svým "Úplně, ale úplně žeroucím" blogem :D Píše většinou úžasné, trhlé a úžasně trhlé povídky, které si vždycky moc ráda čtu :) Takže - vítej mezi námi, na CoMu :)))


Cítila, jak jí mokrý sníh prosakuje skrz tenké nohavice na kolena a bodá svým ostrým mrazem do promrzlé kůže. Přemýšlela, co teď. Bylo jasné, že toho člověka musí co nejdříve dostat do tepla - už teď byl zázrak, že koupel v řece přežil. Problém byl v tom, jak. Poslední síly, které měla, padly při vytahování mužova těla z vody a při představa, že by jej měla vyzvednout do sedla, byla naprosto šílená.
Na okamžik zavřela oči a počkala, dokud se jí trochu nezklidní dech. Pak se natáhla pro kabát ležící opodál a rozprostřela jej na zemi. Nechtěla, aby ten člověk zůstal ležet ve sněhu. Jemně uchopila jeho rameno a převalila muže na přichystaný kus látky.
Znenadání se jí prudce rozbušilo srdce. Konečně mu viděla do obličeje, z kterého spadly kadeře havraních vlasů. Jeho tvář měla ostře řezané rysy, na tvářích a čele bylo několik nepatrných jizev. Čelo mu brázdily ustarané vrásky a oči lemovalo husté rovné obočí.
Působil dojmem člověka, který v životě zakusil mnoho bolesti.
Přála si, aby mohla spatřit jeho oči, přála si, aby se probudil. Nejistě se dotkla jeho líce zarudlé od mrazu a opět promluvila.
"Slyšíte mě? Pane, musíte se probrat, nebo tu zmrznete!", zašeptala a svlékla si ještě koženou vestu, kterou ho vzápětí přikryla. "Sama vás na koně neposadím."

Od severu se přihnal studený vítr nesoucí s sebou těžká sněhová mračna. Bílé kopečky už téměř zahalila tma, ale obloha se ani večer nevyjasnila. Bylo tomu právě naopak.

Dívka starostlivě pozorovala toho bezvládného člověka, kterému před pár okamžiky pravděpodobně zachránila život. Prohlížela si jeho tvář a přemítala o životě toho záhadného cizince. Možná na něj doma čeká jeho žena. Možná se právě vracel k rodině, aby strávil radostný večer oslavou nadcházejících svátků. Při té myšlence jí píchlo u srdce a vzhlédla k potemnělému nebi. Sama už se klepala zimou a přemýšlela, co dělat. Potom začala třít zkřehlýma rukama mužův obličej a jeho ruce. Přituhovalo a v těchto krajích byla zima obzvlášť krutá. Nemluvě o vlčích smečkách vyrážejících na noční lov. Zachvěla se hrůzou a do očí se jí nahrnuly slzy bezmoci.

***

Něco ucítil. Bylo to jako vzdálené volání. Hlasy však neslyšel. Cítil příjemné teplo, které se rozlévalo do celého těla, od konečků prstů do paží a hrudi, přesto nemohl přimět své údy k pohybu. Nevěřil, že se probere. Poté, co se zřítil do řeky, se rozloučil se životem. Neviděl žádnou naději, přestal doufat.
Ale teď…cosi mu vlilo život do těla. Věděl, že se musí probrat.
Ztěžka zvedl víčka a párkrát pomalu zamrkal, aby zaostřil. Svět se s ním zatočil a chvíli měl pocit, že je okolo pouze nekonečné bílo a on, jakoby se propadal kamsi ho prázdna. Zanedlouho ale tento klam přešel a on se doopravdy probudil.
Někoho před sebou spatřil. Skláněla se k němu jakási mladá žena, vnímal její dech, cítil, že se dotýká jeho tváří a rukou. Její husté hnědé vlasy mu spadaly na ramena a ona na něj hleděla šedýma očima plnýma strachu. Ten pohled…ten pohled odněkud znal…byl to ale jen mlhavý rozmazaný sen, který se před ním rozplynul stejně rychle, jako se zjevil. Prozatím se rozhodl, že dokud se o ní nedoví víc, pustí ten sen z hlavy.

