Zapomenutý úsvit [5.část]

16. září 2009 v 17:42 | Clarett |  Zapomenutý úsvit
Ahoj! ^^Je tu poslední část téhle povídky. Chci vám všem poděkovat za podporu. Vážně bych to asi jinak nikdy nedokončila x) Doufám, že večerní šálek horké čokolády a poslech irské hudby nějak přidá na kvalitě "díla" :))) A pište komentáře!!! :) Takže...kde jsem to skončila?

Rose se jako ve snách skácela na postel. Nevybavovala si, jak se vlastně dostala domů ani jak se octla ve svém pokoji. Všechno kolem ní bylo matné, jako přikryté mlžnou pavučinkou. Dlouhou dobu nehybně ležela a oči nevnímaly lehké vybledlé závěsy, strop nad hlavou či cokoli jiného přestože byly otevřené.
Konečně se vzpamatovala. Potřásla hlavou a medové vlasy se jí rozprostřely po ramenech. Už jsem promarnila dost času. Vstala a rychlým, energickým krokem sešla do dolních pokojů domku. Při tom letmo vyhlédla z okna do zahrady. Skromná zahrádka ležela na západě, takže její většinu stále zakrýval stín, ale první paprsky, které se přehouply přes střechu už laskaly rybízové keříky. Slunce se odráželo od kapek rosy a tráva tak působila dojmem, že je posetá perlami. Za Rosiným pozemkem bylo nesouměrně rozeseto jen pár maličkých domků. Dál už se táhly jenom kopce zeleně rozličných odstínů, kterou na obzoru střídala jasná modř. Luka plná šťavnatého porostu byla nejen pastvou pro oči, ale dobytčím farmám, o které v kraji nebyla nouze přišla také vhod. Tu a tam se přes ně klikatila tenká linie polní cesty ohraničená rozpadající se zídkou. Nádhernější přírodu si Rose ani neuměla představit. V duchu si pomyslela, že takovou zemi by jakživa neopustila...
Jehlu, nit, náprstek...Přehrabovala se v šití s kabátkem přehozeným přes rameno. Bledé čelo se jí zkrabatilo, jak se soustředila. Když po chvíli našla, co potřebovala, plná elánu se pustila do práce. Nikdy by nevěřila, kolik se toho dá za dvě hodinky dopoledního času stihnout. Zašitý kabát, plná spíž, uvařený oběd, poklizený domek...Všechny chmurné myšlenky jí během práce přešly. V duchu už se srovnala se ztrátou zaměstnání a mysl jí plnil pouze nález nové lásky...
Zrovna vyťukávala na starém psacím stroji stručný inzerát, ve kterém nabízela své služby jako hospodyně, kuchařka či sekretářka. Rose nebyla hloupá nebo nevzdělaná - to ani v nejmenším. Řádně vystudovala patřičné školy a stále do budoucna plánovala nástup na univerzitu, pokud jí to čas a peníze dovolí. Byla to bystrá a inteligentní dívka s výbornou pamětí a schopností vstřebávat všechny nové informace. Když tak nad sebou přemýšlela, v hale se rozdrnčel telefon. Krátce si vzdychla a větu nechala nedokončenou.
"Rose Swanová?" Ozvalo se ze sluchátka.
"Ano, to jsem já.", přitakala. "Kdo volá, prosím?" otázala se vzápětí. Hlas byl poměrně nezřetelný a Rose si vůbec nevybavovala, že by ho kdy předtím slyšela.
"Thomas. Thomas Jameson." odpověděl poněkud překvapeně.
"Ach, ano, omlouvám se, Thomasi." Cítila, jak rudne. "Děje se něco?"
"Vlastně nic.." ten tajnůstkářský hlas nebyl Thomasovi ani trošku podobný. "Jen bych tě - tedy, jen bychom tě," opravil se, " rádi pozvali na večeři. Matka by si s tebou ráda promluvila a myslím, že i společnost mé sestry by tě mohla potěšit. Mnoho jste si nepovídaly, že? Co na to říkáš?" vyzvídal.
Rose byla tou nabídkou tak zaskočená, že se nejprve ani nezmohla na odpověď.
"Já...samozřejmě s radostí přijímám, děkuji za pozvání. Kdy mám přijít?" odvětila po chvilce.
"Za patnáct minut se pro tebe zastavím. Tak tedy - zatím!"
*
Kabátek, šedivá sukně, jednoduchá košilka s mírně nabíranými rukávy, háčkovaný baret. Odraz v zrcadle na Rose hleděl stále stejně, ale přece bylo něco jiného. Šibalsky se na sebe pousmála a očích jí zasvítily jiskřičky. Přede dveřmi už jí očekával Thomas. Elegantně se do něj zavěsila a se zavřenýma očima se nechala vést jeho rukou, cítila jeho úsměv a ani ona se zakřenění neubránila. Téměř mlčky vstoupili do domu paní Jamesonové. Stařenka vycupitala z kuchyňky propojené s jídelnou a obývákem zároveň. Bez jakéhokoli náznaku rozpaků zvolala:
"Děti moje! No to je dost, že jste tady!"
Rose, překvapená vstřícností ženy, která jí ještě dnes ráno vyhodila z práce a nařkla z krádeže, se zaraženě přinutila k úsměvu.
"Dobrý večer, paní Jamesonová. Bylo od vás opravdu laskavé, že jste mě pozvala na tu večeři."
Paní Jamesonová se polichoceně zachichotala a mávla rukou.
"Ale prosímtě, drahoušku."
Rose neuniklo, že na ní stařenka jednou nebo dvakrát mrkla. I ona se tvářila nezvykle tajnůstkářsky a působila dojmem, že se chystá prozradit nějaké báječné překvapení. To, že nebyla od pravdy daleko, však Rose ani v nejmenším netušila.
Rozvernou atmosféru v předsíni narušilo tiché klapaní střevíců. Všichni vzhlédli.
Po schodech se s ladností labutě snášela Lily v elegantních fialových šatech s krémovým přehozem kolem ramen. Ve výstřihu se jí pohupoval řetízek z čistého stříbra a náušnice ve stejném provedení jí krášlily šíji. Tmavé vlasy měla vyčesané do vysokého drdolu. Všechny přítomné obdařila zářivým úsměvem a jasným, melodickým hlasem pronesla:
