Pravda je krutá

21. listopadu 2009 v 18:43 | Clarett |  Jednorázové povídky
Nová jednorázovka, která vznikla dneska. Je to BLBOST, přede varuju. :D Velká blbost, jen pro pobavení kamarádky, zamilované do Snapea :D Psala jsem to dneska, při předčítání se zasmála a pak to darovala zmiňované kamarádce k narozeninám :D Jí se to líbilo. Otázkou je, jak spokojení budete vy :D Upozorňuji - téma Harry Potter!


Kráčely jsme potemnělou chodbou. Já a Colette. Nejlepší kamarádky v Bradavicích.
Cítila jsem se vedle ní zvláštně. Přinejmenším proto, že ona neměla strach. Ona poskakovala ve svých žlutých střevících, jejichž podpatky vydávaly ostré, klapavé zvuky a broukala si nějakou melodii.
"Víš, Colette, nechci ti vyvracet tvoje představy o dnešním večeru, ale my nejdeme na narozeninovou párty, víš?", podotkla jsem kousavě, protože její navýsost dobrá nálada mi začínala lézt na nervy. Kamarádčina rozzářená tvář se ke mně překvapeně otočila, ale úsměv nezmizel.
"Mám pocit, že to bude stejně báječné! Báječné a úžasné…ach, nemůžu se dočkat.", pronesla zasněně a slastně přivřela oči.
Povzdechla jsem si. Tomuhle se snad ani nedalo říkat dětinskost. Dokonce ani naivita. Tohle bylo ŠÍLENSTVÍ.
Soucitně jsem jí položila ruku na rameno, zatím co jsme míjely hrozivý chrlič zasazený do kamenné stěny. Tohle místo mi vždycky nahánělo strach. Kdyby tu nebyla ona, pravděpodobně bych procházku třetím poschodím ve TMĚ nepřežila.
"To bude v pořádku. Bude to v pořádku. Hlavně klid. Uklidni se.", šeptala jsem si sama pro sebe roztřeseným hlasem. Věděla jsem, že s každým dalším krokem jsem blíž a blíž té komnatě hrůzy.
Musely jsme vypadat jako dva blázni. Já, vyděšená k smrti a ona, kdesi v sedmém nebi. Colette nepřestávala hopsat, já se nepřestávala klepat.
"Už jsme skoro TAM!", vyjekla najednou spolužačka a oči jí zářily jako dvě hvězdy. Popadla mě za ramena a prudce se mnou zatřásla. Nezmohla jsem se na nic víc než vyjevené otevření úst.
"Co mu asi řeknu? Myslíš, že mi podá ruku?! Ach, Clarett! Co když se to opravdu stane!"
"Uvědomuješ si vůbec, proč tu jsme?", vážně jsem se jí otázala. Zarazila se.
"Hmmm…ovšem."
"No to je dobře. Už jsem se bála, že ti přeskočilo. Laskavě na to pamatuj, Colette! Máme školní trest!"
"U…Seva…", vydechla a zavřela oči.
"Je to PROFESOR SNAPE, rozumíš?!?", vyštěkla jsem.
"Co - cože? Eh, jasně.", zamrkala nepřítomně.
Když jsem si vzpomněla na dnešní odpoledne, zatmělo se mi před očima…Nechci už na to myslet. Už ne!

