Zapomenutý úsvit [1. část]

4. září 2009 v 17:55 | Clarett |  Zapomenutý úsvit
Zároveň s uveřejněním první povídky vás chci přivítat na mých stránkách. Stručně se vám představím. Jmenuji se Klára a je mi třináct let. Studuji osmý ročník základní školy a jsem nadšenou obdivovatelkou J.R.R. Tolkiena, E.A. Poea a L. Snicketa. Byla bych vám vážně vděčná, kdybyste byli upřímní a napsali, co si doopravdy myslíte o mé tvorbě. ^^Děkuji a bavte se!

Rose sňala ošuntělý kabát z věšáku a letmo podložila tenkými prsty zvětšující se dírku v rukávu. Prostrčila jí ukazováček a krátce si povzdychla. Bude to muset zašít později. Později. To slovo jí poslední dobou na mysl přicházelo čím dál častěji. Nají se později. Nakoupí později. Půjde spát později. Zapínaje knoflíky si prohlížela svůj odraz v zrcadle. Kadeř hustých medových vlasů jí spadla do očí, a když jí jemně odhrnula za ucho, povšimla si šedých kruhů pod očima velmi podobné barvy. Její mysl na okamžik zachvátil pocit zoufalství jako vlna, která znenadání přepadne krajinu a zanechá jen spoušť a bezmoc. Je toho na ní moc. Všeho.
Měla by ses na chvilku zastavit a odpočinout si. Podívej se na sebe. Jen se podívej, jak vypadáš. Před okolím to skrýváš, ale co nevidět se docela zhroutíš. A nejhorší na tom je, že to víš. Víš to...víš to...víš to... Ta slova bodala stále dokola. Dívka se sklopením víček vyhnula pohledu do zrcadla. Věděla, jak provinile se tváří. Neměla zapotřebí se trápit ještě víc. Potřásla hlavou, snad aby se zbavila temných
myšlenek. Vlasy se jí při tom pohybu uvolnily ze stuhy, která neslyšně dopadla na podlahu. Žádná ruka se pro ni však nevrátila...
Rose prudkým pohybem otevřela dveře a téměř z nich vyběhla. Zalapala po dechu, jak prudce se nadechla mrazivého vzduchu. Nebyl sice ještě ani prosinec, ale začalo přituhovat a jakákoli vycházka z domu již vyžadovala teplejší kabát. Slunce bylo skryto za mohutným oblakem a vítr silně vál do dívčiných zad. Klopýtala vpřed po křupavém listí, které se jí něžně otíralo o kotníky, a podpatky jí klouzaly do mezer mezi dlaždicemi. V tuto dobu byl ve městě převážně klid a ticho. Schylovalo se k večeru a většina místních žen připravovala jídlo či se věnovala jiným domácím pracem. Narozdíl od toho bylo ještě dost času do příjezdu odpoledního autobusu, kterým se vraceli pracující z města. Tu a tam silnici přeběho nějaké děcko nebo se ze dveří vynořil podomní prodejce rukavic, ale jinak Rose nikoho nespatřila.
Mraky konečně na okamžik ustoupily a pár holých stromů občerstvil matný svit slunce. Poslední listy se zatřpytily a zacukaly se v novém závanu větru. Jejich slaboučké řapíky se jen tak tak držely při větvích a úhledné hromádky shrabaného listí byly bezohledně rozfoukány všude okolo. Krajina se však brzy ponořila do smutného šera stejně rychle, jako se slunce objevilo. I Rosinu mysl opět zahalil stín a chlad. Zachvěla se, když jí vítr nečekaně vnikl pod lehký kabátek a pevně zavřela oči, do kterých se jí najednou nahrnuly slzy. Cítila se neuvěřitelně osamělá. Ze všeho nejradši by se utekla někam pryč a už se nikdy víc nevrátila. Nikdy. Nenechala by se ovládnout steskem. Tolik si přála být silná, ale pláč už nemohla dál potlačit.
Uspěchané nožky zastavily před úhledným živým plotem a Rose si zakryla tvář dlaněmi. Chvíli vzlykala, aby smyla ten nános špíny a opravdu se jí dostalo úlevy. Bylo to pryč. Aspoň prozatím. Otřela si oči, zhluboka se nadechla. Ještě pár kroků a je na místě. Mírně roztřesenou rukou otevřela nízkou branku a vstoupila na kamenitou cestičku vedoucí k cihlovému domku schovanému za břečťanovou přikrývkou. Necítila sebemenší rozpaky, když zazvonila na zvonek v podobě malé měděné kuličky. Tohle byl její druhý domov; místo, kde se jí dostávalo útěchy, ale zároveň částečný zdroj jejího trápení.
Vyřezávané dveře vrzly a na prahu se objevila starší dáma s kudrnatými bílými vlasy a velkýma laskavýma očima si příchozí prohlédla. Chviličku se tvářila poněkud zmateně, ale brzy na tváři vykouzlila úsměv.
"Ach, dobré odpoledne, drahoušku. Víš, měla bych ti dát náhradní klíč, tohle věčné zvonění mě jednou přivede do hrobu. Pojď dál, než nastydnu." stařenka ustoupila ke stěně a pobídla Rose ke vstupu. "Takové počasí, člověk z toho má jenom špatnou náladu." postěžovala si a zakroutila hlavou, ale dívce neuniklo, že si jí při těch slovech změřila zvláštním pohledem.
"Dobré odpoledne i vám, paní Jamesonová. Snad jsem vás nevzbudila. Dostala jsem váš vzkaz. Co potřebujete?" Odvedla Rose řeč rychle pryč, vysvlékla se z kabátu a podala ženě papírový sáček. "Včera jsem nestihla zašít tu sukni, tak jsem si jí vzala domů."
Paní Jamesonová s díky přijala balíček a v rychlosti své hospodyni sdělila seznam potřebných prací. Na to zmizela ve svém pokoji a Rose osaměla. V malém domku se cítila dobře a už po prvním nástupu do služby si pamatovala všechna místa určená pro skladování nejrůznějšího náčiní pro domácí práce. Hned se tedy jala drhnutí sporáku, kde se staré paní rozlila omáčka. Na práci toho tentokrát nebylo mnoho, ale i tak Rose dokázala práce spolehlivě zvednout náladu. Nejdůležitějším bodem bylo prostření stolu a poklizení pokoje pro očekávanou večerní návštěvu potomků. Děvče zametlo popel z krbu a přiložilo nové dříví, vyžehlilo ubrus a nachystalo svíčky. Když byla Rose se všemi úkoly hotová, usadila se do křesla proti sálajícímu ohni a na chvíli přivřela víčka. Lokny jí opět zakryly část jemného a pobledlého obličeje. Vypadala v tu chvíli jako malé dítě zmožené hrami v ještě bezstarostném dni. Plameny hřály drobná chodidla a měkká poduška brzy ukolébala služebnou ke spánku...
 