"Matko, nepředstavíš mne?" přesto její slova nepůsobila namyšleně nebo povrchně.
"Tome, Rose, to je Lily." s mateřskou hrdostí pokynula k dceři. "Jsi nádherná, zlato!", dodala ještě pološeptem. Lily se znovu oslnivě usmála a přijala bratrovu druhou paži.
Následováni paní Jamesonovou, která jakoby s příjezdem potomků omládla se usadili k mohutnému jídelnímu stolu.
Večeře byla sestavená z poměrně obyčejných chodů. Zpestření přinesl až vynikající borůvkový moučník se šlehačkou. Konverzace se točila většinou kolem počasí, politiky a všelijakých známých staré paní Jamesonové. Nikdo ani slovem nezavadil o události toho rána a Rose většinu času jen zdvořile poslouchala.
"...a takhle to dopadá, když si nedáte pozor na ty protivné prodavačky.", zakončila paní Jamesonová další ze série rádoby vtipných příhod jakési slečny Taylorové. Spokojená s vlastním vyprávěním se stařenka zakousla do dalšího kusu koláče. Thomas se pobaveně pousmál a pod stolem stiskl Rosinu dlaň, přičemž na ní spiklenecky mrkl.
"A co ty, Lily?" obrátila se zvědavě matka k dceři. "Ještě jsi nám toho moc nepověděla."
Lily se nepatrně zakuckala drobečky a zdvořile se usmála.
"Není už načase najít si nějakého pěkného hocha, zlato? Máš věk na vdávání, tak mě napadlo, že..."
"Máti?!" Lily vytřeštila oči a Rose jen stěží zadržovala smích. "To nemyslíš vážně, že?"
Paní Jamesonová nasadila svatouškovský výraz a opět se zachichotala. Takovou jí Rose nepamatovala od té doby, co stařenka jednou na nový rok omylem vypila lahvičku whisky.
"Máme hosta!" rozhodila Lily rozhořčeně rukama. Thomas se otřásal smíchy, v obličeji byl celý rudý a drtil Rosinu dlaň pod ubrusem. Sestra po něm šlehla nenávistným pohledem.
"Já jenom, že...", nenechala se odbýt paní Jamesonová.
"Myslím, že bychom toho měli nechat." ryhle jí přerušil Thomas, když se trochu uklidnil.
"A já už se navíc budu muset vrátit domů." zvedla se Rose ze židle a vyprostila ze sevření Thomasovu ruku. "Děkuji za vynikající večeři, paní Jamesonová."
Hostitelka se podívala po obou svých dětech a působilo to, jako by ten pohled byl nějaké smluvené znamení. Lily se sice stále tvářila poněkud nakvašeně, ale i ona přikývla v "odpověď" na matčino nevyřknuté pobídnutí. Paní Jamesonová upřela pohled na Rose.
"Děvče, ještě se na chvilku posaď."
Rose už byla tak zmatená, že ani nedokázala vzdorovat. S netrpělivým výrazem se usadila do zpátky na židli a rty sevřela do úzké linky. Znenadání se paní Jamesonová se zatvářila částečně provinile, odkašlala si a s mateřskou laskavostí prohlásila:
"Už je načase, abych ti řekla pravdu..."
Rose vyvalila oči a upřela na paní Jamesonovou tázavý pohled.
"Jakou...pravdu?" poslední slůvko pronesla velmi důrazně.
Stařenka si vyměnila vítezoslavný pohled s Thomasem.
"Rose, drahoušku, zítra ráno bych potřebovala doplnit zásoby pečiva a, víš, možná přetřít tu lavičku na zahradě..."
Naklonila se k vyjevené dívce a povzbudivě jí zatřásla ramenem. Rose si paní Jamesonovou podezřívavě změřila a snažila se rozzpomenout, co všechno k dnešní večeři paní vypila. Vrhla na Thomase pohled dožadující se vysvětlení. Ten jen vesele pokrčil rameny.
"Gratuluji, slečno Swanová.",usmála se Lily.
"Co...co to má znamenat?" otázala se pomalu Rose, i když v duchu už začínala chápat a neuvěřitelná pravda se drala na povrch. "Já...já nejsem vyhozená?"
Paní Jamesonová se na celé kolo rozesmála a vyhrkla:
"Jistě, že ne!" zase ztichla a láskyplným tónem se jala vysvětlování. "Víš, mrzí mě, co jsi musela prožít, ale nebylo jiné cesty."
Rose pozorně naslouchala a srdce jí hlasitě bušilo vzrušením.
"Už jsem se nemohla dívat na to, jak se trápíš a utápíš ve vlastním strachu. Nemysli si, že jsem neviděla, že chodíš jako tělo bez duše. Ale věděla jsem, že nejsi schopná někomu se svěřit. Alespoň mě rozhodně ne. Dlouho jsem přemýšlela, jak z tebe ty pocity dostat a potom..." mrkla na Thomase, "...potom jsem uviděla vás dva a jen tak mě napadlo...", znovu nasadila ledabylý tón, "co by se s tebou stalo po nějakém silném duševním otřesu. Byl to risk, to uznávám, ale ještě chvíli a docela určitě by ses zbláznila. A dál už víš všechno. Prostě jsem poslala Toma, aby ti o tom vyhazovu nějak šetrně řekl. Jak vidíš - vyšlo to!" Bylo očividné, jaké břemeno ze stařenky spadlo - celá se rozzářila a nedočkavě se na Rose usmála.
V dívce se teď mísily rozličné pocity. Převládala však úleva a vděčnost. Už dál to mlčení nevydržela, vyskočila ze židle a paní Jamesonovou objala.
"Jste úžasná! Ani nevíte, jak jsem vám vděčná. Za všechno!" Oči jí zářily a ze srdce spadl poslední kamínek. K všeobecnému veselí se v zápětí přidala Lily, která nadšeně zatleskala a Thomas se nahlas rozesmál. Teď už bylo všechno tak, jak to být mělo...