***
Zrovna končila hodina lektvarů. Bylo pošmourné, podzimní odpoledne a všichni studenti už byli unavení k smrti. Málokdo se soustředil a pozornost žáků se upínala spíše k představám stráveného zbytku dne, než k přípravě jakési odpudivé tekutiny. Posledních čtyřicet pět minut z dnešního vyučování se rychle chýlilo ke konci. Psala jsem si výpisky a zároveň pomalu balila učebnice do brašny, oči mi těkaly od okna k tváři profesora Snapea a nemohla jsem se dočkat spásného zvonění. To jsem ale ještě netušila, že dnes večer rozhodně nebudu usrkávat horkou čokoládu nad Upířími záhadami starověku.
Colette totiž absolutně nezajímalo učení ani počasí, natož její volný čas. Hodiny lektvarů tradičně trávila neustálým mrkáním na svého profesora a nenechala si ujít jedinou příležitost k tomu, oslovit jej. V mé přítomnosti mu s oblibou říkala "Seve" nebo "Severusi" a když se ještě ke všemu trochu napila, rázem se z obávaného profesora Snapea stal "Sevík".
Tentokrát to ale přepískla. Počítám, že se asi zapomněla a v její (dle mého názoru) choré mysli se odehrával jeden z imaginárních rozhovorů, v němž jí Snape zve na rande.
Profesor se tvářil čím dál zmateněji, poté co se střetl s dalším z Colettiných zamilovaných pohledů. Tentokrát mu ale došla trpělivost a sebral všechnu svou odvahu k prosté otázce, která (jak doufal) jí měla přinejmenším ponížit. A udělal osudovou chybu.
"Slečno Gregorová - mohla byste se laskavě začít tvářit jako normální člověk v mých hodinách, a radši mi ukázala, jak vypadá váš lektvar?!", vyštěkl a v očích se mu zlomyslně zablýsklo.
Problém byl v tom, že žádný "její lektvar" doopravdy nebyl. Snape se střetl pouze s prázdných, trochu začouzeným kotlíkem. Obdařil kamarádku vítězoslavným pohledem. Ta ale jen znovu zamrkala a v její "chytré" hlavince se zrodila pohotová výmluva.
"Ach, Se - e - ve," (příznačné "ach" by si samozřejmě neodpustila) začala koktat, "Nevím, jak se to jen mohlo stát!", vykřikla a teatrálně zdvihla ruce k profesorově tváři, "To já..eeeh...ehm..."
No paráda, zasekla se. Ale s to, co vymyslela, by mě nenapadlo ani ve snu.
"OKO! Vidím, vaše vnitřní OKO! Jste přirozený talent! Ach, ach, kdyby to tak byla viděla vaše matka! Víte, že jste GÉNIUS?!"
Strnula jsem. Asi stejně jako Snape. Jen s tím rozdílem, že on zezelenal a já zbledla. Co jí to pro všechno na světě napadlo?!
Přemýšlela jsem, jestli to byl promyšlený krok, jak proklouznout k plnění jeho školního trestu, nebo dočista přišla o tu špetku rozumu, co jí zbyla. Uvědomila jsem si, že celá třída zarytě mlčí, ale nebyla jsem schopná otočit se a na vlastní oči se o tom úkazu přesvědčit. Někde z dáli se ozvalo zahihňání jakéhosi sebevraha.
Snapeova reakce se dala očekávat.
"Tak…tak zaprvé - ", začal, jen co nabral svou přirozenou barvu. "Budete mě za jakýchkoli okolností oslovovat 'pane profesore' a vyvarujete se všech ostatních…přezdívek. Zadruhé, vaše drzost je nevídaná a pamatujte si, že JÁ VNITŘNÍ OKO NEMÁM!!!", zaburácel na celou třídu.
Zbytek si snad umíte domyslet sami. Školní trest, mínus sto padesát bodů pro Nebelvír. Teď se asi ptáte, proč musím podstoupit čistění kotlíků i já, že? Jako její takzvaná "ochránkyně" mám na Colette dohlížet. Kotlíky sice čistit nemusím…ale…copak si myslíte, že je menší utrpení strávit celé tři hodiny v JEHO přítomnosti?

