Zapomenutý úsvit [4.část]

11. září 2009 v 20:23 | Clarett |  Zapomenutý úsvit
Eh, pokusím se nějak dopsat tuhle povídku. Zjistila jsem, že je mnohem zábavnější vám jí sem přidávat po kusech. Vy si to můžete přečíst a já pak čerpám inspiraci z vašich komentářů...a...zkrátka bych s tím už asi dávno sekla, nebýt vás ^^Tu povídku pak ještě asi trochu poupravím, ale na to je ještě plno času...Těším se na tu fantasy. :) Tak si užijte čtení!


"Rose? Rose?" Jemně jí zatřásl ramenem. Matka mu říkala, že je na tom slečna Swanová špatně, ale takovou reakci nečekal. Upřímně, začínal si o ní dělat starosti. Ještě aby si tak něco udělala, chudinka. Stiskl její paži.
Když zvedla hlavu z dlaní, opuchlýma očima spatřila, že Thomas teď klečí před ní. Vzedmula se v ní poslední vlna vzdoru. Chtěla odstrčit jeho ruce a utéct pryč, přesně tak, jak si to vždycky představovala. Chtěla křičet. Chtěla řvát, jak nejvíc mohla. S hrůzou však zjistila, že jí hlas i ruce vypověděly službu. Nedokáže to. V očích jí naposled zazářily vsteklé plamínky, které se střetly s pevným pohledem Thomase Jamesona. Poslední zápas. Pomyslela si. Poslední zápas. Bojuj! Vstek mizel. Tak bojuj, ty huso! Je slabá...Slabá jako nikdy dřív. Roztřásla se. Oči jí sklouzly k jeho nohám, odevzdaně zavřela oči a žalostně propukla v pláč. Nechtěla si dál hrát na vychovanou slečinku, neměla na to sílu. Nechtěla už dál něco předstírat, něco si namlouvat. Konečně se v ní cosi zlomilo. Pevná hradba její nedůvěry a pýchy byla zbořena...
Poznal to. Kdyby teď vzhlédla, spatřila by jeho usmívající se oči. Pevně jí objal a polaskal její plavé vlasy. Sesula se z křesla do jeho klína, teď už v tichosti, protože jí pláč opustil. Cítila, že je v bezpečí. Ve společném objetí oba setrvali asi dvě minuty, i tak to však Rose připadalo jako věčnost.
"Co se to stalo?" zašeptala. "Něco odešlo. Od něčeho jsem osvobozená."
"Ano, to jsi. A slibuji ti, tak, jak tu teď klečím, že už se to nikdy nevrátí."
"Nevymýšlíš si?"
Odtáhl Rose od sebe tak, aby jí viděl do očí a vzal její ruce do dlaní.
"Samozřejmě, že ne. Jak se můžeš tak ptát?" Už zase ten jeho pobavený pohled. Ale ona věděla, že to myslí vážně.
" Ale prohrála jsem." Sklopila zas oči. "Prohrála jsem a zeslábla. Už neznamenám vůbec nic."
Teď jí zas posadil do křesla a v očích se mu zračilo pobouření a rozhodnost. Cítila jeho pevný stisk. "Podívej se na mě." Počkal, dokud si nebyl jistý, že se Rose plně soustředí. "Ty jsi vyhrála." Dramaticky se odmlčel, aby dodal slovům větší důraz. "Copak to nevíš? Vyhrála jsi, ne naopak. Necítíš to? Nespadlo to břemeno? Sama jsi to tak řekla." Usmál se.
Ano. Cítila to. Ustrašená, nedůvěřivá Rose Swanová odešla. Rozhostil se v ní klid. Takový klid, takové ticho, jaké nepamatovala. Slzy zoufalství a bezmoci vystřídaly krůpěje štěstí a dojetí. Neubránila se dlouhému zářivému úsměvu a nahlas se rozesmála. Smála se z plna hrdla a tentokrát to byla ona, kdo bez bázně padl muži do náruče.
"Děkuju, děkuju!" Hlas jí přeskakoval z šepotu do hlasitého smíchu. "Pojďme, pojďme honem někam ven! Mám chuť se radovat!"
Neodporoval. Veden její jemnou ručkou vyšel na ulici a sledoval její volnost. Poskakovala jako malé dítě a leckterý obyvatel byl udiven nad nenadálou krásou mladého děvčete.
V tom čerstvém jitru spočinuli ruku v ruce pod mohutbou vrbou za vesnicí v měkké trávě pokryté ranní rosou. Leskla se jako drahokamy a pomalu se vypařovala zpět do chladného vzduchu. Slunce pomalu stoupalo výš a výš, překlenulo se přes všecky stíny a paprsky hřálo zemi stuhlou po mrazivé noci. Vítr se proháněl mezi stébly trávy. I přes všechnu tu radost a krásu náhle přešel přes Rosinu tvář stín.
"Ale co má práce. Jak mohu dokázat tvé matce svou nevinnu. Věř mi, nic jsem nevzala."
Pohlédl na ní, hledajíce slova.
"Jsi překrásná," zašeptal. "a nechci, aby ses trápila takovými věcmi. Počkej pár dní a uvidíš, co se s tím dá nadělat."
Jeho optimismus jí připadal přehnaný, ale usoudila, že stejně nemůže udělat nic jiného. Rozhodla se mu důvěřovat. Na místo odpovědi položila hlavu na jeho rameno.
"Nechceš mi něco říct, Rose Swanová?"
"Tak už se mě někdo ptal. A já mlčela."
"Myslím, že teď už mlčet nebudeš."
Hluboce vzdychla. Nebylo tak lehké přiznat sobě i jemu svou minulou slabost.
"Utápěla jsem se v litování sama sebe, bojovala jsem s druhými. Nesmyslný pláč se dostavoval na každém druhém kroku, můžu-li to tak říct. Skutečnost mi splynula se lží a výmyslem. Přestala jsem to ovládat. Ta úzkost rostla, už jsem si nebyla ničím a nikým jistá...Nevím, co bych ti měla vyprávět. Myslím, že jsi pochopil."
Poté na ní dlouze, zkoumavě hleděl. Jen se díval a ona ten pohled dovedla snést. Nikdy neodpověděl. Naklonil se k ní a políbil její čelo.
 