KONEC

Tento příběh je věnován všem čtenářům, kteří vydrželi až do konce a nezapomněli na komentář ani u jedné kapitoly. Děkuju! Moc děkuju! :)
Vaše Clarett
 


Komentáře

1 Rohirrimqa | Web | 16. září 2009 v 18:29 | Reagovat

Tak sa všetko dobre skončilo :) Najviac ma rozosmiala tá veta s whisky :D

2 revange | Web | 16. září 2009 v 18:30 | Reagovat

mooooc pěknýý :-D

3 Caddy | Web | 16. září 2009 v 19:07 | Reagovat

Nádherné!!!! Skvělý konec!!!!!! Jsi tak šikovná :-)

4 Eldarwen | Web | 16. září 2009 v 20:46 | Reagovat

Aj my dakujeme tebe, za to, že si tak vytrvalo písala krásne kapitolky a nenechala nás dlho čakať:-)Naozaj by sa zišlo aspoň pokračovanie poviedky,je veľmi pekná:D

5 iness | Web | 18. září 2009 v 16:05 | Reagovat

ty jo  bylo to fakt super!!!!

6 Melody | E-mail | Web | 18. září 2009 v 18:37 | Reagovat

Ahoj, moc pěkný blog :) Až budu mít víc času, podívám se na všechno podrobněji :)

7 Lucett | Web | 18. září 2009 v 22:06 | Reagovat

My happy ending tadadááá ♪♫ =D Krása, miluju šŤastné konce =)

8 Lily of the valley | Web | 19. září 2009 v 14:48 | Reagovat

Jsem zmatena. Na jednu stranu mi to přijde prostě úžasný, ale na tu druhou... Já vím, že se do takového typu povídek hodí víc tajemna, než normálně, ale něco málo informací mi tam chybělo... Ty umíš skvěle popisovat, to je jasný. Ale napsat víc o Rose, aby čtenář vůbec pochopil, že se něco zvláštního děje, nebo prostě o čemkoliv bližším těm dvěma, by bylo dobré.:D

Ale už se hrozně těším na tu tvou fantasy. A omlouvám se, že jsem nestihla napsat dřív, ale mám trochu pres ve škole, což vlastně víš...:D

9 Lucy♥♥♥ | Web | 23. září 2009 v 17:39 | Reagovat

Super! Naozaj sa prekonávaš, náDherne si to zakončila :) Prepáč, ale nemala som čas prečítať si to skôr :o)

10 Maya | Web | 14. prosince 2009 v 12:32 | Reagovat

Páni... tohle jsi psala ve třinácti/čtrnácti? To je otřes... jako ne to dílo, ale v porovnání třeba se mnou a mojí tvorbou (a mě bude šestnáct) je to nesrovnatelný.
Připomínáš mi Tolkiena... máš úžasný smysl pro detaily a i když nepopírám, že jsem se občas ztrácela, je to suprový. Vážně nádherný a já jsem ráda, že jsem měla možnost si přečíst něco z jiného soudku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.