***
Trapná vzpomínka mi vytanula na mysli a já se musela oklepat. Bylo to ale celkem k ničemu, jelikož se mi právě obrátil žaludek, polil mě studený pot a podlomila kolena. Dveře do pracovny Severuse Snapea se přede mnou zčistajasna zjevily.
"Hodláš s ním ještě…jít na rande?", polkla jsem s pocitem, že se dusím.
"Uvidíme.",zazubila se spolužačka a mně se zatmělo před očima.
Vrzly dveře, pak se otevřely, první nejisté kroky místností, pohled na dubové lavice, špinavou podlahu, horu kotlíků, kbelík naplněný vodou, kartáč, katedru…můj pohled se střetl s profesorovým. Colette mi stiskla ruku v nadšeném očekávání.
"Dobrý - večer. Dámy.", ozval se ledový hlas. Cítila jsem, jak se dívka po mém boku zatetelila.
"Sedněte si a začněte pracovat. A to hned! Asi si myslíte, kdovíjak mi není příjemné vysedávat ve vaší ctěné společnosti. Takže nechci slyšet - ani - slovo!"
Znovu jsem polkla a pokusila se přinutit své dřevěné nohy k pohybu.
"Řekl jste…začněte.", pípla jsem.
"A?", pozvedl obočí.
"Jakože má pracovat i Clarett?", vmísila se do hovoru Colette. Zjevně jí bylo nepříjemné, že se její miláček baví se mnou a ne s ní.
"Nejsem idiot, Gregorová!", prskl. "A nikdo se vás na nic neptal. Takže - držte - zobák!"
Zahihňala se.
Kdy tohle utrpení skončí?
"A ovšem, bude pracovat i vaše drahá Clarett. Koho by bavilo na vás celé tři hodiny dohlížet, že?", zaculil se zlomyslně.
V duchu jsem zaúpěla, ale co. Je to možná lepší, než snášet jeho vyčítavé pohledy. Pod jeho dozorem snad bude všechno v pořádku. Ale to jsem se škaredě mýlila.
Nastal problém, číslo dvě.
"Kam si máme sednout?", vypálila Colette zdánlivě nevinnou otázku.
Ne, profesore, nezklamte mně!, prosila jsem v duchu.
Snape zvedl oči od jakési knihy, jakoby zapomněl, že tu jsme. Roztržitě mávl rukou.
"Kam chcete…", zamručel netrpělivě.
To jste vážně takový ňouma?! Vztekala jsem se a odevzdaně následovala stále poskakující Colette, která nebezpečně rychle mířila k profesorské katedře, aby hezky viděla na svého "Seva".
Přitáhla jsem ze skříně zhruba patnáct páchnoucích kotlíků a rozložila je na lavici před kamarádku.
"Nemohly bychom si třeba sednout někam jinam?", zašeptala jsem jí do ucha a těkala přitom očima po profesorovi.
Ignorovala mě.
Tohle bude peklo. Hluboce vás lituji, drahý profesore, ale můžete si za to sám.
Colette si ode mě vzala houbu a pomaličku, soustředěně začala leštit první kotlík. Na rozdíl od ní jsem jí dřela jako mezek a za deset minut už mi na čele vyskočily krůpěje potu. Zuřivě jsem drhla jednu nádobu za druhou a pokoušela se nevšímat sousedčina "úsilí".
Snape nám nevěnoval pozornost, což zjevně Colette rozčilovalo. Pojednou se ke mně naklonila a polohlasně sykla:
"Teď mě sleduj."
Protočila jsem panenky. Co má asi za lubem?
"Eeeeehm, eeeehm.", zachraptělo vedle mě hlasitě. Profesor sebou trhl.
"Ach," (Hodně štěstí, Severusi) spustila medovým hlasem. " Mám jenom takovou otázečku."
Zmocnil se mě pocit, jakoby všechna světla v místnosti pohasla, jak se profesor zamračil.
"Co - zas - chcete, Gregorová?!"
Mimoděk jsem se přikrčila na židli a rychle sklopila oči.