***

"Jste vzhůru…", vydechla radostně dívka a usmála se.
"Kde…kde to jsem?", otázal se unaveným hlasem a pokusil se zvednout ruku. "A kdo jste vy?"
"Tohle je údolí Athanas. Jsme nedaleko mého zimního sídla Ërael, kam mířím.", na chvíli se odmlčela a zahleděla se do dálky. "A já…jmenuji se Rinion. Ale to teď není podstatné. Nejdřív vás musím dostat do tepla.", dodala rychle a vstala, aby si ještě před cestou ještě prohřála nohy.
Cítíla jeho pohled, zatímco si v předklonu zuřivě třela mokrá kolena. Snažila se zahřát co nejrychleji - začínala být poměrně nervózní, a to především z blížící se noci.
Věnovala ještě letmý pohled dunící řece, načež k sobě přivolala svého koně a znovu přistoupila k muži. Vypadalo to, že ten nad něčím hluboce přemýšlí. Už se nedíval na ní, nýbrž kamsi do dálky.
"Jsem Arthes.", hlesl tiše po chvíli. "Říkala jste, že jedete do Ërael?"
"Ano, přesně tam. Potřebuji vás ale dostat do sedla."
"Nemohu vás následovat.", šeptl. Věnovala mu nechápavý pohled.
"Je se mnou spjato velké nebezpečí a hrůza. Ohrozil bych vás. A to se nesmí stát."
Mluvil pomalu a v jeho temných hlubokých očích se zračil strach a velké obavy.
"Ale jestli tu zůstanete…zmrznete. Jste promočený na kost. Nenechám vás tady.", promluvila chvějícím se hlasem a přiklekla k němu na rozložený plášť.
Znovu na ní pohlédl.
"To vy jste mě vytáhla z řeky?"
Nemusela odpovídat, poznal, že je to pravda a poprvé se na ní pousmál. Jediným pohledem jí vyjádřil dík a stiskl jí studenou dlaň.
"Pak tedy můžeme jet, paní."

***


K bráně Ëraelu dojeli asi hodinu po setmění. Zdáli se ozývalo skučení a vytí vlčích smeček, které se vydali na lov. Měsíc ani hvězdy se na zamračené obloze neukázaly a černočerná obloha k zemi brzy vyslala příval bělostných vloček. Rinion vezla muže za sebou, jeho paže jí hřály do boků, a tak s úlevou poznala, že má tuhý kořínek.

Celou cestu nepadlo jediného slova a krajina pokrytá bílou peřinou doplňovala ticho jen kvílením větru. Jakoby se všechen život dočista vytratil. Jakoby zmrzl spolu s přírodou.

Zimní sídlo je přivítalo přívětivým svitem dvou lamp postavených u brány a v oknech zářilo několik svící. Pevnost měla jak zvenčí, tak zevnitř kouzelný nádech. Její tvary byly ladné a souměrné, do kamenných zdí byly vestaveny vysoká okna. Ve vyšších patrech se zvedalo nesčetné množství věží i věžiček pro nejrůznější účely. Skladoval se v nich nábytek nebo nepotřebné věci, některé sloužily jako studovny a pracovny. Rinion věděla o jedné, kde byla pod okénkem postavená pouze měkoučká lenoška. Ërael skýtal mnohá tajemství a překvapení, člověk nikdy nevěděl, kam v jeho spletitých chodbách zabloudí. Celá jižní strana sídla byla porostlá zeleným břečťanem a okrášlená různými keři a stromky, což celý ten pohádkový dojem ještě více podtrhovalo.

"Tak jsme tady.", vydechla vyčerpaně Rinion a opatrně seskočila z koně. Byla nesmírně ráda, že má cestu konečně za sebou a těšila se na přivítání rodiny. Matka i otec jí zemřeli už jako dítěti, ale každé Vánoce se scházela s bratrancem a svou jedinou a nejlepší přítelkyní. Vytáhla z kapsy velký mosazný klíč a za hlasitého skřípání a praskání odemkla obrovské dveře. Téměř okamžitě jí oslepilo světlo z chodby. Dům se zdál být ponořen do uklidňujícího ticha, ale odněkud ze vzdálených místností sem doléhala příjemná hudba. Nebylo divu, že si v tak rozlehlém sídle nikdo jejich příchodu nevšiml.

