Listopad

7. listopadu 2009 v 20:31 | Clarett |  Jednorázové povídky
Melancholické a smutné, ale nechce se mi popisovat všechna ta, proč, kdy, jak a kde. Jen se mi stala zvláštní věc. Kdybych vám řekla co, asi se mi budete smát :) Ale...zasvěcení pochopí, viď, Caddy :) Takže si užijte aspoň popis přírody a pocitů v trochu zvláštním podání. Věřili byste tomu? Dojala jsem sama sebe :) Ale tenhle příběh jsem si nevymyslela. Dneska jsem byla s kamarádkou v lese. Na vykácené mýtině plné pařezů. Předčítala mi svou povídku. Byla srandovní. O Snapeovi a nás dvou :) Tak si počtěte ;)


Seděla jsem na pařezu a naslouchala jsem. Všude okolo se ozýval nespočet nejrůznějších zvuků. Neutuchající vítr skučel kdesi v korunách stromů, žlutá tráva zlověstně šustila. Nedaleko se ozval vyplašený křik tetřeva a zuřivé máchání křídel. Nespoutané a volné. Přesto tu bylo ticho…Ticho, které neuslyšíš ve spěchajícím davu lidí, ticho, které neuslyšíš ve vřavě školní chodby, ticho, které neuslyšíš nikde jinde, než tady. A přesto to ticho nebylo. Ale bylo to krásné a uklidňující. Hladilo to. Smálo se to. Všude panovala svoboda a já tu seděla a naslouchala jí.
Seděla jsem na pařezu a dívala jsem se. Tolik barev, ach, tolik barev. Shlédla jsem do údolí pod sebou. Svítilo tam slunce…jeho hřejivé paprsky dopadaly v dlouhých pruzích na zvlněnou krajinu. Na hnědá oraniště, seschlé louky plné slámové žluti, na šedou asfaltku, která se kroutila mezi vší tou krásou a přece jí neničila. Rozhlédla jsem se. Pařez, na kterém jsem seděla, tu nebyl sám. Opodál se tyčil další, a za ním další, a další…Támhle za tím plotem vyrůstají mladičké smrčky, krčící se mezi vysokou travou, která se dá lámat. Vždycky si jí ulomím, když její stébla míjím. A pak je zas zahodím. A přemýšlím.
Slunce se vzdaluje, brzy bude pryč nadobro.
Proč já? Je mi smutno. Stýská se mi. Po člověku, jehož odchod jsem si přála takovou dobu.
A teď je pryč, a já chci plakat. Ne, neumřel, blázínci. Ale je pryč.
Žmoulala v prstech další kousek suché trávy. Píchala mě; snažila jsem se jí zlomit nehtem, ale nešlo to. Stále to nejde.
Proč bych ho měla postrádat? Všem nám bez něj bude lépe.
Včera se na mě naposled usmál. Objal mě kolem ramen a řekl sbohem. Řekněte, není to zvláštní? Je. Nechci na to myslet, a přesto chci. Jeho nemoc ho zničila. Ale nebyl zlý. Byl sobecký.
Vzhlédla jsem vysoko, vzhůru nad sebe. Můj pohled opětovala tmavá obloha bez života. Mám jí na fotce.
Jeho úsměv se nedá zapomenout. Proč jej zapomínat? A proč na něj myslet? Bolí to. Udělala jsem chybu? Ne. Byla jsem v právu. Přečtěte si školní řád.
Seděla jsem na pařezu a cítila jsem. Bodavý vítr, který pronikl i dovnitř, hluboko do srdce. Nedaří se mi jej vyhnat. Třeba zapomenu. Zalézal za nehty, protože jsem neměla rukavice. Ten pařez studil. Je tu ticho. Jsem daleko, daleko od špíny a starostí. Někdo vedle mě sedí a já poslouchám jeho hlas. Čas od času to ticho protne můj smích, ale já se neraduji.
Jsem citlivá. Možná. Možná až moc. Ale nechápu, proč mi teď buší srdce a nechápu, proč mě tolik drásá loučení. Jenže on se přišel rozloučit. Se mnou. Věřil mi. Věřil ve mně. Proč?
Zahodila jsem to stéblo. Nemělo smysl rozpíchat si prsty.
 


Komentáře

1 Lily of the valley | Web | 7. listopadu 2009 v 20:53 | Reagovat

Uhm. Mám tajného favorita. (Ne, vtipkuju. Možná. Sakra, co když je to pravda?:D)
Ne, krásná fotka. taky bych takovou ráda urobila. Melancholická... Úžasná. Žasnu, rovnou to tak napíšu.
Krása.:D

2 iness | Web | 8. listopadu 2009 v 11:21 | Reagovat

ty jo kráása!si fakt úžasná!!!!!!dneska pořád myslim na Vídeň jak si tam užijem!!rozhodla sem se že něco nám sebou upeču!!

3 caddy | Web | 9. listopadu 2009 v 17:07 | Reagovat

Ty jo, nádhera!!!!!!!!!!! Nádherrně jsi to popsala, jak okolní počasí a krajinu, tak tvé pocoty... A rozplakala jsi mě, vážně... Najednou je mi všechno tak líto... Že odešel, přestože si to všichni přáli... Že jsem ho odsuzovala, přestože jsem ho neznala... A je mi to líto... On nebyl tak špatný, jen měl problémy... A nikdy bych netušila, že se mi po něm bude stýskat... Ach jo...

4 Clarett | Web | 9. listopadu 2009 v 18:47 | Reagovat

[1]: No jo, já vím, že víš :D Ta fotka je opravdu skvělá..když člověk chvilku googluje, vždycky se něco najde :))) Žasneš nad fotkou nebo slohem? :o)
[2]: Díky Iness :)))))))))) Taky se moooooooooooc těším do Vídně :D Bude to úžasný, uvidíš :)))))))))))))))
[3]: Jé, Cad, rozplakala? To jsem nechtěla...:) Ale jsem strašně ráda, že se ti to líbí, a že mi rozumíš...ale už jsem se s tím tak nějak vyrovnala :) Ještě jednou díky za přenádherný komentář :-)

5 Caddy | Web | 10. listopadu 2009 v 16:33 | Reagovat

Právě mám strašně melancholickou náladu... Musela jsem si to přečíst znovu... Jako bys mi mluvila přímo z duše :-) A přitom já jsem ho skoro neznala... Ale už na to moc nemyslím...

6 Clarett | Web | 10. listopadu 2009 v 16:48 | Reagovat

[5]: Nemysli na to, aby sis nerozpíchala prsty :) Znovu děkuji :)

7 Lucy♥♥♥ | Web | 10. listopadu 2009 v 17:15 | Reagovat

Je to krásne, je krásny opis prírody, je krásny opis tvojich pocitov, je tam krásne všetko. Aj keď som si nie veľmi istá, na čo si pri tom myslela, myslím, že mám akú-takú predstavu :o)

8 Rohirrimqa | Web | 10. listopadu 2009 v 17:50 | Reagovat

Príjemné melancholické... nemám slov! :) Ale ten záver "Nemělo smysl rozpíchat si prsty." ma dostal :D

9 Jillian | Web | 24. listopadu 2009 v 13:43 | Reagovat

Moc krásné, taky mám sklony psát tyhle melancholické pokusy, ono to vážně pomáhá. Občas se člověk potřebuje z něčeho vypsat:) A krásný závěr...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.