"Říkala jsem si, že je tu takové ticho…", její jakoby ledabylý hlásek se rozléhal učebnou. "No, toho si nevšímejte, ale možná byste stál o nějakou společnost. Co takhle si popovídat?", nadhodila a zazubila se.
Než se Snape zmohl na jakoukoli odpověď, zaútočila.
"Byl jste někdy ženatý?"
Ticho. Ticho. Ticho. Zběsilé údery mého srdce. Ticho. Ticho. Ticho.
Nezabíjejte mě!
"C-c-c-cože?", profesorův hlas zněl maličko vyděšeně.
Já jsem vám to říkala.
"Nebo jste ženatý?"
Ono jí to zajímá?! No jistě, jak můžu být tak hloupá, vždyť si ho chce VZÍT. Takže se to dalo předpokládat. Obvyklá otázka.
"O co vám jde, slečno?!", zavrčel Snape.
Uf, nezbláznil se.
"Do takových věcí vám vůbec nic není!!! Koukejte si hledět své práce!!! A ticho už! Tohle je ŠKOLNÍ TREST!", profesor byl vzteky bez sebe. Vyskočil ze židle a probodával jí pohledem.
Colette mírně pokrčila rameny, a nevzrušeně se pustila do drhnutí druhé půlky svého kotlíku. Tentokrát jsem se odvážila vzhlédnout a ukázalo se, že jsem udělala dobře. Zatímco se kamarádka konečně jala plnění trestu, já jsem velice pečlivě sledovala Snapeův obličej. Vypadalo to, jako by jej snad tahle "otázečka" někde hluboko dojala. Co to vidím? Mužova tvář nepatrně zjihla a on hleděl kamsi daleko před sebe. Nezačetl se jako obvykle do knihy. Možná se mi to jenom zdálo, ale zaleskly se v jeho očích slzy? Možná.
Na další půlhodinu se rozhostilo ticho a spolužačce se konečně podařilo dočistit přidělený kotlík. A to nebyla jediná věc, která se jí podařila. Bezděky jsem se zachvěla, když jsem si povšimla, jak opět pomrkává po Snapeovi, jako by těch legrácek nebylo dost.
Profesora mi začínalo být tak nějak…líto. Nikdy bych to nemohla říct nahlas, ale tahle myšlenka se mi pomalu kradla na mysl. Copak si nezaslouží chvíli klidu? Možná ne, po tom všem, co provádí Bradavickým studentům. Ale i tak se ve mně vzedmula touha nějak ho toho ponížení uchránit.
"Colette,", oslovila jsem co nejtišeji svou kamarádku a pohotově jí zakryla ústa, protože se právě hluboce nadechovala k hlasité odpovědi. "Prosím, nech toho. Nezahrávej si s ním. Už má taky dost.", pohodila jsem hlavou k jeho sinavé tváři. "Co chceš dělat?"
Usmála se na mě.
"Neboj, nic nám neudělá."
Další školní trest je málo?
"Ale prosím, dovol mi ještě jednu otázku. Uvidíš, bude to legrace.", zavrněla a spiklenecky na mě mrkla. "Zasloužíme si taky nějakou zábavu," ztlumila hlas tak, že jsem jí skoro neslyšela. "A on koneckonců taky."
Znovu si zasněně povzdechla.
"Je tak dokonalý…"
"Když myslíš…", podotkla jsem nejistě a radši se odtáhla stranou, ve strachu z nadcházející scény.
Colette mi věnovala další ze svých zářivých úsměvů, ve kterém se zračila téměř dětská rozvernost a vstala ze židle.
S tím skřípavým zvukem vrzajících nožiček vzhlédl i profesor. Nevypadal tak zničeně, jak jsem čekala, ale rozhodně to nebylo nejlepší.
Kamarádka roztočila svou sukni v rychlé otočce a párkrát vesele zatleskala.
Snapea očividně nenapadalo, co na to říct a tak jen "trpělivě" vyčkával, co bude.
"Mohl byste se postavit, pane?", oslovila jej Colette.
"Proč?!", zasyčel nedůvěřivě Snape.
"Máte úžasnou postavu.", odpověděla zcela bez jakýchkoli zábran studentka. Tuhla mi krev v žilách.