Jakmile pomohla Arhtesovi ze sedla a ustájila koně ve vyhřáté, senem provoněné stáji, konečně za sebou mohla zabouchnout bránu a znovu se ponořit do ticha a klidu sídla.
Po celém domě vonělo sušené ovoce, cukroví a smrkové větvičky. V hale bylo pověšené trochu seschlé jmelí, z čehož by se Riniel za jiných okolností určitě rozplývala. Teď však bylo nejnutnější poskytnout pomoc tomu neznámému muži. Arthes se nechal vést dívčinou rukou, dokud nedosedl do měkkého křesla přistavěného u jednoho z těch velkých oken, která se v hale překrásně vyjímala.
"Tady počkejte, prosím. Dojdu pro bratrance, aby vám pomohl do schodů. Jsou pořádně dlouhé a navíc byste se tu mohl snadno ztratit. Zvenčí se to nezdá, ale je to rozlehlé sídlo.", oznámila mu nepatrně chvějícím se hlasem. Netušila proč, ale pokaždé, kdy se jejich pohledy střetly, neovladatelně se jí rozbušilo srdce. Měla pocit, jako by se v jeho očích topila…jakoby do ní ten člověk viděl. Na jednu stranu jí to děsilo a snažila se ten pocit zase rychle zahnat, ale na tu druhou si v hloubi duše přála, aby jí byl stále nablízku.
"Hlavně si odpočiňte…Riniel. Děkuji vám za vaší starost. Jste laskavá.", vydechl s obtížemi. Cítil, jak se mu klíží oči…znovu se propadal kamsi hluboko do mlhy vzpomínek, které se daly jen těžko rozeznat od blouznění a snů.

***

Už zase viděl. Hladila ho po tváři, mluvila na něj líbezným hlasem - ale nerozuměl jí…něžně ho držela za ruku. Snažil se podržet ten sen v mysli, co nejdéle to šlo, ale marně. Čím víc se snažil, aby se mu nerozplynula, tím obtížnější to bylo. Krajina kolem nich už byla jen jakýsi opar, tvary a barvy se do sebe vpíjely. Postřehl její pohled, který byl najednou plný zoufalství a strachu. Všechno zachvátily plameny, jen on nic necítil. Shlížel pod sebe na její utrpení - hořce plakala. Chtěl jí zachránit, ale nešlo to. Chtěl pro ní skočit, ale nohy, jakoby neměl. Mohl pouze křičet, volat o pomoc…
 


Komentáře

1 Eldarwen | Web | 8. prosince 2009 v 16:16 | Reagovat

Nádherné! Ale je mi ľúto Arthesa,nepáčia sa mi tie jeho vidiny,desí ma to. Dúfam že 3.kapitola bude čo najsk§r,neviem sa dočkať:)

2 rohirrimqa | Web | 8. prosince 2009 v 16:31 | Reagovat

Perfektné! :) Prečítala som si aj prvú kapitolu, doslova som bola prilepená k monitoru! :D Píšeš fakt veľmi pútavo. ;) Som zvedavá na pokračovanie, ako to dopadne ;)

3 Caddy | Web | 8. prosince 2009 v 17:03 | Reagovat

Ty jo, krásné!!!!!!!!!!!!!! Jsi moc šikovná a nadaná spisovatelka :-)

4 Seina | Web | 8. prosince 2009 v 17:25 | Reagovat

Úžasné! Na nic víc ne nezmohu... prostě nádhera.

