Zapomenutý úsvit [3. část]

9. září 2009 v 14:39 | Clarett |  Zapomenutý úsvit
Myslím, že nejtěžší je, dostat ke třetí kapitole či sloce vašeho literárního dílka, pokud má ovšem méně než šest částí.:) Pak už to není tak hrozné. Takže mi držte palce, aby tahle část dopadla dle vašeho očekávání :) Po dokončení povídky se pustím do nějaké fantasy. Jen tak pro změnu. Už se nemůžu dočkat. Dneska jsem byla pro inspiraci v lese asi tři hodiny, takže uvidíme, co z toho bude. Zatím mám jenom bolavé nohy :)))


Ten večer Rose nemohla usnout. Převalovala se v posteli z jedné strany na druhou, bezcílně zírajíc na strop. Měsíční světlo vrhalo na stěny stíny rozličných tvarů a podob, ale spánek se ne a ne dostavit. Snažila se nepoddat nové depresi z očekávané ranní únavy po probdělé noci. Už tak bylo její duševní zdraví poměrně nahnuté. Jediné, na co byla v tu chvíli schopna myslet byl on. Znovu a znovu se vracet k té chvíli jejich prvního setkání. Nedovedla jeho oči vyhnat z mysli...Ty černé, hluboké oči. Zbláznila jsem se? Usmála se. V tu chvíli se cítila opravdu šťastná. Přivřela víčka. Představovala si zítřejší den. Zavřela oči. Na mysl se jí vrátil ten dnešní. Dlouze zívla, otočila se na bok. To už se pomalu propadala do víru snů a bezvědomí, které na ni ve spánku trpělivě čekalo. Dech se jí zklidnil a nabyl na pravidelnosti. Sladká, naivní pavučinka se začala zvolna odvíjet až do prvního pohlazení slunečních paprsků...

...ráno...ráno...je ráno...Rose už byla na půl při smyslech, stále však neschopná jakéhokoli pohybu. Otevřeným oknem na ní dorážel čerstvý raní vánek, slyšela vrzání léta nepromazaných pantů branky, vzdálené mňoukání zatoulaného kotěte. Chudinka malá.... Pomyslela si a pootevřela oči. Přivítalo jí slunečné, jasné ráno s oblohou bez jediného mráčku. Ve směsici zvuků, které jí v tu chvíly hýčkaly sluch, jí jako prudká rána bičem připomnělo skutečnost pronikavé zadrnčení zvonku. Thomas. Klíče. Práce. Ta tři slova jí myslí proletěla neuvěřitelnou rychlostí. Nadskočila. Vplula do bačkor a běžíc po schodech se soukala do županu. Při letmém pohledu do zrcadla jí sice zamrazilo, ale třetí nedočkavé zazvonění jí nedávalo jinou šanci. Opatrně pootevřela dveře a snažila se moc si neprohlížet zkoumavý pohled příchozího. Jediné, co stihla zahlédnout bylo tvídové sako, kostkovaná čapka, pod kterou skrýval část svých světle hnědých vlasů a ty pronikavé oči, oči, jež jí uhranuly při jejich prvním setkání. Zarytě civěla na špičky bačkor.
"Slečno...ehm...slečno Rose?" zakoktal Thomas Jameson překvapeně.
"Ano, jistě, vidíte dobře. Právě jsem vstala." Rose se snažila rozhovor odbýt co nejrychleji. "Máte ty klíče, že? Já...vzhledem k mé nynější situaci, která není právě nejpříjemnější, nemám chuť postávat tady před domem v županu s úplně cizím mužem. Víte, nechcete jít dovnitř? Vyřídíme to tam." Mluvila rychle a úsečně, nečekala na jeho odpověď a vtáhla jej za rukáv dovnitř.
"Promiňte?"
Rose zabouchla dveře a ztěžka se o ně opřela.
"Omlouvám se pane Jamesone. Ale bylo to nutné."
"Vskutku?" Otázal se Thomas s náznakem pobavení, které nepochybně zdědil po své matce.
Měla sto chutí odseknout 'Vskutku!', ale její povaha jí to zkrátka nedovolila. Zhluboka se nadechla. V nastalém tichu se "host" ujal slova.
"Víte, nejsem tu pouze kvůli klíči. Chtěl jsem s vámi projednat jistou záležitost."
"Ach tak," přikývla Rose, "Prosím, posaďte se, obléknu se a..." trochu se při vyřknutí posledních slov zarděla, "a budu se vám věnovat."
Thomas se znovu pousmál, ale poslušně následoval dívku do obývacího pokoje. Dům byl postaven podle stejného návrhu jako ten, jež obývala jeho matka, dokonce i většina nábytku byla stejně rozestavena, takže zdvořilá výzva 'Buďte tu jako doma' mu nepůsobila velké problémy.
Rose zanechala pána usazeného v křesle před krbem a vystoupala po schodech do koupelny Ještě teď se jí klepala kolena. Takhle si jejich příští setkání opravdu nepředstavovala. Vlasy jí trčely na všechny strany, na levé polovině tváře byl vytlačen hrubý proužkovaný vzor jejího polštáře. Na sebevědomí jí to opravdu nepřidalo. Zase byla na dně.
Za svůj život teď Rose spatřila Thomase Jamesona po třetí. Rozklepanou rukou mu podávala šálek horkého čaje a snažila se nějak vysvětlit, proč ve spíži nemá nic jiného, než suchary. Oblékla se do jemné sukně s vysokým pasem a bílé haleny, vlasy spletla do úhledného drdolu. Za jiných okolností by s úsměvem popřála dobrou chuť, ale na pokrmu, který podávala, po důkladném promyšlení nic dobrého neshledala. I tak však muž s díky přijal chudou snídani a laskavě se na Rose usmál. Posadila se proti němu a pokusila se zachovat klid.
"Přál jste si se mnou něco probrat, pokud se nemýlím." řekla.
Zavrtěl se v křesle a tiše vzdychl. Nejprve sklopil zrak, ale pak se dlouze zahleděl do Rosiných šedých očí. "Víte, ta věc je spíše osobní. Všiml jsem si, slečno, jak jste nervózní. Nerad bych, aby vás má přítomnost zneklidňovala."
Dívku polil studený pot. Naprázdno polka.
"Tak...tak tedy mluvte. To je v pořádku."
Stále na ní hleděl černýma hlubokýma očima. Najednou se v nich zračil soucit. Zneklidněla. Těkala očima po místnosti a čekala na jeho reakci. Mlčel, jako by hledal vhodná slova, která se zatoulala v jeho paměti. Opřel se lokty o kolena a naklonil se dopředu.
"Rose, podívejte, je to pro mě těžké takhle říct..." začal nesměle, "jde o mou matku."
Nervózně mezi prsty žmoulala cíp sukně a snažila se usmívat. Její obličej byl však sevřený spíš v jakési křečovité grimase než přívětivém pohledu.
"Paní Jamesonová...je to stará paní a má všelijaké, hmm, rozmary. Vzala si do hlavy, že vás přistihla, jak jí kradete rodinné stříbro...a...nemůžu se s ní přít, všichni doufáme, že tu s námi ještě pár let zůstane...chtěl jsem vám nějak šetrně říct, že jste dostala výpověď." Pokusil se omluvně dotknout její ruky.
Rose stuhla a nebyla schopna vydat ze sebe hlásku. Jediné, co vnímala bych ohlušující tlukot srdce. Zamotala se jí hlava. To není pravda. Výmýšlí si. To nemůže být pravda. Nemůže...
 