"Eeee?", zahučel Snape.
"Máte úžasnou postavu.", opakovala nadšeně. "Napadlo vás někdy vydat se na dráhu…modela?"
"Co prosím?", tentokrát se ta slova vydrala z mých úst. Překvapivě. Snape se ke mně otočil a pravděpodobně nevědomky se přidal:
"Co prosím?!"
Vypadal, jako by ho někdo polil horkou vodou. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. Jednu dobu bych se vsadila, že opravdu vstane, ale v tom mu zbytek jeho hrdosti zjevně zabraňoval. Zamrkal, potřásl hlavou a nevěřícně sledoval svou svěřenkyni.
Colette se ještě jednou zatočila, a pak ladně usedla zpět do lavice. Kdyby situace nebyla tak vážná, její kousek by mě byl pobavil.
"Jak jen můžete…co si to….", prskal překotně Snape a nevěnoval svým slovům valnou pozornost.
"A VEN!!!!", zavřeštěl, jakmile se kamarádka pokusila znovu na něj zamrkat. "OBĚ VEN!!!!", ječel.
Hm, tak tohle jsi přehnala, drahoušku.
"VEN, VYPADNĚTE, UŽ VÁS TU NECHCI VIDĚT!!!"
Netroufala jsem si odhadnout, kdy vybuchne, ale tak brzkou reakci jsem nečekala. Vyskočila jsem ze židle a popadla za zápěstí Colette, s úmyslem vytáhnout jí odsud dříve, než si vymyslí další chytrou výmluvu.
Už jsme byly u dveří, když se k nám ze zadu přihnal Snape a Colette stačil chytit za zápěstí.
"Počkat! TY ne! Půjdeš se mnou!", zasyčel. Neměla jsem na vybranou, a tak jsem kamarádku chtě nechtě pustila. Se Snapem bych se o ní přetahovat nemohla. Vůbec jsem netušila, co mám dělat, ale profesor se neobtěžoval věnovat mi pozornost, takže jsem prostě zůstala stát na místě.
"Teď ti ukážu, ti jeden rozmazlenej…", nadávka zanikla v hlasitém zasyčení. Poprvé jsem viděla Colette vyděšenou. Ale nepokoušela se utéct. Poslední špetka její bláznivé lásky k Severusovi přetrvávala.
Snape jí dovlekl zpět ke katedře, přičemž se mu podařilo převrhnout lavici, ve které jsme předtím seděly. Ze šuplíku svého stolu vyndal maličkou lahvičku - a já se divila, že jí nerozmačkal, jak moc rozzuřený byl - a rychlým trhnutím jí otevřel.
"Tohle není normální. TOHLE NENÍ NORMÁLNÍ. Spikli jste se proti mně! Všichni! A zvlášť ty - už konečně vím, co to mělo znamenat! Jsi špeh! Voldemortův špeh! Najal si tě, ale počkej, co s tebou provedu! Nic z tebe nezbude!", burácel, když se pokoušel nalít Colette obsah lahvičky do krku. Vehementně se však bránila, nakonec ale povolila a s hlasitým kuckáním polkla.
Veritasérum. Jenom to ne.
Pane profesore, věřte mi - vy NECHCETE znát pravdu!!!
"Tak,", oddechl si Snape, "Řekni mi, jsi spolčená s Pánem zla?"
Na Colettině tváři se opět rozlil známý nepřítomný úsměv. Překvapeně se na profesora zahleděla.
"Nééé…", vydechla nevěřícně.
Snape se zamračil. Jak je to možné?! Tak co to má znamenat?! Zatřásl s ní, připraven položit rozhodující otázku.
Tak na tohle jsem se nemohla dívat. Odvrátila jsem zrak a přemohla touhu utéct.
"Co má tohle všechno znamenat, Gregorová?!?!"
Colette, která spočívala ve Snapeově sevření se kouzelně usmála, vztáhla k němu ruce a spokojeně je položila na profesorova ramena. Pak, jakoby ve snách, zaklonila hlavu a pronesla ta dvě osudová slova.
"MILUJU VÁÁÁÁÁS!!!!!"
KONEC
 


