Obdařené [2.část]

26. září 2009 v 8:03 | Clarett |  Malé příběhy
(c) Clarett 2010

Eawën velmi trápila strýcova mlčenlivost, ale nechtěla jej nevhodně nutit do řeči. Potřebovala však znát pravý důvod toho smutku a strachu. Zašeptala tedy:
"Co tě rmoutí, strýčku?"
Teď poprvé se kníže otočil a oba lidé si povšimli, jak moc jeho tvář zesinala a oči nepatrně pohasly, jakoby se zatáhly šedou oponou stínu.
"Od vašeho příjezdu to tajím. Pokud jste si všimli, služebnictvo je tou zprávou značně rozrušeno. Měl jsem o vás opravdový strach...Z hor začala sestupovat..." hlas mu zakolísal a místností se prohnal ledový vítr. "Začala sestupovat Temnota a Stíny z Křovin se blíží. Vesničané už přišli o dobytek a tři muže. Stíny na ně padly a oni do soumraku zemřeli."
Ztěžka dýchal a rukou se musel opřít o křeslo, aby neupadl. "Jiní zmizeli na nekonečnou mlhou. Blíží se ze Severu. Je to zlé." Erain se sesul do křesla a tvář si zakryl dlaněmi. Eawën se ustaraně ohlédla po Ardarovi. Jeho oči zůstávaly klidné a vyrovnané, uzamčené před zvědavostí okolního světa.
"Putujeme k Jihu. Kdybychom brzy vyrazili, snad se včas dostaneme i tam, kam zamýšlíme...", přemýšlel nahlas. Erain mlčel, ale po nějaké době vlastního promýšlení situace pomalu přikývl hlavou na znamení souhlasu. Víc už nepromluvil.
Manželé se tiše odebrali na svá lože, která již byla přichystána na druhé straně sídla v prostorných komnatách pro hosty. Však ani oni ze strachu nepromluvili a spánek na ně celou noc nedolehl.
*
Jakmile zasvitly první vycházejícího slunce, Ardar se na posteli posadil a promluvil k Eawën:
"Přemýšlel jsem, zda-li není lepší tu cestu odložit. Stín se hýbe. Neuchránili bychom matku ani bratra. Lépe přečkat to zde a být nablízku těmto lidem, má milovaná." Něžně jí vzal za ruku, ale v jeho očích se zračily obavy. I Eawën vstala, sklonila se k muži, vzala jeho tvář do dlaní a řekla:
"Rozumím ti. Erain teď potřebuje víc než co jiného pomoc a podporu a nikdo jiný než ty mu jí dát nemůžeš. Ani ty stínu neunikneš a pokud nebudeš opatrný, pohltí tě stejně, jako už mnohé."
Zas na dlouhou dobu byla tato slova jejich poslední. Patnáct dnů zůstali v knížecím domě k Erainově radosti. Dostavila se zpráva o náhlém a nečekaném odchodu Stínu a Tmy do hor, a když nezměněna přetrvala po jeden týden, Ardar se rozhodl promluvit s knížetem.
"Pane, nevím, jestli tato chvíle je tou nejvodnější, ale nenapadá mne jiná příležitost, při které bych ti měl svůj úmysl sdělit. Nebezpečí pravděpodobně odešlo a ještě před naším odjezdem bych ráda vyřídil jistou věc. Jak víš, nocoval jsem s Eawën v Obdařeném. Nelze slovy popsat, jak nádherné je to místo. Dovolil bys tedy, abych sám z kamene vytesal sochu na jeho oslavu?"
Erain se dlouze zahleděl do očí svého příbuzného a pečlivě zvažoval odpověď. Dobré tři minuty přecházel beze slova po místnosti.
"Je pravdou,", promluvil nakonec,"že nebezpečí opadlo. Musím též uznat, že jsi v tomto umění zručný - vždyť i já jsem si nechal zhotovit pro okrasu svých ložnic.", znovu zmlkl a pohroužil se do svých myšlenek.
Ardar nechtěl rozdráždit knížete naléhavostí. Nechtěl se však ani vzdát.
"Pokud bys tedy souhlasil s mým návrhem, nech na zítří přivézt mramorový sloup. Útlý a vysoký asi dva metry."
V tu chvíli do místnosti vešla Eawën a nechápavě pohlédla na muže. Příliš z hovoru nepochytila, ale i tak porozumněla, že Ardar něčeho na strýci požaduje. Zavládlo ticho. Jen pohledy mužů se střetly. Eawën zůstávala nepovšimnutá ve stínu stromu, jenž stál za oknem.
"Dobrá tedy, máš jej mít. Ráno bude nachystán v Obdařeném. Můžeš pracovat tam, pokud chceš. Ale slib mi jedno - promluv o tom nejdříve se svou paní. Až ta ti může dát konečný souhlas. Nechci - a myslím, že ani ty ne - působit své neteři bolest nebo strach. To je vše. Můžeš jít.", rozhodl kníže.
Ani z těchto slov nedovedla vyčíst, co potřebovala a chtěla. Tázavě vzhlédla k Ardarovi.
Ten kývl a vyšel z místnosti směrem k bráně do zahrad. Jeho žena spěchala za ním, poněkud rozhořčena dalším mlčením, ale neukvapovala se - čekala na svou příležitost stejně tiše, jako doposud.
Když vyšli na denní světlo, zeptala se:
"Ardare, co přede mnou tajíš? Cožpak je to něco tak naléhavého, že o to žádáš Eraina?"
Otočil se k ní a pohlédl jí do očí.
"Co jsi slyšela, Eawën? Řekni, co už není tajemstvím mezi mnou a knížetem?"
Nevěděla, jak odpovědět a oči se jí zaleskly, jak se do nich drala slza.
"Mám o tebe strach. O tebe a strýce, protože jsi mne ponechal nevědomosti."
Ardar jí objal a zůstali tak po několik minut.
"Nemusíš se bát. Chci pouze vzdát čest Obdařenému a vytesat sochu vprostřed té mýtiny. Sochu tebe, mé jediné drahé, Eawën. Zítra zrána začnu a do večera třetího dne se vrátím."
Tak se rozloučil Ardar se svou ženou a za úsvitu vstal a odjel. Toho rána zůstala Eawën velice klidná a vyrovnaná a její myšlenky se upínaly k Obdařenému, jeho kráse a tichosti.
Zálibu nacházela v četbě knih a rozprávění se strýcem. Ty dny žila pokojně a její krása vskvétala spolu s jasem v očích a dobrem v srdci. Druhého dne od Ardarova odjezdu se rozhodla navštívit jej, potěšit se jeho slovy a Obdařeným.
Po poledni si s sebou vzala doprovod služebných a vyjela. Cesta trvala až do večera, ale obloha byla jasná a měsíc zářil. Dojeli, a koně přivázali u vody. Eawën vzkázala, že jí mají nechat osamotě, že se k ránu vrátí. Vešla do lesů, zula boty a pomalu šla a vychutnávala pokoj toho místa.
Když došla k Obdařenému, spatřila zatlučený sloup v zemi, nikým neporušený. Hladký a studený, jak jej sem přivezli. Několik stop od něj spatřila bezvládné tělo svého muže. Ležel tam a tvář měl zšedlou. Jeho tělo opustil život a duch se vytratil. A ona poznala, že Tma a Stín se vrátil a vylákal Ardara a zahubil ho. Hořce se rozplakala v klíně s hlavou svého muže a žalostně vzlykala do samého rána nad ztrátou svého milovaného. Zlomená se odebrala do lesů a našla útočiště v horách. Nikdo jí už více neviděl a Ardar byl pohřben v Obdařeném vedle velkých králů se vší majestátností.
Sloup nebyl nikdy odvezen a stojí tam na památku lásky jednoho muže k ženě a na oslavu nejnádhernějšího místa v celé širé zemi...