Komentáře

1 Aelin | Web | 11. září 2009 v 22:12 | Reagovat

Krásná povídka, určitě (pokud to zase nepustím z hlavy) budu číst dál. :) A moc dík za chválu na mém blogu, snad tě až začnu psát Soumrak nad Filiesenem nezklamu.

2 Rohirrimqa | Web | 12. září 2009 v 10:13 | Reagovat

:-) Veľmi sa mi páči štýl opisu, dúfam, že bude aj ďalší diel *THUMB UP*

3 revange | Web | 12. září 2009 v 12:14 | Reagovat

moc krásný.. už se fakt moc těším na další část.. ( no jako jsem se těšila na každou ) moc pěkně píšeš :-)

4 Caddy | Web | 12. září 2009 v 14:30 | Reagovat

Nádherné!!! Skutečně nádherné!!!!!! Určitě pokračuj, jsem zvědavá :-)

5 Laura | Web | 12. září 2009 v 17:04 | Reagovat

Krasne, ale, omlouvam se, ale ja to asi nepochopila. :(

6 Eldarwen | Web | 12. září 2009 v 17:44 | Reagovat

Fíha,krásne! Veľmi sa mi páčila časť,ked Rose plakala a potom sa smiala:-) A koniec tiež nezaostával! Už sa teším na pokračovanie:D

7 iness | Web | 13. září 2009 v 10:12 | Reagovat

ty jo je to fakt nádherný a těšim se na další část!!

8 Lucett | Web | 13. září 2009 v 10:13 | Reagovat

Nádherné =) Těším se moc na další =)

9 Lucy♥♥♥ | Web | 23. září 2009 v 17:13 | Reagovat

Krásne! Úplne Rose chápem, a som rada, že si jej rozpoloženie opísala :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.