Komentáře

1 Lily Silent | Web | 21. listopadu 2009 v 19:27 | Reagovat

Uzasny :D HP mam rada a u tohoto jsem se aspon zasmala, hned mi to zlepsilo naladu :-))

2 Eldarwen | Web | 22. listopadu 2009 v 12:21 | Reagovat

To bol riadny úlet! Chválim ťa!:D

3 Caddy | Web | 22. listopadu 2009 v 12:56 | Reagovat

Ty jo, tak to bylo skvělý :-D Krásný!!! :-D Chudák Snape... Vždycky jsem ho měla ráda a bylo mi ho líto, ale tady jsem ho litovala nejvíc. Chudák... :-(
Ale opravdu skvělý :-D

4 Sokana :) | Web | 22. listopadu 2009 v 13:53 | Reagovat

Týýjo :) Ja som sa práve zamilovala do tvojho písania :) Zapomenutý úsvit a Tajemství hvozdu som prečítala na jeden dych a toto bol vrchol :) Úžasné, úžasné, úžasné :)

5 Delthrien | Web | 22. listopadu 2009 v 17:06 | Reagovat

HP mám ráda, ale když někdo píše novou tvorbu na knihu někoho jiného, docela mě to štve...
Není to nic osobního proti tobě...

6 Seina | Web | 23. listopadu 2009 v 19:07 | Reagovat

=D to je pěkný...miluju ty tvoje parodie na Harryho!

7 Alexys | Web | 25. listopadu 2009 v 17:06 | Reagovat

:D Úžasné :D Skoro jsem umírala smíchy :D Nechceš napsat pokračování? Třeba by z toho vznikl nějaký románek :D

8 PiRaTe GiRl | 26. listopadu 2009 v 18:38 | Reagovat

Ohhh, I translated it to English... the translation was not so good!

But, you write really beautiful! I liked the story very much :D

9 Danielle | Web | 27. listopadu 2009 v 18:08 | Reagovat

Úžasný příběh. Fak úžasně napsaný. TAK CHYTLAVÝ A ČTIVÝ. a DĚJ JE TAKY MOC DOBRÝ :)

10 vivienne | Web | 27. listopadu 2009 v 18:09 | Reagovat

pěkné

11 Ascaria | Web | 28. listopadu 2009 v 13:22 | Reagovat

Máš výborný spisovatelský talent....výborné..jo a mohla bych spřátelit s tebou i tady?

12 Citronový Lipo | Web | 29. listopadu 2009 v 13:46 | Reagovat

Promin že jsem si to tak dlouho nepřečetla =D Ale je to dokonalé! Clar, vážně! Skvělé!

13 iness | Web | 1. prosince 2009 v 14:17 | Reagovat

je to docela dobrýý ale na Rowlingovou sprominutim nemáš!

14 mlejkom | Web | 1. prosince 2009 v 14:21 | Reagovat

[5]:

[13]:

souhlasim s iness a s  Delthrien
.....myslim že by bylo lepčí kdyby sis vymyslela něco svýho

15 Carne | Web | 16. března 2010 v 15:49 | Reagovat

Takhle jsem se už dlouho nepobavila, jinak Snape je IMHO sexy x)

16 Clarett > správce CoM | 17. března 2010 v 17:32 | Reagovat

[15]: No, jsem ráda, že se ti to líbilo. :-D Je to hrozná blbost. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.