Konec ^^ Pár vět bylo přidáno, jiné jsem smazala. Pevně doufám, že se vám to aspoň trochu líbí. Už se chystám na další :))
 


Komentáře

1 Eldarwen | Web | 26. září 2009 v 17:39 | Reagovat

Je to krásne,ale aj dosť smutné.Ale Myslím, že ani Tolkien by ti nemal čo vyčítať:D

2 Clarett | Web | 26. září 2009 v 17:42 | Reagovat

[1]: Tak teď jsi mě pobavila (s tím Tolkienem) :))) A děkuju!

3 klaras | Web | 26. září 2009 v 18:04 | Reagovat

nádhera *smrká*

4 iness | Web | 26. září 2009 v 20:13 | Reagovat

ty jo to vážně kráásný!!

5 Eldarwen | Web | 27. září 2009 v 9:57 | Reagovat

[2]:No ale ja som to s tým Tolkienom myslela vážne,to mi môžeš veriť:D

6 Rohirrimqa | Web | 27. září 2009 v 12:09 | Reagovat

Len škoda, že to malo taký smutný koniec... inakšie sa mi to veľmi páčilo.

7 Delthrien | Web | 27. září 2009 v 19:05 | Reagovat

Ahojky :-) Hej když se tak dívám na tvůj blog, neustále mi vrtá hlavou kde si vzala ty obrázky do záhlaví... Připadají mi hrozně povědomé...

8 Sabi | Web | 29. září 2009 v 19:09 | Reagovat

Moc hezké a zajímavé.

9 Lúthien | Web | 2. října 2009 v 16:46 | Reagovat

Hned, jak chtěl Ardar odejít, mě napadlo, že to nedopadne dobře. Je to krásné a smutné. Řekla bych taková balada. Moc se mi to líbí.

10 Maya | Web | 14. prosince 2009 v 12:44 | Reagovat

Úžasné, smutné, překrásné... Patřilo by tam tolik dalších slov, ale nějak si říkám, že tyhle tři to vystihují nejvíc. Jsi velice nadaná a tahle povídka byla dokonalá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.