5 Lily of the valley | Web | 8. prosince 2009 v 17:45 | Reagovat

No zlato, to je perfektní.:D Sakra, jenom mě to trochu mate. V ledový řece a ona ho promáčenýho posadí do křesla? A není třeba trochu nabalený, jakože je zima, že.:D
To je fuk, asi záchvat hnidopišství.:D
Jinak, ty trojtečky mě trochu štvou. Je to někde automaticky uložený, v nastavení nebo nástrojích nebo jak se to ve wordu jmenuje.:) Je to hrozný, nerrti to tak měl zezačátku taky, tečky ve vzduchu - fuj:D
Ale jinak... Naprosto úžasný. Miluju tvoje popisy (ale ne moc dlouhý a ne moc často:D:D:D, ale nekecám), prostě... Všechno úžasný. Těžká závist.:D

6 Alexys | Web | 8. prosince 2009 v 19:47 | Reagovat

Skvělé jako předchozí kapitola... A jako všechno co napíšeš! Má to trochu hororový nádech (to já ráda :D) a vypadá to i na ,,lovestory" :D. Akorát mi přijde trochu divné, že v tom sněhu byli docela dlouho (nebo to tak alespoň působí), on promočený a nic mu v podstatě není. Podle mě by tohle normální člověk přežil minimálně s pořádným podchlazením :D No nevadí, to je detail :) Jinak do posledního písmenka perfektní!!

7 C.ind.ere.lla | Web | 8. prosince 2009 v 19:50 | Reagovat

Tleskám, rozjíždí se to slibně. Těším se na pokračování.

8 Clarett | 8. prosince 2009 v 19:51 | Reagovat

Moc děkuju za všechny komentáře :) To, že mu prakticky nic není je schválně. Jenom jsem to tam moc nenaznačila, ale v příští kapitole bych to měla napravit :))))) Však uvidíte :)

9 Danielle | Web | 9. prosince 2009 v 13:44 | Reagovat

Opravdu nádherné. Moc pěkně napsané. Četla jsem to na jeden nádech :). Už se těším na pokračování. Opravdu umíš krásně psát :)

10 Kitty | Web | 9. prosince 2009 v 19:26 | Reagovat

Heezkyy :-)) ja vazne nevim, jak to delas

11 Danielle | Web | 9. prosince 2009 v 20:04 | Reagovat

Jojo určitě můžeš :). Díky moc. Dík za radu ;)

12 Kitty | Web | 9. prosince 2009 v 20:38 | Reagovat

Hey, Clarett, thnx for comment, and I want you to read my new story - Hamlet :D

13 Sawarin | Web | 10. prosince 2009 v 15:04 | Reagovat

Ke kapitole ti zatím moc neřeknu, protože jsem ji nečetla, ale moc ráda se spřátelím a i povídky si určitě brzo přečtu..:)

14 iness | Web | 10. prosince 2009 v 15:35 | Reagovat

ty jo je to náádhrenýý si úžasná!!

15 Delthrien | Web | 10. prosince 2009 v 16:02 | Reagovat

Jdu ti napsat ten 15. koment :-)
Právě sem to dočetla a moc se mi to líbilo :-) obvzlášt ten tajuplný, děsivý konec mě navnadil na další čtení :-))))

16 Simia | Web | 10. prosince 2009 v 19:04 | Reagovat

Tak jsem si tě spřátelila:))). Mimochodem říkala jsem ti už, jak moc se mi líbí tvůj styl pasní? Vážně skvělé:)))

17 Peace | Web | 11. prosince 2009 v 14:25 | Reagovat

Krásná kapitola. A souhlasím se Simiou. Máš úžasně poutavý styl psaní. S tím našim designem si se trefila. Je špatně nastavený. Ale přísahám, že jsem se snažila:D Mimochodem...tvůj design je taky moc krásný:D

18 vivienne | Web | 12. prosince 2009 v 16:09 | Reagovat

opravdu hezká kapitolka, a velice zajímavá povídka

19 Citronový Lipo | Web | 27. prosince 2009 v 21:18 | Reagovat

Áh, Clar. To je prostě úžasné! Strašně se těším, až přelouskám další kapitolku =)
Tak teď trochu detailů. Strašně se mi líbí, jak prolínají pohledy Riniel a Arthese (jmenují se tak, že ano?). A jak on má takovou tajemnou a zamlženou minulost. Je to vážně strašně zajímavé!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.