Komentáře

1 Lucy♥♥♥ | Web | 4. září 2009 v 19:18 | Reagovat

No teda...viem, že ti pekné slová nepomôžu, ale ja nemôžem písať tie zlé :) Je to fakt pekné, veľmi sa mi páči tvoj opis mestečka a počasia. Naozaj sa teším na ďalšiu časť :o)

2 Rohirrimqa | Web | 4. září 2009 v 21:08 | Reagovat

Niektoré české slovíčka mi robia problémy, ale celkove sa mi páči tvoj spôsob opisu. Len tak ďalej :-)

3 Halfirien | Web | 4. září 2009 v 23:29 | Reagovat

Tý jo! Parádní barvičky! A obrázek v záhlaví je taky skvělej..;)
Asi udeš brzo dělat designy ty mě..:D

4 iness | Web | 5. září 2009 v 9:27 | Reagovat

ty jo je to nádherný! a ten design taky!!si fakt hustá!!

5 Eldarwen | Web | 5. září 2009 v 10:11 | Reagovat

Wow! To je krása!Ja vedieť takto písať,nič viac mi nie je treba! Si fakt skvelá,len tak ďalej!:-)

6 Caddy | Web | 5. září 2009 v 13:33 | Reagovat

Nádherný blog :-) Určitě v povídce pokračuj!!!! Nádherné!!!!!!!!

7 Lucett | Web | 5. září 2009 v 19:46 | Reagovat

Vážně moc dobré. Líbí se mi tvoje volba slov, popis ti jde jedna báseň =) A až přijde ten příběh, to bude něco =D

8 Sabi | Web | 19. září 2009 v 18:50 | Reagovat

Nádhera, nádhera!!! Máš skvělý styl psaní...dokonale dokážeš popsat situaci...a to obdivuji.

9 Annah..tvé SBééčko.. | Web | 20. září 2009 v 11:21 | Reagovat

nádkera, nemůžu z toho popadnout dech ....tys mi ho vyrazila..ta kapitola mi ho vyrazila..a že prý já hezky píšu.?.ať se jdu vycpat!!!!!..smekám..nejlepší co jsem kdy četla..věř mi četla jsm toho hodně ..jdu na další kapču..

10 Jill | Web | 25. září 2009 v 14:32 | Reagovat

K tomuhle nemám slov:) Na svůj věk máš až neuvěřitelně vytříbený styl psaní. Čte se to krásně nemá to jedinou chybu, jediné slabé místo. Píšeš krásně a na hodně vysoké úrovni. A to jsem zatím přečetla jen jednu kapitolu...jsi ohromě šikovná. Smekám před tebou...

11 Clarett | Web | 26. září 2009 v 7:30 | Reagovat

[10]: Jill, strašně moc ti děkuju! Ani nevíš, jak mě to potěšilo!!! :) Díky, díky! ;))

12 Ewil | Web | 31. srpna 2010 v 23:49 | Reagovat

Máš hezký styl psaní. Takový, který já preferuju a vyhledávám. Podrobnosti. Pocity, detaily, okolí, myšlenky. Pěkné, moc pěkné. Na tvůj věk musíš být úžasně sečtělá a máš přehled. A už vzhledem k tomu, jaké spisovatele preferuješ, se tomu nedivím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.