Komentáře

1 Lucy♥♥♥ | Web | 9. září 2009 v 15:37 | Reagovat

Chúďa, tak to je mi jej naozaj ľúto...dúfam, že to Thomas dá nejak do poriadku ;-) Naozaj pekne robíš opis, všetko som si vedela živo predstaviť :)

2 Adina | E-mail | Web | 9. září 2009 v 18:34 | Reagovat

Wow, je to zajímavý příběh. Pozvolna se to rozjíždí a úplně jiným směrem než jsem čekala. :-) Doufám, že se časem obejví další kapitola. :-)

3 Rohirrimqa | Web | 9. září 2009 v 18:43 | Reagovat

To musel byť šok! Chuderka Rose... :(

4 Eldarwen | Web | 9. září 2009 v 18:48 | Reagovat

Krása!Užas!Nádhera! Píšeš fakt perfektne!:)

5 Laura | Web | 9. září 2009 v 20:38 | Reagovat

Ty jo, tak tohle jsem necekala... ale vis, chtelo by to hodne rychle dalsi cast.. ;) je to napinavy :):) Jinak stale chvalim (a myslim, ze muj nazor uz znas, takze bych se ted stejne jenom opakovala). Ocenuji kreativitu, originalitu a spad deni.

6 revange | Web | 9. září 2009 v 20:58 | Reagovat

je to krásný..!! výpověd?? to snad ne!!!! doufám že bude co nejdřív další část už se moc těším :-)

7 Clarett | Web | 10. září 2009 v 17:01 | Reagovat

Páni, já už mám pravidelné čtenáře :))
Lucy: Uvidíme, co Thomas svede :-) A díky :-)
Adina: S tou kapitolou taky doufám...budu se snažit :)
Rohirrimqa: Jo jo....^^
Eldarwen: DĚĚĚKUUUJUUU xD
Laura: Už běžím psát, jestli mě škola docela nerozdrtí ^^
Revange: :-)

8 Caddy | Web | 10. září 2009 v 20:56 | Reagovat

Nádherný!!!! Píšeš tak krásně!!! Už se těším na další kapitolu!!!

9 iness | Web | 10. září 2009 v 21:04 | Reagovat

ty jo to sem se toho konce ůplně lekla!!chudinka rose!

10 Eldarwen | Web | 11. září 2009 v 20:15 | Reagovat

[7]: nemáš za čo,keď vidím niečo dobré,tak je jasné že to pochválim:-)

11 Lucett | Web | 13. září 2009 v 10:09 | Reagovat

Tahle sice postrádá můj oblíbený popis, ale je to skvělé! Hned se du vrhbout na další kapitolu =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.